Krůčky do neznáma, část první

9. prosince 2014 v 22:47 | Mniška |  Památníček
Od mého posledního slibu vrátit se na blog již uplynulo zase pár měsíců. A na co se "vymluvit" dnes? Snad na to, že můj život už není takový, jaký býval dřív, ať už z negativního ale i pozitivního pohledu... Dlužím vám vyprávění o mé cestě do Německa, které jsem slíbila v předchozím článku - a tady se musím podruhé přiznat. Vy už to moje první přiznání nemůžete vidět, protože jsem to původní momentálně přepsala na přiznání toto: ve svém psaní jsem se trochu rozvášnila i přes svou počáteční nechuť vracet se do minulosti, která už pro mě není tak aktuální. Nakonec jsem nechala fascinovat sama sebe a neplánovaně se vrátila ještě trochu více nazpět do minulosti. Vyprávění jsem se proto rozhodla rozdělit na několik dílů.
Tak s chutí do toho, půl je hotovo!


Na počátku byla pochybnost a ta pochybnost se pomalu proměňovala ve skutečnost; na počátku byla příprava diplomové práce, o níž jsem zapochybovala, že ji kvůli náhlým zvratům ve svém životě dokáži dokončit včas. U pouhé pochybnosti však nezůstalo. Uvědomovala jsem si zároveň, že to bude znamenat prodlužování ve škole; zbytečný rok navíc. A proto jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že by bylo dobré využít čas lépe, třeba studiem v zahraničí.

Nejprve jsem tuto bezděčnou myšlenku ani nepovažovala za moc reálnou; já v cizině na tak dlouhou dobu? Mohla bych být skutečně tak akční? A neměla bych místo toho radši začít pracovat? Bylo by to přeci jen příhodnější... Jenže ta zprvu hloupá myšlenka začala v mém podvědomí sílit a lákat mě. Navíc se to začalo zdát i jako vhodná výmluva pro mou vedoucí diplomové práce, proč nejsem schopná ji odevzdat do termínu. Pravda byla totiž až příliš osobní.

Byli lidé, kteří se mě snažili odradit, ale mnohem víc bylo lidí, kteří mě v této myšlence podporovali a utvrzovali. Až nakonec myšlenka nezůstala jen pouhou myšlenkou. Překvapila jsem sama sebe, že jsem tento nápad krůček po krůčku začala realizovat. První problémy se vyskytly při rozhodování, kam se vlastně vůbec vydám, do teplých krajin ve Španělsku? Nebo vylepšovat svou angličtinu v Holandsku? Jenže němčinu bych si taky potřebovala vytříbit... Když jsem se pak konečně rozhodla pro zemi, trvalo mi následně nekonečně dlouho rozhodnout se pro konkrétní univerzitu. Nakonec mě vyhrál Freiburg a jeho zatím nic netušící občané.

Od listopadu do dubna následovaly přípravy, papíry, papíry a zase papíry (neskutečná byrokracie), zjišťování kde, co a jak. Do toho samozřejmě stále "domácí" problémy, s nimiž jsem se nejvíce potýkala na podzim a v prosinci. A když už jsem si myslela, že se věci pomalu obrací k lepšímu, umřela mi těsně před Vánoci moje nejmilejší zvířecí kamarádka, moje malá vrba, která nikomu sto procentně nic nevykecala a moje malé vrnidlo, které mi v těžkých chvílích dodalo kapku radosti v deštivých dnech. Nejhorší na tom bylo vědomí, že jsme se na její smrti podílěli velkou měrou my všichni, jelikož naše morčecí slečna snášela situaci doma také velmi těžce a abychom ji uklidnili, přecpávali jsme ji dobrotami. Nadměrný stres a tuk sehráli pak svoje...

Další dva zimní měsíce, kdy se situace trochu uklidnila, jsem se z toho všeho snažila dostat. Zůstat na mrtvém bodě nic neřešilo, bylo třeba se smířit s tím, co se stalo a hlavně sama se sebou, neboť to celé pro mě bylo i jakýmsi duchovním očistcem, kdy jsem se začala ze všeho moc obviňovat a já sama se sebou nebyla spokojená. Ale to jsem nakonec dokázala překonat přes častá povídání si sama se sebou do prázdna, povídání si s Bohem a vůlí nenechat se převálcovat a jít dál.

A pak se stalo ještě něco. Může se zdát, že to do vyprávění o Německu příliš nepatří, přesto bude tato událost markantně ovlivňovat můj následný pobyt v cizině. Vecpala jsem se totiž na exkurzi, která nebyla pro můj studijní obor hrazená z grantu. Byly s tím trochu obštrukce, ale nedala jsem se. Tak to dopadlo, že jsem odjela na třídenní výlet s kolegy, které jsem povětšinou neznala anebo jen od vidění. Zatímco jsem si hleděla gotického umění v Plzni, Chebu a nakonec v Chomutově, dostal někdo v naší "grupě" jiný zájem. Po několika zajímavých, avšak pro mě nezávazných konverzacích, mě ten kdosi tak šikovně obalamutil, že ode mě získal mé super tajné telefonní číslo, aniž by mě to praštilo do čela a já získala podezření (teda podezření už předtím bylo, ale s tím číslem to byla vážně elegantní hra!).

Velmi dobře jsem se tam teda skamarádila s jednou starší kolegyní a pak také s oním klučinou. A ten na to šel od lesa. Nejdřív přes již zmíněnou kolegyni. Nedlouho na to denní dávky básní, nečekaná zásilka velké kytice růží až do domu po poslíčkovi... A pak jsem zase skončila na pohotovosti s kolenem a on si mohl mnout ruce. Začal mě vozit do školy svým autem a všemožně mi pomáhal. A já ho proklínala, protože jsem o kluka nestála. A zvláště v době před odjezdem do Freiburgu. Ta kletba ale nebyla dost silná, protože nezabránila tomu, abysme se oba dali dohromady měsíc před mým vycestováním. A tak se kletba obrátila na nás oba... A poté mne on pravidelně každý měsíc navštěvoval v Německu, kde jsme společně navštívili spoustu krásných míst. A musím vděčně říct, že bez něj bych neměla možnost toho vidět tolik, kolik jsem poté viděla.

A tady se otevírá příběh následujícího půl roku v zahraničí, který utekl tak rychle, že už nemohu uvěřit tomu, že jsem ho vůbec prožila. Protekl mi mezi prsty jako jemný saharský písek. Tak si říkám, co je vůbec minulost? Zrnka písku v přesýpacích hodinách. Nehmotná vzpomínka, která se však viditelně zračí na našem tělě; jizvy na rukou i v duši, zkušenosti promítnuté v našem prožívání. Občas bych se ráda zavrtala do vzpomínek jako do polštáře, abych se jich zase mohla dotknout...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. prosince 2014 v 9:02 | Reagovat

Z toho, co píšeš, to vypadá, že to bylo celkem dobré "balamucení" a celkem neúčinné "proklínání" :-). Vypadá to, že jsi do mezidobí mezi svými posledními články vtěsnala opravdu hodně zážitků a událostí. Vzpomínky vypadají, že stačí fouknout a rozplynou se, ale přitom jsou nerozbitné a nezcizitelné jako máloco na světě. A dotýkat jich se dá kdykoli! :-).

2 Beatricia Beatricia | Web | 13. prosince 2014 v 7:23 | Reagovat

Zkušenost v cizině je dobrá věc, to ti nikdo nevezme, ale priorita je napsat co nejlépe diplomovou práci a dokončit studium na své škole. Přeji ti úspěšný start a držím palce. :-)

3 Van Vendy Van Vendy | Web | 14. prosince 2014 v 19:41 | Reagovat

Vím, že to bylo hektický, a taky vím, že se ti tam moc líbilo. Byla to cenná zkušenost, zdokonalila ses v cizí řeči, poznala jiný kraj a jiné lidi, vidělas, co je možné jinde a můžeš srovnávat s tím, co se děje u nás.
Navíc, jak se zdá, jsi našla i lásku, to je přece krásné...

4 Bev Bev | E-mail | Web | 18. prosince 2014 v 7:08 | Reagovat

S obrovskou radostí čtu, že jsi se vrátila na svůj blog. To je báječné!
Klučina na to šel skutečně velmi šikovně. Moc krásně jsi to všechno popsala. Držím palce, aby bylo už jenom líp. :-)

5 Ailin (Taure) Ailin (Taure) | Web | 21. prosince 2014 v 7:18 | Reagovat

Jééé, to je tak krásné! Ten kluk si tě vážně tak nádherně hýčká! :-) Doufám, že Vám to vydrží :-). A Mniško, máš pořád stejnou adresu, kterou jsi mi posledně posílala? Poslala jsem Ti vánoční přání, ale nevím, jestli dorazilo ;-)

6 Mniška Mniška | E-mail | Web | 23. prosince 2014 v 10:29 | Reagovat

[1]: No, to teda :D já takový věčně naivní tvor - chytil se rychle do udičky. Původně jsem myslela, že toho kluka zvládnu, ale on zvládnul mě :D "obalamutil"...
To s těmi vzpomínkami jsi napsal moc hezky a výstižně. Jsou to takové medailonky pro štěstí :)

[2]: Děkuji, Beo, teď jsem zrovna trochu polevila, takže jen doufám, že tu diplomku stihnu napsat, začínám mít krapet pochybnosti zase :D co s těmi pochybnostmi udělám letos, to ještě nevím...

[3]: Ano, bylo to moc fajn, nejraději bych se tam vrátila, abych pravdu řekla. Ale ještě o tom napíši víc, tohle byl jen takový prolog ;)

[4]: Děkuji mockrát :) je to moc milé. Klučina to zvládl lépe, než jsem čekala, jinak bych ho bývala poslala do řad svých kamarádů :D

[5]: Děkuji :) Milá Taure, přáníčko mi dorazilo, ještě Ti za něj poděkuji zvláště. Adresu jsi napsala správnou a pohled dorazil, mockrát děkuji!

7 Van Vendy Van Vendy | Web | 23. prosince 2014 v 10:43 | Reagovat

Zlatíčko, děkuji za krásné přání k vánocům, i to na blogu, i to skutečné - udělalas mi radost.  Přeji ti také všeho nejlepšího, hezké Vánoční svátky, pohodu doma i v duši, užívej si volna, a měj se krásně!
Krásné Vánoce! :-)

8 Beatricia Beatricia | Web | 23. prosince 2014 v 12:12 | Reagovat

Přeji ti radostné a pohodové prožití Vánoc a v novém roce štěstí, zdravíčko a úspěšné dokončení úkolu, který máš před sebou. Žádný krapet pochybností není v plánu. S chutí do toho! ☼☼☼

9 Lofn Lofn | Web | 23. prosince 2014 v 22:22 | Reagovat

Máš u mě malý dáreček:
http://lofn.blog.cz/1412/vesele-vanoce

Ahoj,Lofn

10 Berry Berry | Web | 26. prosince 2014 v 0:15 | Reagovat

Ááááá, takto čistý naivní začátek jsi mi opomněla sdělit - je to sladkýýýý (Berry se rozpouští před monitorem a usmívá jak měsíček na hnoju). Ehm, další pokračování, prosím! Čuju, že to hlavní prve přijde.
Čímžto nechci opomenout ty složitější části. Doufám, že je lépe a smutek odeznívá...

11 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 28. prosince 2014 v 10:20 | Reagovat

Já už tvé zážitky vlastně z tvého vyprávění znám, i když ne v takových podrobnostech. :-) Těším se na další díly, protože jak už víš, ERASMUS mě zajímá a spoustu věcí jsi nám při posledním setkání nestihla říct. :-)

12 Thalia Thalia | Web | 17. ledna 2015 v 18:19 | Reagovat

Jsem ráda, že jsi zpátky :)
Člověk může proklínat a chtít nemít rád, a pak do toho spadne ani neví jak, to znám... taky jsem nikoho nechtěla a opravdu tvrdě jsem si za tím stála, no a brzo spolu budeme už 9 měsíců :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama