Komentáře

1 Berry Berry | Web | 5. května 2016 v 16:10 | Reagovat

To je krásné nostalgování.
Vyvíjíme se, rosteme a měníme. Což je mimochodem dobře a nutné, kdybychom byli pořád dětmi, moc by to nefungovalo. A tak můžeme zahlédnout bolest, že je ten čas pryč. Na druhou stranu, věřím, že když se vůbec nebudeš snažit, objevíš v nějaké chvilce záchvěv - s dětmi, zahrabaná v listí nebo jiné bláznivé situaci.
Je moc krásné, že máš na co vzpomínat... :-)

2 Beatricia Beatricia | Web | 5. května 2016 v 18:24 | Reagovat

Je to krásná óda na minulé zážitky. Ale souhlasím s tebou, že se člověk nemá moc zaobírat minulostí, nostalgie nic neřeší. Je nutné se dívat dopředu na nové cíle a netáhnout za sebou balast minulosti. Ta brání v boji. :-)

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 5. května 2016 v 18:55 | Reagovat

Tak mě napadá - jsi členem Klubu snílků? Měla bys být! :-)
No jo, my jsme takoví snílci mající rádi minulost, že? Odněkud zájem o historii musí trochu pramenit... :-)

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. května 2016 v 22:52 | Reagovat

Tyhle "vůně" z minulosti jsou báječné, připomínají se jen ve speciálním rozpoložení, ale dokážou se znenadání objevit i v neočekávaných souvislostech. Moc pěkně napsané!

5 Van Vendy Van Vendy | Web | 10. května 2016 v 19:40 | Reagovat

Měníme se všichni, nikdo nemůže zůstat stejný a nedotčený, pod vlivem změn v životě a poznání, občas hořkých. To všechno nás formuje. Taky jsem byla optimističtější a veselejší a měla spoustu nadšení a nápadů, to všechno časem vyprchalo a vyšuměll. Ale jedno je fakt, Mniško zlatá, není dobré se v minulosti příliš hrabat. Ano, občas si dovolit nostalgickou vzpomínku, ano, nezapomenout hlavně na ty pěkné věci, ale neřešit problém, co by bylo, kdyby. Kdyby je to nejhorší slovo a nejhorší životní směr, který lze praktikovat. Pan Kdyby je ubíjející, znejisťující, ke dnu strhávající, protože Kdyby už není prostě možné. Navíc, kdyby nastalo Kdyby, kde bychom byli dnes? Byli bychom stejní? Byli bychom šťastnější? Nebo bychom byli stejně nešťastní,jenom třeba v jiných oblastech?
Za sebe jsem moc ráda, že jsem tě kdysi objevila. Díky té mé přechodné mánii, prozkoumávat nové blogy, ať na tehdejším Sblogu, nebo na jiných serverech. Dnes už na to nemám čas, a popravdě ani chuť. Ale za tebe jsem fakt ráda a moc se mi tvé tehdejší články líbily, právě tím zajímavým podáním, trochu romantických, a přitom ohromně čtivým.
Máš báječné myšlenky a nápady a nebojíš se něco nového vyzkoušet. Že už nejsi tak optimistická jako před lety, na tom není nic divného ani špatného, prostě jsi prošla další kus cesty. Svůj optimismus jsi neztratila, jen je doplněn střízlivějším pohledem na realitu, která je bohužel trochu jiná, než bychom si přáli (mimo osobní život i hnutí, které se děje ve světě a týká se i nás, nebo se brzy týkat bude). Hlavně se tím nenech převálcovat. Když nic jiného, stačí se kouknout do minulosti, lidi dokázali přežít i v nehorších podmínkách - i když přežít se dá chvilku, ne na doživotí - a děti se také rodily i do světa, který byl velmi nepříznivý, do chudoby, do nejistoty. Lidi měli větší odvahu. Možná i proto, že měli méně informací. Ale to jsem odbočila.
Zkrátka, chci říct, nenech se převálcovat. Nebudeš už taková, jako před lety, ale budeš zase jiná. Máš pořád smysl pro fair play, a budeš se zkoušet ho praktikovat, ale stejně tak doufám, že se nenecháš vykolejit od někoho, kdo tenhle smysl postrádá a bude používat podpásovky. Bude jen na tobě, jestli se těma podpásovkama necháš převálcovat, a věřím, že se nenecháš.
A co se týká nějaké lásky, věřím, že svou spřízněnou duši najdeš. Možná jsi v té době nebyla prostě zralá do vztahu, měla jsi před sebou nějakou vizi, budoucnost, školu, jsi cílevědomá, a taky odpovědná, na tvé práci je to znát. Moc ti přeju štěstí i v této osobní rovině.
A hlavně, neztrať samu sebe. Nejsi ta stará Mniška, ale jsi pořád Mniška. TeFoHe. ;-)

6 Mniška Mniška | E-mail | Web | 31. května 2016 v 11:27 | Reagovat

[1]: Děkuji za milý komentář. Však já si myslím, že v každém z nás, ať už jsme jakkoli staří, máme v sobě stále dětinskou část, ba si občas myslím, že dospělost jako taková snad ani neexistuje. Kdybychom mohli, budeme se chovat hloupě nebo pošetile pořád, ale zjistili jsme, že jsme si vytvořili až moc nebezpečnou lidskou jungli :)
Mimochodem, co státnice? Já vím, asi to budeš mít na blogu, hned jak najdu chvilku mrknu tam.

7 Mniška Mniška | E-mail | Web | 31. května 2016 v 11:31 | Reagovat

[2]: Děkuji, nedávno jsem viděla jeden citát, kde stálo, že pokud minulost volá, nemáme jí odpovídat, protože nemá nic nového, co by nám řekla :)

8 Mniška Mniška | E-mail | Web | 31. května 2016 v 11:34 | Reagovat

[3]: Nejsem členem a ne snad proto, že bych nechtěla, ale myslím, že tam je nutné psát příspěvky a být aktivní, viď? Ač jsem smutná, že tohle musím říct, ale čas by mi to nedovolil, jak sama můžeš vidět, teď zase zanedbávám svůj vlastní blog a bojuji s tím už od doby, co jsem byla ve Freiburgu. Od té doby si pořád slibuju, že se blogu budu věnovat víc, ale ať dělám, co dělám, nejde mi to :/ Ale máš pravdu, myslím, že zájem o historii se sněním a tvořením velmi souvisí. Vlastně už německé slovo Geschichte to dost předjímá, protože to znamená jak historie, tak vyprávění :)

9 Mniška Mniška | E-mail | Web | 31. května 2016 v 11:42 | Reagovat

[4]: Děkuji moc, tu "vůni minulosti" jsem ucítila i dnes a vzpomněla si taky na to, že existuje nějaký můj blog :D snad ty vůně minulosti zavanou častěji.

10 Mniška Mniška | E-mail | Web | 31. května 2016 v 11:49 | Reagovat

[5]: Milá Vendy, jsi ohromně milá, tak jako vždycky a děkuji za Tvoje povzbuzující slova. Mám Tě opravdu ráda, protože Ty jsi člověk, který nikdy nemluvil do větru, věděl, co a komu říká a vždycky uměl postavit lidi na nohy, přesto, že ses jistě Ty sama někdy necítila nejlépe. Tvé myšlenky jsou inspirující a poučující.
Slovo Kdyby v zásadě taky ráda nemám, i když tento můj článek to asi docela neguje. Kdyby nejde naplnit. Existuje jen jako mlžná pára nad vodou, nad něčím, co se nestalo a ani nestane.
Ten článek měl být melancholický, ale zároveň jsem jím nechtěla říct, že bych byla smutná, protože i ze smutných vzpomínek se můžeme radovat. Něco v nich pozvednout, poučit se. Přesto jsem ráda za Tvá slova.
Doufám, že se teď máš dobře. Teď zas nějakou dobu nemám na blog vůbec čas, protože se učím a ještě doučuju, ale jak bude volná chvíle, mrknu zas, protože vím, že z Tvého blogu poznám, jak jsi na tom :) musím taky zjistit, jestli už máš v cajku ten počítač, to ještě nevím, ale asi už to bude stoletá informace. Hezký den!

11 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 1. června 2016 v 15:22 | Reagovat

Tak krásný článek, ani nevíš, jak Ti rozumím! :-)  Od nějaké té šesté třídy si shromažďuji vzpomínkovou krabici - krabici od bot (dnes už to jsou dvě), plnou všech svých dětských deníčků a povídek, věcí, které pro mě měly nějakou zvláštní hodnotu, zajímavých výstřižků z časopisů i psaníček, které jsem posílala pod lavicí. A vždy jednou za čas ji otevřu a prohrabávám se, listuju, čtu si a přemítám, že moje dětství bylo opravdu krásné a zažila jsem tolik věcí. U některých pasáží z těch deníčků mám pocit, že je to zralé na podpal a upřímně doufám, že se k tomu nikdo nikdy nedostane. je opravdu zábavné číst si, jaké starosti jsme měla ve dvanácti letech. :D  

Take pociťuji, že se jako člověk vyvíjím, z mého blogu (což je můj dosud jediný blog) je to extrémně patřičné, neb jsem jej započala psát ve svých třinácti letech a už začínám mít pocit, že mě svazuje a je čas vykročit jiným směrem.

12 Nětski Nětski | 10. června 2016 v 16:26 | Reagovat

V podstatě je dobré, když má člověk dobré vzpomínky, jestli to nejsou opakované vzpomínky ve špatném slova smyslu. Vnitřní schránka nemůže stárnout, pokud má opakované prožití naprosto stejných zážitků, tedy stárne jenom ta fyzická stránka a to jak tě vnímá okolní prostředí. V pravém slova smyslu tvoje duše nemůže stárnout, ale ty se měníš fyzicky a připadáš si pouze staře podle toho, jak tě vnímají lidé nebo dle toho jak ty se jim přizpůsobuješ. Doufám, že to co jsem tady napsal někdo pochopí a třeba i zareaguje. Je to vlastně můj názor i spíše můj takový vlastní pohled po přečtení tohohle článku a na dámské reakce pod ním. Jinak nestává se mi často nebo zcela vůbec, že bych reagoval na články na úrovni bulvárních ženských časopisů. No to jsem jako chlap celkově dopad.

13 Mniška Mniška | E-mail | Web | 19. června 2016 v 14:28 | Reagovat

Zdravím, milá Mon! :) Moc ráda vidím, žes zavítala na můj blog :) I když, jak sama můžeš vidět, moc se mi na blogování nedostává času, ale to neznamená, že bych si neudělala čas třeba na nějaké setkání, jak jsme si vlastně už navrhovaly, v létě bych toho moc ráda využila, pokud budeš mít čas i Ty!
Nj, už jsme dospělí holky :) i když se Ti přiznám, že se mi nechce vyrůst ani z toho. Si říkám, že bychom si mohly povyměňovat deníčky a písánkové vzpomínky, možná bychom se u toho i slušně pobavily.
Shodneme se i na tom, že je pomalu načase vykročit jiným směrem. Začínám nějak častěji uvažovat o tom, zda má cenu, aby můj blog ještě visel v internetovém prostředí, protože smysl, který jsem do tohoto internetového světa vkládala, se začíná ztrácet. Ale i když sama mám takové myšlenky, ty Tvoje mě překvapují. Rozhodně Tě ale nebudu chtít pouštět z dohledu :)

14 Mniška Mniška | E-mail | Web | 19. června 2016 v 14:47 | Reagovat

[12]: Jistě, v mnohém s tebou souhlasím. Taky už jsem se v jednom ze svých dřívějších článků vyslovila, že "dospělost" je v mých očích jen pojem. Tenhle článek se vlastně ani neptal po tom, co se děje nebo neděje, i když tím nechci říct, že tvůj komentář není podnětný. Šlo mi spíš o to zprostředkovat svou momentální náladu, kterou jsem měla a dotknout se tím zároveň ostatních čtenářů, trochu je motivovat k tomu, aby se sami zamysleli nad svými vzpomínkami.
Že na nás ale působí okolí, to zjišťuji čím dál víc. Nicméně to od tebe bylo dobře podotknuto, že se to týká i onoho dospívání. Často měníme myšlení, chování a vnímání právě tím, jak na nás působí ostatní. Chceme před lidmi nějak vypadat, někdy něco děláme proto, že to od nás vyžaduje společnost. Protože bychom něco "měli udělat". Takže souhlasím, že dospívání je vlastně reakce na naše okolí. A k tomu ještě nashromážděné životní zkušenosti. Říká se sice, že člověk je tvor nepoučitelný, ale přece jenom se často dokážeme ze svých chyb poučit. Pak je ale zase otázkou jakým způsobem, reakce na naše poučení nemusí být vždy nutně pozitivní. Ale pravda, že získávání zkušeností často souvisí s dalšími lidmi, takže jsme zase u toho, cos napsal.
P.S. Za komentář díky. Přesto přese všechno tě ten článek asi zaujal, když jsi zareagoval přes veškeré pohrdání ženskými bulvárními plátky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.