Kynžvartské listy - Kap. 1. Návštěvníci

29. srpna 2015 v 22:35 | Mniška |  Památníček
Tam někde na přelomu července a srpna, tam v té době bylo počasí pěkně nerozhodné. A tuto nerozhodnost dávalo pidi lidičkám na zemi pěkně ochutnat. No a tehdy se mnou vyrazil kočár se spřežením 200 koní, bez těchto ušlechtilých zvířat, na západočeský zámek Kynžvart. Už od jara se sem sjíždí smetánka i "obecný lid", aby si prohlédlo velkolepé dílo knížete Metternicha, který býval slavným, i když nenáviděným rakouským státním kancléřem. Sám kancléř letos zavítal na zámek také.


Knížete Metternicha podpořily v jeho politické kariéře především Napoleonské války. Byl to obratný diplomat, který představoval na poli politiky snad výraznější osobu, než byl sám rakouský císař, i když spíše ke vlastní škodě. Vrchol jeho kariéry bylo dosažení úřadu rakouského státního kancléře roku 1821, a po císaři se tak stal druhou nejvlivnější osobou monarchie. Metternich podporoval konzervativního císaře Františka I., který se snažil udržet mír v Rakousku (mimochodem Čechy se dostaly pod vliv Rakouska trvaleji po roce 1526, což samozřejmě znamená, že i Metternich měl co dočinění s námi) za jakoukoliv cenu, dokonce i podrýváním demokratických svobod. A právě proto se stal Metternich v očích nejen Čechů symbolem nesvobody, utlačování a cenzury. Po revolučních březnových událostech roku 1848 byl tedy nucen se svého vysokého postu vzdát.

Nicméně kníže Metternich nám v Čechách nezanechal pouze hořkou pachuť své moci, ale mimo jiné také krásný klasicistní zámek Kynžvart. A tam já se letos vydala na třítýdenní brigádu. Pro mě jako pro historičku to byla snad nejideálnější brigáda na světě. Postupně jsem odhalovala tajemství zámku a poodkrývala roušku zdejší historie kousek po kousku. Nejen, že jsem o ní sama návštěvníky poučovala, ale sama jsem byla neustále poučována. Je totiž velmi zajímavé, kolik se toho dozvíte od ostatních, už stálých průvodců, z nichž někteří dokonce nosí i své inventární číslo, ale i od návštěvníků. Když už jsme ale u návštěvníků, tady sranda končí. Podle Murphyho zákonů, nic nesmí být příliš ideální...

Návštěvníci jsou kapitola sama o sobě a sama pro sebe. Někteří jsou milí, někteří se vděčně usmívají každým hloupým vtipům a slovním hříčkám, které na ně záměrně nastražíte, ale mnohem větší "štěstí" vás potká na nerudné šťourálky, kteří si myslí, že spolkly moudrost světa a zeměkouli k tomu. Anebo prostě na typ "mámo, jdeme na hrad!" To už je zarchetypizovaná třída lidí, která prostě z nudy někam vyrazí, aby si v notýsku odškrtla svou povinnost "ano, byli jsme tam", ale jinak vás po celou dobu prohlídky vraždí pohledem a nutí vás zkrátit výklad, protože sami vlastně nevědí, co na takovém místě jako je zámek, vůbec hledávají.

Lekce číslo jedna je tzv. oťukávání. Už v hale nad schodištěm odhadujete své lidičky, kteří vám byli na hodinu svěřeni do péče. Mozek automaticky spustí a necháváte za sebe hovořit pusu, přitom si prohlížíte návštěvníky a hádáte, jestli si budete moct dovolit pár vtipů, anebo to suše odvyprávíte. Už jen počáteční věta "než spustím svůj gramofon" mi pomáhá určit, jak na tom teda jako skupina jsme. Pokud se lidé usmějí, je to dobré znamení, ale pokavaď nezabere ani Jiří Lábus v druhé místnosti, jste nahraní a vy víte, že těch 55 minut bude pěkná pruda. Máte pak několik možností - za trest zkrátit výklad a prostě se s nimi nemazat, za druhé, zkoušet to dál a vtipkovat - já nenapravitelný naivka jsem volila hlavně tuto možnost, ale postupně jsem se dobrala k možnosti číslo tři - nasadit ironický výraz a vtipkovat na účet lidí sama pro sebe, abych tu šestasedmdesátou prohlídku vůbec nějak přežila... "Vymletí" je totiž nebezpečí číslo jedna.

Nedokážete si představit, čeho všeho jsou návštěvníci schopní. Vůbec jim nepřijde hloupé napochodovat do zámku s kafíčkem, anebo se sendvičem, který si spokojeně chroupají během výkladu a drobí na posvátně historickou vykládanou podlahu! Příšerně řvoucí děti, které dávají hlasitě najevo svou nespokojenost s prohlídkou, nepočítám. I když jednou se mi podařilo jednoho křiklouna uklidnit - to jsem asi zrovna měla nějakou maminkovskou náladu nebo co, jinak bych to třískala - svými cinkajícími klíči (netřískám děti klíčemi, to dítě jsem uklidnila - vlídně - klíčemi). Anebo se nám stalo, že jedno z mimin hodilo flaškou s těžko vypratelným čajem na koberec. Škoda, že nám to nepřišlo tak vtipné jako jemu... Můžete vysvětlovat lidem do vyčerpání, že mají chodit jen po kobercích, nemají sahat na exponáty a taky fotit - jeden pán měl za to, že je dost nenápadný, abych ho přitom nenačapala, ale průvodce se musí naučit býti také šnekem a mít oči na anténkách. Co mě ovšem rozčiluje, je efekt neviditelnosti, tedy, když se návštěvníci nerušeně a nahlas baví během vašeho výkladu a mají pocit, že tam asi nejste, ba že je možná ještě rušíte...

Snad každý průvodce má rád mučírnu a věřte, nevěřte, taky jsem si ji oblíbila, byť je zde zakázáno zkoušet mučící nástroje na návštěvnících. Tady se totiž opravdu pozná, kdo je tvrďák, anebo si na něj jenom hraje. I skálopevní pohledovrazi tady totiž mohou pookřát a stát se z nich docela fajn lidi. Tady si totiž vychutnávám všechny ty kyselé obličeje během mého živého vyprávění o tom, co se v novověku dělo s odsouzenými při druhém stupni mučení. A když jim podám detailní výklad o delikátní kombinaci s palečnicí a tzv. nehetníkem, návštěvníci pak poznají, že si nedělám srandu a hlavně, že neodříkávám suše nějaký předem naučený text a že opravdu něco vím (v oficiálním průvodcovském textu totiž není o mučení ani zmínka, takže tohle je bonus), a to už je může uspokojit.

Jinak kecám, kecám a kecám a i když už mě z toho bolí panty, svůj text neustále doplňuji o nové vlastní poznatky, takže i když můj hlas komicky selhává, přesto lidi nudím dlouhými vyprávěními a celou dobu se je snažím něčím uchvátit. Často bezvýsledně, a místo toho, abych z lidí dostala nějakou zajímavou reakci, o to zajímavější jsou zase mé protireakce... na něž už však zase nikdo nereaguje.

Obecně jsem si ale asi nejvíce oblíbila německé návštěvníky. Jak mnozí z vás vědí, prováděla jsem též v němčině a o Němce jsme rozhodně neměli nouzi. Nacionalista teď ohrne nos, ale bohužel pro nás, z vlastní zkušenosti musím říct, že Němci (a zvláště ti západní) jsou za výklad mnohem více vděčnější a usměvavější než Češi. Německým seniorům často stačil jen hloupý mini vtípek a už se lámali smíchy. Výklad o mučení jsem jim většinou ani neposkytovala, protože neměli velký zájem, spíš se chtěli bavit, smát se a hodně se vybavovat s průvodcem, u čehož jsem se občas solidně zapotila, ale hlavně, že z toho nakonec vzešla vzájemná spokojenost. Němci jsou navíc mnohem více historie znalí než Češi, kteří často ani nevědí, že nějaký Metternich vůbec existoval a že měl co dočinění s Napoleonem, což vnímám jako nacionální tragédii a je pro mě velkou bolístkou v srdci, že se Češi o svou historii většinou moc nezajímají. Němcům jsem většinou nemusela vypravovat historii žádnou, protože by se ode mě nedozvěděli nic nového, snad jen to, že Metternich zemřel v 86 letech.

Předchozím odstavcem neházím všechny do jednoho pytle. Měla jsem i takové Němce, kteří se zrovna roztomile netvářili. Jedna tříčlenná rodina (stávalo se často, že jsem měla jen lidi po dvou, po třech a dál - max 25 lidí) mě příšerně zdržovala haldou šťouravých otázek v každé místnosti, takže jsem brzdila český zájezd, který šel po mně. Můj přítel šel zase se skupinou Němců, která se ho ptala skutečně na akademické otázky, které s Metternichem ani nesouvisely - uspořádání světa v 19. století, rozdrobené italské státy, války apod. Jiná má kolegyně zase chytla dva ožralé Němce, ale naštěstí je učitelka, takže si je dokázala perfektně zpacifikovat - jen její zabijácký pohled nahání hrůzu!

Ale abych si jen nestěžovala, samozřejmě jsem byla často i potěšena. U Čechů je úspěch, když vám zatleskají a pochválí vás. Hezké je, když vás zmíní v návštěvní knize. Němci zase dávají dýška a dost často nezanedbatelná. U nich je potlesk zase slušnost a samozřejmost. Dýško už je vysoké ocenění. A že jsem někdy opravdu zírala, kolik jsou Němci ochotni darovat. Když ale odhlédnu od ocenění, byly samozřejmě i moc příjemné prohlídky. Asi dvě mé nejlepší byly pokaždé s jedním pánem. Sice jsem je obě vyhrála v tu nejpozdnější dobu, jakou jsem mohla mít - v 16:50 a v 17:00, ale obě byly fajn. Jednou to bylo s velmi příjemným neměckým seniorem, historii znát nechtěl, stál pouze o to se pokochat (stejně jako jednou jeden německý pár, který to chtěl proletět za půl hodiny, ale na to, že si zkrátili čas o půlku, dýškem taky nešetřili). Ta druhá prohlídka se týkala zase českého seniora, ze kterého se vyklubal profesor z Baťovy univerzity ve Zlíně. S ním mi prohlídka trvala hodinu dvacet minut, protože jsme se bavili nejen o historii, ale také o fyzice a přírodě. Odměnou mi byl jeho vděčný e-mail s pozváním na zlínskou univerzitu, kde budu prý provedena zase já.

Dvě mé kolegyně provázely také v ruštině. Na Rusy si většinou žádná z nich nestěžovala a naopak se obě snažily nás přesvědčit, že ne všichni Rusové jsou hajzlíci a že občas dovedou být příjemnější než Češi. Já nemohu říct, ani to, ani ono. Párkrát jsem Rusy s audio průvodci ve své české skupině měla, ale návštěvníky s audio průvodci jsem si neoblíbila, protože si odposlouchají svůj výklad z krabiček a už by vám nejraději sami přeskakovali do dalších místností. Nedůslední průvodci je pak nahánějí všude možně.

Na první pohled se to nezdá, ale tři týdny aktivního průvodcování bohatě stačí. Člověk nejenže ztratil hlas, ale taky nervy. Často si připadal jako ve škole; poznatek: děti nedospívají, mění pouze svůj oficiální status na "dospělí", nicméně začínám ztrácet přehled o tom, kdo dospělí vlastně vůbec jsou a jak se od dětí liší...

Na závěr si dovolím jednu vzpomínku na kolegu Ficka, kterého jsem po jeho poslední německé prohlídce viděla procházet chladným průjezdem zámku. Jeho zamračený výraz v obličeji vypověděl všechno. A pak otevřel pusu a vydrala se z něj nenávistná slova naprostého vyčerpání: "Já když jsem ty Němce viděl, tak už jsem si jen představoval, jak beru mačetu a rozsekávám jim hlavy..!." Tak takhle se cítí průvodci po třech týdnech zámecké pedagogiky... :) Snad na žádného takového nenarazíte, je to životu nebezpečné!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 30. srpna 2015 v 8:39 | Reagovat

Jakožto hradní strašidlo s šestiletou praxí naprosto chápu tvé zážitky. U nás na hradě máme výhodu v tom, že ležíme 3km od místa, kam se dá dojet autem.Odpadne tedy problém s kafíčkáři, sendvičáři a návštěvníky bez triček apod...Některé věci ale zůstávají. Návštěvníkům nepřipadne hloupé vzít si při prohlídce telefon, nechat svoje děti vřískat, rejpnout si za každou větou, skákat do řeči, fotit a zdržovat, ba i natáčet, teenageři zase vrhají znuděné pohledy ...A leccos dalšího. Souhlasím i s tím, že s Němci to bývá veselejší a dávají pěkná dýška. Ale jinak musím říct, že tu brigádu miluji jako nic - stačí, když je pracoviště krásné a 98% návštěvníků jsou tak jako tak milí lidičkové, vděčí za výklad i návštěvu zříceniny. A tak kdybys měla příští prázdniny čas, uvitám Tě na Novém hrádku  u Lukova! :)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 30. srpna 2015 v 23:11 | Reagovat

Damned, nestihl jsem to; škoda, chtěl jsem to zažít na vlastní kůži :-(. ale třeba ještě někdy v budoucnu dostanu šanci na návštěvnický reparát! :-)

3 Aliia Aliia | 31. srpna 2015 v 18:34 | Reagovat

To je pěkné a zároveň poučné čtení:) Zajímalo by mě, jestli tě to neodradilo od dalšího průvodcovství nebo podobné práce:)

Jinak je škoda, že se lidé u nás málo zajímají o historii...možná kdyby se některé události nebo jevy více přirovnávaly k něčemu ze současnosti, tak by jim to bylo bližší... no ale možná by to taky nezabralo, protože někdo se nezajímá ani o mnoho věcí kolem sebe v současnosti:-)

4 Beatricia Beatricia | Web | 2. září 2015 v 23:47 | Reagovat

To je velice hezká kapitola. Ty jsi zámecká paní, to se mi líbí. Na zámku Kynžvart jsem byla a průvodkyně byla také dobrá. Největší frajeři byli ale Japonci. Přeji ti hezké ještě letní dny a mnoho vlídných a uznalých návštěvníků. :-)

5 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 5. září 2015 v 10:15 | Reagovat

Dělat průvodce bych si taky jednou chtěla zkusit, to už ostatně asi víš. Přiznám se, že obdivuji, že se nejen dokážeš naučit dlouhý text, ale zároveň ho okořenit o všechny své poznatky. Určitě jsi nebyla nudná průvodkyně. Letos jsem se na Kynžvart sice nedostala, ale třeba příště! :-)

Mimochodem, moc děkuji za pohled z Chorvatska, udělal mi velkou radost! :-)

6 Mniška Mniška | E-mail | Web | 6. září 2015 v 23:27 | Reagovat

[1]: Přesně, jak píšeš, to je ono! A tak si tak říkám, že by opravdu nebylo na škodu za Tebou někdy přijet na ten Nový hrádek, protože bychom si asi pěkně zanotovaly nad výkvětem našich návštěvníků :-D jezdíš každý rok, jo?
Taky souhlasím, že tohle je snad nejlepší brigáda na světě. Teda, výdělek sice není na nějaké vyskakování, to je možná jedna nevýhoda, že vyžít by se z toho nedalo, to je opravdu spíš přivýdělek, ale když máš ještě kolektiv kolegů skvělý, pak je to úplně super. Legálně jsi na zámku, užiješ si třebas legrace, dá Ti to dost zkušeností s lidmi. Občas máš docela i volný den, můžeš si tak sedět na nádvoří a užívat si slunce a očučávat. Kromě té hodiny, co jsi na zámku/hradu můžeš kdykoli na záchod... no, já myslím, že je to parádní.

[2]: Škoda, škoda, očekávala jsem Tě v plné parádě :) nicméně ráda bych tam příští rok provázela zase, tak uvidíme, jak na tom budu s časem a jaká bude situace, pak bych zase dala vědět, že tam jsem ;-)

[3]: Děkuji. No, rozhodně mě to neodradilo od dalšího průvodcování a když to půjde, ráda bych se na Kynžvartě ukázala znovu jako průvodkyně, protože je tam krásně a jak jsem psala, je to podle mě nejlepší brigáda, taková - když to porovnám s jinými pracemi - pohodová.
S tou historií je to škoda. O to horší to vlastně je, když máš s čím porovnávat a já tady hodně porovnávám s Němci, kteří se o historii zajímají opravdu dost, takže ledacos vědí sami od sebe.

[4]: Japonci, říkáš? Tak Japonce jsem tam nepotkala, to by mohla být zajímavá zkušenost. Ono je vůbec právě hezké a zajímavé, jaké zkušenosti můžeš jako průvodce nasbírat, to si člověk ani netroufne odhadnout :)

[5]: Tak to děkuji :) A doufám, že se někdy přijedeš podívat, až tam zase budu! Jako ono to možná může vypadat nelehce, ale po nějakém čase si zvykneš a nedělá Ti problém doplňovat své znalosti, kor když Tě to samotnou zajímá. Jako jestli je brigáda, jakou můžu doporučit, tak tahle! A není na tom ani nic moc složitého, to můžu taky zaručit :)

7 Bev Bev | E-mail | Web | 8. září 2015 v 16:01 | Reagovat

Tvůj pohled z druhé strany, tedy té průvodcovské, se mi moc líbil a velice mě potěšil a bavil. Moc rádi jezdíme na zámky a hrady, ne abychom si odškrtli ale baví nás to a holky to mají po nás. Nemůžu teda říct, že bych měla nějaké ohromující znalosti, bohužel se mi většina údajů vždycky z hlavy zase vypaří - ale pracuju na tom - Průvodce posloucháme uctivě a pozorně, už jen proto, že se naučili svůj text, který opakují do zblbnutí každé skupině a ještě se u toho tváří příjemně. Nikdy nešlapeme kam nemáme, nefotíme kde se nemá a nejíme během prohlídky, myslím, že bys s námi byla spokojená stejně jako my s tebou coby průvodkyní. ;-)  :-D
Těším se na další kapitoly.

8 pavel pavel | Web | 8. září 2015 v 19:52 | Reagovat

Ještě že jsem Němec jen na papíře, tedy s německou občankou.
Když jsem tu ještě žil a pracoval, měl jsem jako památkář legitimaci pro vstupy zdarma. Docela nás s kolegy bavilo, jak průvodci měli z nás strach, dávali si s výkladem záležet a pak se na konci nás ještě ptali jak jsme byli spokojení. :-)

9 Van Vendy Van Vendy | Web | 12. září 2015 v 14:23 | Reagovat

Průvodcovství je pěkná představa, ale realit je docela jiná. Už kvůli tomu, že se jedná s lidmi a lidi jsou, aspoň v dnešní době, daleko víc neukázenění než lidi v minulém režimu. Tam totiž nebyl problém přimět je, aby používali nazouváky pro přechod přes místnosti, aby drželi klapajznu a poslouchali, nebo se aspoň tak tvářili. A děti, ty byly také víc vydrilované, v tom, jak se chovat. Ona ta svoboda projevu je sice krásná věc, ale někdy by měla mít své meze.
Ale je to zajímavá zkušenost, i pro nás, kteří to tu čteme. Myslím, že tahle práce by ti slušela, i přes problémy, se kterými ses střetla, bys našla víc pozitiv než negativ.
P.S. a dýška ti přeju, není na škodu si trochu přilepšit, zvlášť když je to dobrovolné. :-)

10 Ailin Ailin | Web | 16. září 2015 v 19:13 | Reagovat

Milá Mniško,
věřím, že práce průvodkyně po zámku musí být náročná. Mně stačí, jak někdy soptím z těch lidí já, a to patřím mezi ně - návštěvníky. Jsem ale moc ráda, že jinak Tě brigáda bavila a příjemně obohatila Tvůj život :-).

Omlouvám se za pozdní reakci, obě Tvé zásilky mi došly - moc za ně děkuji! :-). Chtěla jsem Ti taky poslat pohled, ale zapomněla jsem ho hodit do schránky. Ale pošlu ho hned zítra! :-).

A co se týče osobního setkání v Praze, byla bych nadšená! :-). Moc ráda Tě osobně poznám! :-)

11 Berry Berry | Web | 8. října 2015 v 14:39 | Reagovat

Pro mě jsou novinkou dýška a zmiňování v návštěvní knize, měla bych své chování změnit ;)
Škoda, že jsem nejela na zámek a nechytla tě jako průvodčí, musel to být úžasný zážitek... :)

12 Elis Elis | Web | 13. listopadu 2015 v 19:08 | Reagovat

Je to krásně a zajímavě napsané, tomu si musela věnovat hodně času, ale vyplatilo se, je to velmi poučené, být průvodkyní není práce, ale je to poslání...

13 Ailin Ailin | Web | 28. listopadu 2015 v 15:18 | Reagovat

Milá Mniško, stala se velmi nepříjemná věc. Včera jsem Ti chtěla napsat e-mail, ale ten prevít vzal nohy na rameny a s křikem utekl. A teď ho nemohu nikde najít :-(. Myslíš, že bys mi prosím mohla napsat a poslat ho zpátky? :-)

14 Lofn Lofn | Web | 23. prosince 2015 v 18:58 | Reagovat

Krásné Vánoce,hodně splněných přání a krásných zážitků přeje Lofn.

15 Amelie Amelie | Web | 23. ledna 2016 v 21:29 | Reagovat

Jsi  dobrá, obdivuji tě.  Tam by se mi taky líbilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama