Stopy minulosti

5. května 2016 v 10:30 | Mniška |  Památníček
A znovu mě dohonil čas. Budoucí, který už je vlastně minulý. Měla jsem za úkol napsat povídku, inspirovanou jednou z mých fascinujících poutí po snových světech. Každé noci se mi zdají zajímavé sny, ale sepsat je, to jsem do určitého dne zkrátka nějak nestíhala. Naštěstí moje mozkovna čaruje už pěkně dlouho a o svých snech jsem v minulosti napsala nemálo příspěvků nejen na svém nejstarším a už neexistujícícm blogu, na kterém začínala má závratná kariéra beznadějné blogerky. A tak jsem vytáhla všechny své staré data nosiče a dala si tu práci, abych nakonec onen čas, který bych mohla věnovat tvorbě nové povídky, ztratila hledáním povídky staré. Jenže na co všechno jsem nenarazila...


Byly to mé zdlouhavé články, které téměř nikdo nechtěl číst (první mou obětavou a stálou čtenářkou se tenkrát stala Vendy, která byla mou objevitelkou a která mě tenkrát zvláště motivovala k tomu, abych své mladické kecy prostě hodila na počítačové sklo pro veřejnost), absolutně zaláskované úvahy, které jsou prodchnuty mou bezmeznou nadějí, vírou v dobro, pravou lásku a přátelství, úžasné básně, ale také staré e-maily a vyznání lásky, která mi tenkrát posílali mí obdivovatelé. To všechno a mnohem víc jsem si zazálohovala, abych se tomu dnes mohla podivovat.

Takže vám je teď možná jasné, že jsem přes sebe hodila nostalgický plášť a nasadila úplně ten nejsentimentálnější výraz v obličeji, který ve své truhle grimas dokážu najít. Jsem fascinována tím, co jsem si právě přečetla a mísí se ve mně tolik pocitů, hlavně však stesk. Stesk po tom, jaká jsem byla a už se takovou nedokáži nalézt. Snažím se sama sebe uklidnit, že se stejně nedalo nic dělat, že evoluce mé mysli se nedala zastavit a že jsem musela dospět tak jako všichni ostatní mí vrstevníci. A mnohé to teprve čeká, zdá se, že je to nevyhnutelné. Stejně si ale chci oponovat a jsem vůči sobě samé skeptická. Opravdu se to muselo stát? Nemohou za to všechna má dřívější rozhodnutí?

Jeden mně blízký člověk vždycky říkával, že se nemáme ohlížet, litovat minulosti a vracet se zpět. Na jednu stranu mu dávám za pravdu, protože minulost už nejde změnit a trápit se jí nemá tím pádem smysl, je třeba hledět vpřed a jednat tady a teď. Na druhou stranu je pro nás minulost poučením a já věřím, že pokud už nemůžu svou minulost změnit, dá se ještě leccos napravit. Najít tu zaprášenou stezku, kterou jsem dříve ve svém životě neviděla před sebou a vzpomenout si na to, jak se k ní zase dostat.

Stýská se mi po mém já, které opravdu bezmezně věřilo v dobré věci a hodnoty. Nenechalo si je vzít, i když byli mnozí, kterým to vadilo a snažili se, abych viděla věci tak, jak je vnímali oni. Naopak o to více jsem uzamykala své srdce o další západ a já se jim snažila dokázat, že nemají pravdu, že se dívají na svět kolem sebe příliš černě. Dnes sice také stále věřím v pravou lásku a dobrotu, ale když se o tom s někým bavím, zachovávám si rezervy a už si nejsem svým přesvědčením stoprocentně tak jistá, protože mě reálný život také políbil.

Stýská se mi ale hlavně po mých nápadech. Když čtu své staré články, cítím k sobě egoistický obdiv. Na to, jak jsem byla mladá, nepsala jsem vůbec zle. Naopak mě bodá u srdce, že veselé fráze a tajemností prodchnuté metafory, které jsem užívala, už by mě dnes asi nenapadly. A taky jsem úplně zapomněla, kolik básní jsem napsala! A já objevuji další a další a udivuje mě to. Těší mě je číst, poznávat v nich jednu z mých osobností - byly doby, kdy jsem o sobě ráda tvrdila, že jich mám v sobě šest, schválně, zda si na ně ještě vzpomenu (mystik, metalistka, dítě, filozof, bavič, romantik).

Na prvních literárních dílnách se nám Temnářka sice snažila trochu zpochybnit často zaznívající argument, že jako děti jsme měli lepší nápady pro psaní než jako dospělí. A vlastně jsem si to začala myslet taky. Když jsem se však znovu podívala na hladinu jezera svých utopených vzpomínek, chce se mi ten argument o fantazii a dětství zase vyslovit. A samozřejmě mě napadá otázka "proč?". Proč jsem dříve psala tolik a kde se to ve mně všechno bralo? Že by to bylo dostatkem času, který jsem věnovala dumání a snění? Ach, jak mě mrzí, že mám pocit, že tolik volného času pro sebe už nikdy nenaleznu!

A lidé. Lidé, jejichž úžasná psaníčka jsem si zálohovala pečlivě také. Kolik zamilovaných vzkazů jsem tam objevila! Bože, ta jsou tak nádherná! Tak povznášející, líbezná a upřímná! A já jsem tolika klukům zlomila srdce. Ne úmyslně, ale už tenkrát jsem si pečlivě kluka vybírala a nechtěla jsem jen tak někoho. Nevybrala jsem si z nich žádného. Dost se divím, že jsem dokázala nepodlehnout těm překrásným vyznáním, kterých nebylo málo. A s kolika z těch kluků se dnes stýkám... vlastně už s žádným. Všichni nakonec odešli, když neuspěli a přesunuli se o dům dál. Je mi to moc líto.

A tak tu teď sedím ve světle svíčky po půlnoci a připadám si tak zvláštně. Nedokáži se tomu ubránit, musím se prostě podívat do své minulosti, i když mi pokaždé ta poučka o návratu do ní zazvoní v uších. Nikdy jsem se tomu neubránila. Vždycky jsem se hodně babrala v minulosti jako kdybych se válela v peřinách. Miluji své vzpomínky. Na jednu stranu jsem nesmírně šťastná za svůj život, za čas, který jsem prožila. Měla jsem skvělé dětství a pubertu jsem taky dost dobře zvládla. Na druhou stranu mě ta zrcátka do minulosti činí smutnou, protože bych k nim chtěla natáhnout ruku, chytit se alespoň jedné ze vzpomínkových bublin, aby mě vtáhla do sebe. Přála bych si mít zase tolik času, zase tolik představivosti a vnímavosti. Přála bych si vidět ty lidi, kteří mne dělali šťastnou jen tím, že se se mnou přátelili anebo kteří ke mně byli spoutaní obdivuhodnou láskou, která nikdy nebyla vulgární a žádný z obdivovatelů si nikdy nedovolil dělat mi neslušné návrhy.

Je čas svléknout svůj nostalgický župánek, ze kterého mě mrazilo v zádech a natáhnout si své plyšové papuče, aby mě zas něco zahřálo. Je to zvláštní, ale teď a tady se mi chce zpívat a zároveň u toho uronit slzu. To je ta moje melancholická nálada, kterou nemívám zase tolik často (suše a tím pádem hnusně musím říct, že na ní prostě není čas), ale když přijde, tak mě nutí tvořit a chytnout jednu z múz, které mi poletují nad hlavou. Dnes ji ale musím odmítnout. Je totiž čas jít spát. A zase snít.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 5. května 2016 v 16:10 | Reagovat

To je krásné nostalgování.
Vyvíjíme se, rosteme a měníme. Což je mimochodem dobře a nutné, kdybychom byli pořád dětmi, moc by to nefungovalo. A tak můžeme zahlédnout bolest, že je ten čas pryč. Na druhou stranu, věřím, že když se vůbec nebudeš snažit, objevíš v nějaké chvilce záchvěv - s dětmi, zahrabaná v listí nebo jiné bláznivé situaci.
Je moc krásné, že máš na co vzpomínat... :-)

2 Beatricia Beatricia | Web | 5. května 2016 v 18:24 | Reagovat

Je to krásná óda na minulé zážitky. Ale souhlasím s tebou, že se člověk nemá moc zaobírat minulostí, nostalgie nic neřeší. Je nutné se dívat dopředu na nové cíle a netáhnout za sebou balast minulosti. Ta brání v boji. :-)

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 5. května 2016 v 18:55 | Reagovat

Tak mě napadá - jsi členem Klubu snílků? Měla bys být! :-)
No jo, my jsme takoví snílci mající rádi minulost, že? Odněkud zájem o historii musí trochu pramenit... :-)

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. května 2016 v 22:52 | Reagovat

Tyhle "vůně" z minulosti jsou báječné, připomínají se jen ve speciálním rozpoložení, ale dokážou se znenadání objevit i v neočekávaných souvislostech. Moc pěkně napsané!

5 Van Vendy Van Vendy | Web | 10. května 2016 v 19:40 | Reagovat

Měníme se všichni, nikdo nemůže zůstat stejný a nedotčený, pod vlivem změn v životě a poznání, občas hořkých. To všechno nás formuje. Taky jsem byla optimističtější a veselejší a měla spoustu nadšení a nápadů, to všechno časem vyprchalo a vyšuměll. Ale jedno je fakt, Mniško zlatá, není dobré se v minulosti příliš hrabat. Ano, občas si dovolit nostalgickou vzpomínku, ano, nezapomenout hlavně na ty pěkné věci, ale neřešit problém, co by bylo, kdyby. Kdyby je to nejhorší slovo a nejhorší životní směr, který lze praktikovat. Pan Kdyby je ubíjející, znejisťující, ke dnu strhávající, protože Kdyby už není prostě možné. Navíc, kdyby nastalo Kdyby, kde bychom byli dnes? Byli bychom stejní? Byli bychom šťastnější? Nebo bychom byli stejně nešťastní,jenom třeba v jiných oblastech?
Za sebe jsem moc ráda, že jsem tě kdysi objevila. Díky té mé přechodné mánii, prozkoumávat nové blogy, ať na tehdejším Sblogu, nebo na jiných serverech. Dnes už na to nemám čas, a popravdě ani chuť. Ale za tebe jsem fakt ráda a moc se mi tvé tehdejší články líbily, právě tím zajímavým podáním, trochu romantických, a přitom ohromně čtivým.
Máš báječné myšlenky a nápady a nebojíš se něco nového vyzkoušet. Že už nejsi tak optimistická jako před lety, na tom není nic divného ani špatného, prostě jsi prošla další kus cesty. Svůj optimismus jsi neztratila, jen je doplněn střízlivějším pohledem na realitu, která je bohužel trochu jiná, než bychom si přáli (mimo osobní život i hnutí, které se děje ve světě a týká se i nás, nebo se brzy týkat bude). Hlavně se tím nenech převálcovat. Když nic jiného, stačí se kouknout do minulosti, lidi dokázali přežít i v nehorších podmínkách - i když přežít se dá chvilku, ne na doživotí - a děti se také rodily i do světa, který byl velmi nepříznivý, do chudoby, do nejistoty. Lidi měli větší odvahu. Možná i proto, že měli méně informací. Ale to jsem odbočila.
Zkrátka, chci říct, nenech se převálcovat. Nebudeš už taková, jako před lety, ale budeš zase jiná. Máš pořád smysl pro fair play, a budeš se zkoušet ho praktikovat, ale stejně tak doufám, že se nenecháš vykolejit od někoho, kdo tenhle smysl postrádá a bude používat podpásovky. Bude jen na tobě, jestli se těma podpásovkama necháš převálcovat, a věřím, že se nenecháš.
A co se týká nějaké lásky, věřím, že svou spřízněnou duši najdeš. Možná jsi v té době nebyla prostě zralá do vztahu, měla jsi před sebou nějakou vizi, budoucnost, školu, jsi cílevědomá, a taky odpovědná, na tvé práci je to znát. Moc ti přeju štěstí i v této osobní rovině.
A hlavně, neztrať samu sebe. Nejsi ta stará Mniška, ale jsi pořád Mniška. TeFoHe. ;-)

6 Mniška Mniška | E-mail | Web | 31. května 2016 v 11:27 | Reagovat

[1]: Děkuji za milý komentář. Však já si myslím, že v každém z nás, ať už jsme jakkoli staří, máme v sobě stále dětinskou část, ba si občas myslím, že dospělost jako taková snad ani neexistuje. Kdybychom mohli, budeme se chovat hloupě nebo pošetile pořád, ale zjistili jsme, že jsme si vytvořili až moc nebezpečnou lidskou jungli :)
Mimochodem, co státnice? Já vím, asi to budeš mít na blogu, hned jak najdu chvilku mrknu tam.

7 Mniška Mniška | E-mail | Web | 31. května 2016 v 11:31 | Reagovat

[2]: Děkuji, nedávno jsem viděla jeden citát, kde stálo, že pokud minulost volá, nemáme jí odpovídat, protože nemá nic nového, co by nám řekla :)

8 Mniška Mniška | E-mail | Web | 31. května 2016 v 11:34 | Reagovat

[3]: Nejsem členem a ne snad proto, že bych nechtěla, ale myslím, že tam je nutné psát příspěvky a být aktivní, viď? Ač jsem smutná, že tohle musím říct, ale čas by mi to nedovolil, jak sama můžeš vidět, teď zase zanedbávám svůj vlastní blog a bojuji s tím už od doby, co jsem byla ve Freiburgu. Od té doby si pořád slibuju, že se blogu budu věnovat víc, ale ať dělám, co dělám, nejde mi to :/ Ale máš pravdu, myslím, že zájem o historii se sněním a tvořením velmi souvisí. Vlastně už německé slovo Geschichte to dost předjímá, protože to znamená jak historie, tak vyprávění :)

9 Mniška Mniška | E-mail | Web | 31. května 2016 v 11:42 | Reagovat

[4]: Děkuji moc, tu "vůni minulosti" jsem ucítila i dnes a vzpomněla si taky na to, že existuje nějaký můj blog :D snad ty vůně minulosti zavanou častěji.

10 Mniška Mniška | E-mail | Web | 31. května 2016 v 11:49 | Reagovat

[5]: Milá Vendy, jsi ohromně milá, tak jako vždycky a děkuji za Tvoje povzbuzující slova. Mám Tě opravdu ráda, protože Ty jsi člověk, který nikdy nemluvil do větru, věděl, co a komu říká a vždycky uměl postavit lidi na nohy, přesto, že ses jistě Ty sama někdy necítila nejlépe. Tvé myšlenky jsou inspirující a poučující.
Slovo Kdyby v zásadě taky ráda nemám, i když tento můj článek to asi docela neguje. Kdyby nejde naplnit. Existuje jen jako mlžná pára nad vodou, nad něčím, co se nestalo a ani nestane.
Ten článek měl být melancholický, ale zároveň jsem jím nechtěla říct, že bych byla smutná, protože i ze smutných vzpomínek se můžeme radovat. Něco v nich pozvednout, poučit se. Přesto jsem ráda za Tvá slova.
Doufám, že se teď máš dobře. Teď zas nějakou dobu nemám na blog vůbec čas, protože se učím a ještě doučuju, ale jak bude volná chvíle, mrknu zas, protože vím, že z Tvého blogu poznám, jak jsi na tom :) musím taky zjistit, jestli už máš v cajku ten počítač, to ještě nevím, ale asi už to bude stoletá informace. Hezký den!

11 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 1. června 2016 v 15:22 | Reagovat

Tak krásný článek, ani nevíš, jak Ti rozumím! :-)  Od nějaké té šesté třídy si shromažďuji vzpomínkovou krabici - krabici od bot (dnes už to jsou dvě), plnou všech svých dětských deníčků a povídek, věcí, které pro mě měly nějakou zvláštní hodnotu, zajímavých výstřižků z časopisů i psaníček, které jsem posílala pod lavicí. A vždy jednou za čas ji otevřu a prohrabávám se, listuju, čtu si a přemítám, že moje dětství bylo opravdu krásné a zažila jsem tolik věcí. U některých pasáží z těch deníčků mám pocit, že je to zralé na podpal a upřímně doufám, že se k tomu nikdo nikdy nedostane. je opravdu zábavné číst si, jaké starosti jsme měla ve dvanácti letech. :D  

Take pociťuji, že se jako člověk vyvíjím, z mého blogu (což je můj dosud jediný blog) je to extrémně patřičné, neb jsem jej započala psát ve svých třinácti letech a už začínám mít pocit, že mě svazuje a je čas vykročit jiným směrem.

12 Nětski Nětski | 10. června 2016 v 16:26 | Reagovat

V podstatě je dobré, když má člověk dobré vzpomínky, jestli to nejsou opakované vzpomínky ve špatném slova smyslu. Vnitřní schránka nemůže stárnout, pokud má opakované prožití naprosto stejných zážitků, tedy stárne jenom ta fyzická stránka a to jak tě vnímá okolní prostředí. V pravém slova smyslu tvoje duše nemůže stárnout, ale ty se měníš fyzicky a připadáš si pouze staře podle toho, jak tě vnímají lidé nebo dle toho jak ty se jim přizpůsobuješ. Doufám, že to co jsem tady napsal někdo pochopí a třeba i zareaguje. Je to vlastně můj názor i spíše můj takový vlastní pohled po přečtení tohohle článku a na dámské reakce pod ním. Jinak nestává se mi často nebo zcela vůbec, že bych reagoval na články na úrovni bulvárních ženských časopisů. No to jsem jako chlap celkově dopad.

13 Mniška Mniška | E-mail | Web | 19. června 2016 v 14:28 | Reagovat

Zdravím, milá Mon! :) Moc ráda vidím, žes zavítala na můj blog :) I když, jak sama můžeš vidět, moc se mi na blogování nedostává času, ale to neznamená, že bych si neudělala čas třeba na nějaké setkání, jak jsme si vlastně už navrhovaly, v létě bych toho moc ráda využila, pokud budeš mít čas i Ty!
Nj, už jsme dospělí holky :) i když se Ti přiznám, že se mi nechce vyrůst ani z toho. Si říkám, že bychom si mohly povyměňovat deníčky a písánkové vzpomínky, možná bychom se u toho i slušně pobavily.
Shodneme se i na tom, že je pomalu načase vykročit jiným směrem. Začínám nějak častěji uvažovat o tom, zda má cenu, aby můj blog ještě visel v internetovém prostředí, protože smysl, který jsem do tohoto internetového světa vkládala, se začíná ztrácet. Ale i když sama mám takové myšlenky, ty Tvoje mě překvapují. Rozhodně Tě ale nebudu chtít pouštět z dohledu :)

14 Mniška Mniška | E-mail | Web | 19. června 2016 v 14:47 | Reagovat

[12]: Jistě, v mnohém s tebou souhlasím. Taky už jsem se v jednom ze svých dřívějších článků vyslovila, že "dospělost" je v mých očích jen pojem. Tenhle článek se vlastně ani neptal po tom, co se děje nebo neděje, i když tím nechci říct, že tvůj komentář není podnětný. Šlo mi spíš o to zprostředkovat svou momentální náladu, kterou jsem měla a dotknout se tím zároveň ostatních čtenářů, trochu je motivovat k tomu, aby se sami zamysleli nad svými vzpomínkami.
Že na nás ale působí okolí, to zjišťuji čím dál víc. Nicméně to od tebe bylo dobře podotknuto, že se to týká i onoho dospívání. Často měníme myšlení, chování a vnímání právě tím, jak na nás působí ostatní. Chceme před lidmi nějak vypadat, někdy něco děláme proto, že to od nás vyžaduje společnost. Protože bychom něco "měli udělat". Takže souhlasím, že dospívání je vlastně reakce na naše okolí. A k tomu ještě nashromážděné životní zkušenosti. Říká se sice, že člověk je tvor nepoučitelný, ale přece jenom se často dokážeme ze svých chyb poučit. Pak je ale zase otázkou jakým způsobem, reakce na naše poučení nemusí být vždy nutně pozitivní. Ale pravda, že získávání zkušeností často souvisí s dalšími lidmi, takže jsme zase u toho, cos napsal.
P.S. Za komentář díky. Přesto přese všechno tě ten článek asi zaujal, když jsi zareagoval přes veškeré pohrdání ženskými bulvárními plátky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama