Přicházení a zacházení

5. května 2015 v 21:42 | Mniška |  Nový vítr
Tak neodcházejte... Zněla poslední slova ve sloupečku Novinky, která byla zapsána v jiném čase a na jiném místě, třebaže na stejné klávesnici. To bylo před čtyřmi měsíci, kdy jsem měla v úmyslu se vrátit na blog. Ta slova už se nedala vzít zpět, ale pravý čas ještě nenastal a já vám všem hned povím proč. Tak doufám, že jste skutečně bděli a neodešli. Ještě nemám v úmyslu to zabalit...


Další vítánky, další stopy mé nenadálé přítomnosti, další rozpačitá slova na úvod. Ale nevítejte mě, neboť nikdo z nás přesně neví, co přinese zítřek a zda znovu nebudu muset přijít do svého malého království, odkud jeho živí obyvatelé uprchli před tesknou samotou. Už tolikrát jsem si myslela, že se zde opět za vřavy milých hostů a za někdejšího ruchu zaleskne diadém paní těchto stránek, ale opět jsem se přesvědčila, že "člověk míní, ale Pán Bůh mění."

A tak pro jistotu neslibuji vám, ale v soukromí alespoň svému srdci, že využiji nového odhodlání, neboť když člověk o něco doopravdy stojí, přece si za tím půjde, aby své přání splnil.

Tolik stručně na úvod ke své dlouhé prázdné odmlce. Teď vás chci pozvat dál branou do svého světa. A než začnu postupně plnit své minulé sliby o plánovaných článcích, dovolte, abych uvedla na pravou míru důvody své dlouhé nepřítomnosti, které budou hybnými silami v mé nedaleké budoucnosti.

Pozorní čtenáři si jistě všímají krátkých oznámení v levém sloupci menu. Zde jsem zanechala zprávy, ze kterých vyplývalo, že se chystám do boje s profesory o státní závěrečné zkoušky. Co bylo předtím budoucností, se překlenulo přes přítomnost v minulost. Dnes s úlevou oznamuji, že učení se dlouho nedotknu a jestli mi do klína spadne kniha o historii, pak snad pouze omylem. Dva dlouhé těžké měsíce jsem se totiž připravovala na ústní zkoušku z historie, kterou jsem absolvovala 3. února roku 2015 zhruba v 9:30 středoevropského času. Na magisterském oboru jsem si tentokrát mohla vybrat, zda se zaměřím na dějiny starší, nebo moderní. Má volba, i když trochu nejednoznačná, protože můj zvědavý čumák rád přičichne vlastně ke všemu, padla na dějiny starší. Ušila jsem si tak na sebe bič v podobě 18 staletí + 3 tisíciletí z letopočtů před Kristem. Ponořila jsem se tedy do starověkých civilizací Mezopotámie, Egypta, Říma a Řecka, Číny a Indie, abych se přehoupla až k Napoleonským válkám, které skončily v roce 1815. S vědomostmi, které jsem si neustále cpala do mozku, mi lebka praskala ve švech a jestli jsem někdy měla období, kdy jsem kolem sebe rozhazovala rukama jako nějaký šílenec a vybuchovala jsem vzteky jako mimino, které prostě brečí, protože se mu chce, pak vězte, že jste byli rádi, že jste mne nepotkali. To byl ovšem pokus o vtip, protože jsem byla hodné "mimino" s "roztomilým" výrazem ve tváři a bezvládně vyplazeným jazykem. Jestli ze mě univerzita něco udělala, pak kazajkového jedince, kterého by neměli pouštět ven bez vodítka.

Ale nebudu to déle protahovat. Výsledek byl výborný, neboť jsem si vytáhla otázky, které mi sedly jako p*del na hrnec. Nejlepší na tom bylo, že tři otázky pokryly všechna mnou studovaná období: starověk, středověk i novověk, a to jsem se zaradovala, protože jestli něco můžu, pak pestrost a "od každého něco". Šlo o otázky: 1) Sociální, politická, kulturní situace v období císařského Říma. 2) Následky bitvy u Lipan v roce 1436. 3) Vznik USA. Šťastná jako blecha v mamutím kožichu jsem pořád něco mlela, dělala si srandičky z profesorů, usmívala se a s erudovaným výrazem ve tváři organizovala svůj výstup od poskytnutí své identifikace až po slovo "nashledanou". Ve výsledku se jednalo spíš o debatu s profesory. Snad poprvé ve svém životě chci a musím říct, že při vzpomínce na tuto důležitou zkoušku mého učeného života se necítím trapně. Obvykle při takových příležitostech vyžblebtnu nějakou bejkárnu, za kterou se pak osobně stydím ještě několik let a dlouho poté. Není nadto, když má člověk právo se cítit nad věcí... po dlouhé době.

Můj výkon byl hodnocen jako nejlepší ve vyvoleném dni, takže mé sebevědomí vystoupalo nahoru jako rtuť na teploměru při vysoké horečce nejmíň na 40 stupňů.

Oddych se ale nekonal, naopak přišly další vzdechy. Hned druhý den jsem se totiž pustila do práce na mé diplomové práci, která se zabývá památkami, na nichž se nachází, či v minulosti nacházel erb/znak církevní anebo šlechtický. Tento sběr jsem podnikla v oblasti Litoměřice ve 94 obcích, kde jsem všude byla a prolezla je. Práce nebyla jednoduchá, protože ne všude byl volný přístup a častokrát jsem musela vyprosit vstup do zamčených kostelů, "atraktivních" zvonic, zaneřáděných holubím trusem a na některé další pozemky. Nutno přitom dodat, že bylo v některých případech rozhodnuto, že čekat na povolení je z časového důvodu nežádoucí... Zkrátka to bylo velké dobrodružství a letos hodně záviselo na druhých lidech a především na osobách z litoměřického biskupství, které se ke mně povětšinou zachovaly vstřícně. Jen jedna osoba ze mě dostala takovou panickou hrůzu, že přede mnou utíkala a pro jistotu zapomněla i své telefonní číslo i e-mailovou adresu. Naštěstí pro mě byla jeho ignorace naprosto zbytečná, protože jsem se stačila skamarádit s někým jiným, kdo měl klíč k mé vyvolené bráně do zvonice, a ta byla o poznání ochotnější.

Inu má diplomová práce měla být hotova do 16. dubna. Jak je ovšem mým zvykem, délka mých děl se vždy vymkne mé kontrole a já se tak zbláznila, že jsem si musela dedlajn prodloužit ještě o týden. Dost často už jsem se probouzela ze snů, že opět nestíhám (někteří si možná pamatují, jak jsem odevzdávala bakalářku). Nakonec má diplomka spatřila poprvé světlo světa 22. dubna a den na to jsem ji jela odevzdat na univerzitu. Samozřejmě jsem z mysli vypustila všechny ty byrokratické blázniviny, které musí odevzdání fyzické diplomky předcházet - nahrát soubor do univerzitního systému, popsat ho klíčovými slovy a anotací, dojít si pro razítko na studijní oddělení a pak teprve za slavnostního zvuku polnic předat diplomku na sekretariátě pod podmínkou, že se ixkrát podepíšete do různých papírů. Nic z toho jsem samozřejmě neměla zařízené, takže tady nastal ten trapný moment, kdy jsem neustále chodila na studijní a ptala se: "Tak už?" To je jako ta oblíbená otázka: "Už tam budem?" Po asi necelých dvou namáhavých hodinách jsem konečně dostala povolení vkročit na sekretariát a s posvátnou úctou odložit na stoleček mou nejtlustší diplomovou práci ever s 210 stranami (povinných je 70).

A přesto to zdaleka nebylo všechno. Čeká mě v květnu obhajoba této obsáhlé práce, abych konečně mohla být magistrou. Co ale dál? To už jsem také musela vyřešit. Po odevzdání diplomky jsem měla jen týden na to, abych splácala dohromady projekt na budoucí disertační práci k doktorskému studiu na Karlově univerzitě, kde bych ráda studovala svou milovanou heraldiku. Týden byl dost málo, takže jsem cosi vyplodila a nakonec to poslala - jako obvykle na poslední chvíli - na příslušnou adresu. Teď se rozhoduji, zda budou muset být porotci stejní blázni jako já, aby mě vzali, anebo zda musím být stejný blázen jako porotci. Každopádně teď je to nejspíše záležitost vyšší moci. Já si jdu totiž hodit nohy na stůl a snad konečně přečtu Brisingr, který už mám rozečtený asi tři čtvrtě roku. Děkuji, paraplíčko se bude hodit... Mojito nechci, ale Piňa Coladu mi dejte...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 6. května 2015 v 15:45 | Reagovat

Povinných sedmdesát a ty uděláš dvě stě deset - jak by řekla jedna moje kamarádka po vzoru ironické třídní,  "Ty musíš mít vždycky něco extra!" :D
Jsem ráda, že se ti povedlo prolézt všechna místa, která jsi měla v plánu navštívit a že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo. :-)
A ty otázky, které sis vylosovala, jsou opravdu pěkné, dokonce i já bych na ně dokázala něco odpovědět, takže bych řekla, že lepší to být nemohlo. :-)

Tak si užívej volna, Brisingra a někdy zase napiš. ;-)

2 Van Vendy Van Vendy | Web | 11. května 2015 v 22:45 | Reagovat

Moc moc gratuluji! Jdeš do všeho naplno a doufám, že aspoň v tomhle případě se ti to vrátí. Už ses dobře zapsala a počítám, že i tvá diplomka bude(nebo už je) příznivě přijata! Jsi pro studium historie jak stvořena, to se pozná, když je někdo zapálený pro věc.
Já už si nejsem jista, jestli bych do hlavy dokázala nacpat takovu spoustu informací, můj mozek je lehce gumovanej a závity mělké. :-?  :-?
Děkuji za návštěvu a komentáře, ohledně fejsu jsem ti odepsala (a vím, pamatuji si na to i na naši debatu, a respektuji to), jsem ráda, že jsi zmínila i ty fotky v posledním článku o místě, kde jsem vyrůstala. Ano, ty sklepy už jsou téměř neviditelné, protože místní kolem nich chodí denně a nevím, jestli je ještě používají, nebo si nevybudovali sklepy v domech (třeba můj brácha jo, protože jeden ze sklepů, které jsem vyfotila, byl asi dvakrát vykraden - považ, někomu se vyplatilo se vloupat do sklepa s bramborama, byl z toho tak otrávenej a naštvanej, že udělal sklípek u nich na dvoře.)
Tohle byly věci, které se moc nezměnily, jen ty stromy ve stráni hodně vyrostly a pár míst mám ještě zachyceno původních. Chci ještě jednou tu dědinku projít a vyfotit ji postupně z jednoho konce do druhého. (Občas mi připadá, že místa na fotkách jsou výraznější než místa ve skutečnosti. Je to tím, že se na ně čumák foťáku zaměří?) :-)

3 Berry Berry | Web | 11. května 2015 v 23:13 | Reagovat

Trochu lituju ty, kteří se k těm 200 moc stranám budou muset vyjádřit :-D
Moc moc gratuluju ke státnicím, obhájení diplomky už by měla být ta lehčí část. A hned dej vědět, jak dopadlo dostání se na doktoranda - pokud bys studovala v Praze, i bych zvažovala se tma jet za tebou podívat :-p
Jsem moc ráda, že jsi zase tu ;-)

4 Beatricia Beatricia | Web | 12. května 2015 v 14:32 | Reagovat

Velice velmi mě potěšila tvá návštěva a skládám ti velkou gratulaci ke státnicím. Milá slečno budoucí doktorko, obdivuji tvou diplomovou práci a budu ti držet všechny pěsti při její obhajobě. Doufám, že pak budeš s námi na blogu častěji. Byla tu po tobě velká mezera. Ať se ti daří. :-)

5 Thalia Thalia | Web | 5. června 2015 v 6:28 | Reagovat

To máš můj veliký obdiv, dějiny dovedou být pěkně těžké, gratuluji... :)
Jinak teď končím druhý ročník VOŠ a SPŠ v Šumperku, obor grafika, což kromě kreslení a focení obsahuje právě dějiny, které mi sice jdou, ale nechci se vidět u maturity :D
Doufám, že obhajobu jsi taky zvládla :)

6 Luné Luné | Web | 5. června 2015 v 14:32 | Reagovat

Obrovská gratulace.. umění mít všechno něčím zvláštní, obdivuji tě.
Brisingr je úžasná knížka, určitě ji přečti :)

7 Ailin Ailin | Web | 5. června 2015 v 21:18 | Reagovat

Milá Mniško,
moc Ti gratuluji! :-) A máš můj nesmírný obdiv za to, že jsi ten typ člověka, který se rád učí. Já jsem teď prvním rokem na VŠ a už mi tak leze krkem, že přemýšlím, že s ní seknu :-). Uvidíme, co bude dál :-). Jinak Tobě přeju hodně štěstí a ať se Ti splní Tvé sny! :-)

8 Elis Elis | Web | 10. června 2015 v 13:36 | Reagovat

Gratuluji ke státnici a jistě zvládneš skvěle i diplomku, je vidět, že jsi cílevědomá a baví tě to...

9 Dincie Dincie | E-mail | Web | 25. června 2015 v 16:23 | Reagovat

:-)...a já si myslím, že porotci nebudou blázni a vezmou tě na vytoužené studium, vždyť koho by tam vzali když už ne tebe, to dá přece rozum, slečno magistro!!! ;-) Velké gratulace! ;-)  :-D  :D

10 Berry Berry | Web | 25. června 2015 v 19:03 | Reagovat

Tak co státnice a přijali tě? Nedočkavě očekávám!

11 Mniška Mniška | E-mail | Web | 4. července 2015 v 12:31 | Reagovat

[1]: A víš že jo? :D Sice těch 210 stran nebyl záměr, ono se mi to skutečně prostě vymklo kontrole. Sice jsem očekávala, že to bude do těch dvou stovek, ale ve skutečnosti jsem nepředpokládala, že přetáhnu (i když s délkou čehokoli jsem měla vždycky problém a pokaždé jsem přetahovala). Ale netvrdím, že se ráda něčím nevymykám :D

[2]: Děkuji za komentář a i za odpověď na Tvůj článek, ke kterému se možná snad ještě dostanu :-D ale jestli jsem pro studium historie jako stvořená, o tom občas ještě pochybuji, protože najednou se přede mnou otevírá sráz, protože to hlavní, školu mám za sebou a najednou si říkám, jaký má to, co studuji, vůbec smysl. Rodiče mi to vždycky říkávali a ptali se, co s tou historií jednou budu dělat, ale já si stála za svým, že mě to baví a najednou fakt nevím. Leckdy si říkám, jestli jsem radši neměla jít na konzervatoř zpívat. Myslím, že prohánět se po divadelních prknech na muzikálech by mi taky rozhodně nevadilo...
Já se musím podívat, jestli jsi s tím svým zvědavým objektivem nafotila ještě něco dalšího. Mně se vždycky líbily Tvé články, kdy jsi objevovala věci (ne)obyčejné :)

[3]: Tak v tom případě přijeď ;-) ráda Tě uvidím!
Jinak mám stejně pocit, že tu moji práci nikdo pořádně nečetl, že si to všichni prolistovali, maximálně přečetli úvod, závěr a hotovo :D takovejch chyb, co nikdo neviděl...

[4]: Děkuji moc, milá Beo, jen se obávám, že ta mezera zůstane ještě trochu nevyplněná. Kolikrát jsem měla chuť přijít a zase začít psát a pokaždé jsem se k tomu moc nedostala. Snažím se, snažím, ale asi si ten čas nějak teď neumím moc zorganizovat, je teď na mmě, abych se to naučila :)

12 Mniška Mniška | E-mail | Web | 4. července 2015 v 12:42 | Reagovat

[5]: Ahojky, ráda Tě tu vidím! :)
V Šumperku jsem jednou byla na výletě se školou, je to tam pěkné. Tak konečně vím, co tedy studuješ, zní to hrozně zajímavě, tak jako užitečně i záživně :)
Jinak obhajoba byla už tak nějak formalitka, takže ta se zvládla, děkuji za optání

[8]: Mockrát děkuji :) ano baví mě to, ale "bohužel" mě baví i fůra dalších věcí a pak aby je člověk všechny stíhal realizovat...

[9]: To byla od Tebe moc pěkná poklona, milá Dincie, také Tě zas moc ráda vidím! No, vzali mě, vzali, ale žádná sláva ty moje přijímačky nebyly, za svůj výstup se budu stydět ještě tak rok minimálně a pak pokaždé, když mi budou profesoři zcela určitě připomínat to, jak trapně jsem nezvládla jednu banální otázku zodpovědět :D
Jinak moc děkuji!

[10]: To be continued... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama