Tak neodcházejte... Zněla poslední slova ve sloupečku Novinky, která byla zapsána v jiném čase a na jiném místě, třebaže na stejné klávesnici. To bylo před čtyřmi měsíci, kdy jsem měla v úmyslu se vrátit na blog. Ta slova už se nedala vzít zpět, ale pravý čas ještě nenastal a já vám všem hned povím proč. Tak doufám, že jste skutečně bděli a neodešli. Ještě nemám v úmyslu to zabalit...Další vítánky, další stopy mé nenadálé přítomnosti, další rozpačitá slova na úvod. Ale nevítejte mě, neboť nikdo z nás přesně neví, co přinese zítřek a zda znovu nebudu muset přijít do svého malého království, odkud jeho živí obyvatelé uprchli před tesknou samotou. Už tolikrát jsem si myslela, že se zde opět za vřavy milých hostů a za někdejšího ruchu zaleskne diadém paní těchto stránek, ale opět jsem se přesvědčila, že "člověk míní, ale Pán Bůh mění."
A tak pro jistotu neslibuji vám, ale v soukromí alespoň svému srdci, že využiji nového odhodlání, neboť když člověk o něco doopravdy stojí, přece si za tím půjde, aby své přání splnil.
Tolik stručně na úvod ke své dlouhé prázdné odmlce. Teď vás chci pozvat dál branou do svého světa. A než začnu postupně plnit své minulé sliby o plánovaných článcích, dovolte, abych uvedla na pravou míru důvody své dlouhé nepřítomnosti, které budou hybnými silami v mé nedaleké budoucnosti.
Pozorní čtenáři si jistě všímají krátkých oznámení v levém sloupci menu. Zde jsem zanechala zprávy, ze kterých vyplývalo, že se chystám do boje s profesory o státní závěrečné zkoušky. Co bylo předtím budoucností, se překlenulo přes přítomnost v minulost. Dnes s úlevou oznamuji, že učení se dlouho nedotknu a jestli mi do klína spadne kniha o historii, pak snad pouze omylem. Dva dlouhé těžké měsíce jsem se totiž připravovala na ústní zkoušku z historie, kterou jsem absolvovala 3. února roku 2015 zhruba v 9:30 středoevropského času. Na magisterském oboru jsem si tentokrát mohla vybrat, zda se zaměřím na dějiny starší, nebo moderní. Má volba, i když trochu nejednoznačná, protože můj zvědavý čumák rád přičichne vlastně ke všemu, padla na dějiny starší. Ušila jsem si tak na sebe bič v podobě 18 staletí + 3 tisíciletí z letopočtů před Kristem. Ponořila jsem se tedy do starověkých civilizací Mezopotámie, Egypta, Říma a Řecka, Číny a Indie, abych se přehoupla až k Napoleonským válkám, které skončily v roce 1815. S vědomostmi, které jsem si neustále cpala do mozku, mi lebka praskala ve švech a jestli jsem někdy měla období, kdy jsem kolem sebe rozhazovala rukama jako nějaký šílenec a vybuchovala jsem vzteky jako mimino, které prostě brečí, protože se mu chce, pak vězte, že jste byli rádi, že jste mne nepotkali. To byl ovšem pokus o vtip, protože jsem byla hodné "mimino" s "roztomilým" výrazem ve tváři a bezvládně vyplazeným jazykem. Jestli ze mě univerzita něco udělala, pak kazajkového jedince, kterého by neměli pouštět ven bez vodítka.
Ale nebudu to déle protahovat. Výsledek byl výborný, neboť jsem si vytáhla otázky, které mi sedly jako p*del na hrnec. Nejlepší na tom bylo, že tři otázky pokryly všechna mnou studovaná období: starověk, středověk i novověk, a to jsem se zaradovala, protože jestli něco můžu, pak pestrost a "od každého něco". Šlo o otázky: 1) Sociální, politická, kulturní situace v období císařského Říma. 2) Následky bitvy u Lipan v roce 1436. 3) Vznik USA. Šťastná jako blecha v mamutím kožichu jsem pořád něco mlela, dělala si srandičky z profesorů, usmívala se a s erudovaným výrazem ve tváři organizovala svůj výstup od poskytnutí své identifikace až po slovo "nashledanou". Ve výsledku se jednalo spíš o debatu s profesory. Snad poprvé ve svém životě chci a musím říct, že při vzpomínce na tuto důležitou zkoušku mého učeného života se necítím trapně. Obvykle při takových příležitostech vyžblebtnu nějakou bejkárnu, za kterou se pak osobně stydím ještě několik let a dlouho poté. Není nadto, když má člověk právo se cítit nad věcí... po dlouhé době.
Můj výkon byl hodnocen jako nejlepší ve vyvoleném dni, takže mé sebevědomí vystoupalo nahoru jako rtuť na teploměru při vysoké horečce nejmíň na 40 stupňů.
Oddych se ale nekonal, naopak přišly další vzdechy. Hned druhý den jsem se totiž pustila do práce na mé diplomové práci, která se zabývá památkami, na nichž se nachází, či v minulosti nacházel erb/znak církevní anebo šlechtický. Tento sběr jsem podnikla v oblasti Litoměřice ve 94 obcích, kde jsem všude byla a prolezla je. Práce nebyla jednoduchá, protože ne všude byl volný přístup a častokrát jsem musela vyprosit vstup do zamčených kostelů, "atraktivních" zvonic, zaneřáděných holubím trusem a na některé další pozemky. Nutno přitom dodat, že bylo v některých případech rozhodnuto, že čekat na povolení je z časového důvodu nežádoucí... Zkrátka to bylo velké dobrodružství a letos hodně záviselo na druhých lidech a především na osobách z litoměřického biskupství, které se ke mně povětšinou zachovaly vstřícně. Jen jedna osoba ze mě dostala takovou panickou hrůzu, že přede mnou utíkala a pro jistotu zapomněla i své telefonní číslo i e-mailovou adresu. Naštěstí pro mě byla jeho ignorace naprosto zbytečná, protože jsem se stačila skamarádit s někým jiným, kdo měl klíč k mé vyvolené bráně do zvonice, a ta byla o poznání ochotnější.
Inu má diplomová práce měla být hotova do 16. dubna. Jak je ovšem mým zvykem, délka mých děl se vždy vymkne mé kontrole a já se tak zbláznila, že jsem si musela dedlajn prodloužit ještě o týden. Dost často už jsem se probouzela ze snů, že opět nestíhám (někteří si možná pamatují, jak jsem odevzdávala bakalářku). Nakonec má diplomka spatřila poprvé světlo světa 22. dubna a den na to jsem ji jela odevzdat na univerzitu. Samozřejmě jsem z mysli vypustila všechny ty byrokratické blázniviny, které musí odevzdání fyzické diplomky předcházet - nahrát soubor do univerzitního systému, popsat ho klíčovými slovy a anotací, dojít si pro razítko na studijní oddělení a pak teprve za slavnostního zvuku polnic předat diplomku na sekretariátě pod podmínkou, že se ixkrát podepíšete do různých papírů. Nic z toho jsem samozřejmě neměla zařízené, takže tady nastal ten trapný moment, kdy jsem neustále chodila na studijní a ptala se: "Tak už?" To je jako ta oblíbená otázka: "Už tam budem?" Po asi necelých dvou namáhavých hodinách jsem konečně dostala povolení vkročit na sekretariát a s posvátnou úctou odložit na stoleček mou nejtlustší diplomovou práci ever s 210 stranami (povinných je 70).
A přesto to zdaleka nebylo všechno. Čeká mě v květnu obhajoba této obsáhlé práce, abych konečně mohla být magistrou. Co ale dál? To už jsem také musela vyřešit. Po odevzdání diplomky jsem měla jen týden na to, abych splácala dohromady projekt na budoucí disertační práci k doktorskému studiu na Karlově univerzitě, kde bych ráda studovala svou milovanou heraldiku. Týden byl dost málo, takže jsem cosi vyplodila a nakonec to poslala - jako obvykle na poslední chvíli - na příslušnou adresu. Teď se rozhoduji, zda budou muset být porotci stejní blázni jako já, aby mě vzali, anebo zda musím být stejný blázen jako porotci. Každopádně teď je to nejspíše záležitost vyšší moci. Já si jdu totiž hodit nohy na stůl a snad konečně přečtu Brisingr, který už mám rozečtený asi tři čtvrtě roku. Děkuji, paraplíčko se bude hodit... Mojito nechci, ale Piňa Coladu mi dejte...
Povinných sedmdesát a ty uděláš dvě stě deset - jak by řekla jedna moje kamarádka po vzoru ironické třídní, "Ty musíš mít vždycky něco extra!"
Jsem ráda, že se ti povedlo prolézt všechna místa, která jsi měla v plánu navštívit a že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo.
A ty otázky, které sis vylosovala, jsou opravdu pěkné, dokonce i já bych na ně dokázala něco odpovědět, takže bych řekla, že lepší to být nemohlo.
Tak si užívej volna, Brisingra a někdy zase napiš.