Hádky všeobecně většinou nebývají veselé, někdy s sebou nesou i závažné důsledky a jindy může dojít i k nějakému tomu zranění - v lepším případě.Když se teď ale probírám tím svým měsíčníkem, plného vzpomínek, vyvstane mi mnoho výjevů, zahalených závojem, před očima. Ach! a máme tady jednoho človíčka, se kterým už jsem se za naše čtyřleté přátelství pohádala víc než dostkrát. To je kandidát na cenu "luxusních" hádek, kterého bych nejraději korunovala věnečkem z bobkových listů a ocenila ho za hádkovou vytrvalost. Minimálně za ten věneček by byl jistě rád... oprávněně totiž získal posměšnou přezdívku Říman. Ovšem on by mě zase korunoval čelenkou se staroegyptskou symbolikou posvátné kobry Ureus a patrně by to bylo za to samé "vítězství", na jaké bych ho nominovala já. Mně zas byla přiřknuta jako jakýsi souzněný protiklad k Římanovi posměšná přezdívka Kleopatra...
S tím sympatickým klučinou mě seznámil můj kolega z VŠ Péťa na akci pálení čarodějnic, která se u nás v Lovosicích koná každý rok. Jeho kamarád Pavel na mě tenkrát udělal velký dojem svým láskyplným vztahem k historii (hlavně k antickému Římu) a také znalostmi hvězd a souhvězdí, která mi ukazoval na noční obloze. Byl to vůbec první Péťův kamarád, který mi nevadil (obyčejně ve mně jeho přátelé vzbuzovali hrůzu). Několik měsíců mu trvalo, než si zjistil kontakt na mě, ale nakonec to konečně dokázal...
Začali jsme si psát přes Lidé.cz vzkazy a zpočátku to vypadalo, že půjde o harmonický vztah. Ne však na dlouho. Brzy mě začalo přímo štvát s jakou povýšeností mi své vzkazy píše. On o sobě tvrdil, že je jeden z těch nejempatičtějších lidí, zatímco mně připadalo, že se jedná jen o namyšleného troubu. Velmi brzy jsme si oba začali být dost nesympatičtí, nakonec došlo k elektronické hádce přes vzkazy, kdy jsme se začali obviňovat navzájem. Bylo s podivem, že jsme se nakonec udobřili.
Přeci jen bylo ale v internetovém vesmíru cítit mezi mnou a Pavlem napětí. Dávali jsme si na sebe pozor a oba jsme ke vzkazovníku přistupovali se zhrzeně našpulenými rty. Netrvalo dlouho a další hádka byla na světě. Vadilo mi, že se mi Pavel snažil podstrkovat své názory, které považoval za tisíckrát lepší, než jsou ty mé a dával to patřičně najevo. Vařila se mi krev při vzpomínce na jeho vražednou povýšennost, kterou ještě umocňoval chlubením se svými úžasnými ctnostmi, jimiž se mě snažil uchvátit. Myslím, že před těmi necelými čtyřmi roky mi zlostí tepalo ve spánku, kdykoliv jsem na toho kluka jen pomyslela.
A tenkrát to vyústilo přímo v e-mailovou válku a my oba jsme po sobě házeli internetové granáty zlosti, narážek a výčitek. Naše hádka "do krve" se dokonce přesunula i na mobilní telefony. Tenkrát jsem totiž Pavla absolutně dopálila, když jsem mu oznámila, že mezi nás vkládám mříže naprosté ignorace. A on musí mít vždycky poslední slovo, takže si jistě dokážete představit, jak ho má ignorace vytočila. Když se potvrdilo, že jeho e-maily a vzkazy nečtu, tak jak jsem mu slíbila, začal mě bombardovat slovy i po SMS. Kdekoliv jsem se zrovna nacházela - v posteli, v koupelně, u ledničky, dokonce i na toaletě - pukala jsem vzteky, kdykoliv mi zazněl mobil.
Jenomže každá sopka nakonec přestane chrlit lávu. Pavel byl vlastně nakonec ten, kdo se poddal a začal se se mnou usmiřovat. Bodejť ne, tenkrát podle mého hádku začal, tak ať si jí také skončí, říkala jsem si, a měla jsem pocit zadostiučinění a slavného vítězství. Pavel se vzdal, protože nevydržel nápor mé drtivé ignorace, kterou nemohl snést a nakonec také musel uznat, že některá jeho slova byla dost tvrdá. Narozdíl ode mě, naše hádka ho neodradila od toho, aby se se mnou přestal bavit. Upřímně musím říct, že já doufala v to, že už ho nikdy neuvidím. Nedokázala jsem si představit, že bych se bavila s někým, s kým jsem si tak moc neporozuměla.
Jenže Pavel vyrazil na svou triumfální cestu. A to doslova. Jen několik dnů po naší hádce po setmění zazvonil na zvonek a prosil, abych byla od té dobroty a aspoň k němu shlédla z balkóna jako ta Julie nad Romeem. S otrávenými pohledy jsem na sebe házela kusy oblečení a s pocitem hlubokého opovržení sešla schody, abych se setkala s Pavlem tváří v tvář.
Kdyby mi nesloužily panty u úst tak dobře, jako stále slouží, upadla by mi spodní čelist na zem a zůstala bych na Pavla civět bez ní. Stál tu před dveřmi našeho paneláku ve své kompletní zbroji římského legionáře (ano, i s chocholem na přilbě a pantoflíčky, které nosil snad sám poselský bůh Hermes). Jakmile jsem se objevila, klekl si na nahé koleno, vytáhl meč z pochvy, sklonil se a odříkával svou omluvu. Tak se prosím stalo v chladném měsíci leden. Kolemjdoucí lidé na něj civěli se zděšením v očích a raději se nám vyhýbali obloukem. Pak mě Pavel odvedl ke svému autu, z jehož kufru vytáhl snad ten největší puget, který jsem kdy viděla a také bonboniéru. Jako bonus jsem od něj tenkrát dostala i poznávací CD o heraldice, které se mi v budoucnu tak moc hodilo, že to snad nemohla být náhoda. Tehdy jsem ještě nevěděla, že budu psát svou bakalářku o heraldice. Rozhodně ale musím říct, že to bylo jedno z nejsladších a také nejromantičtějších usmiřování, co jsem kdy zažila. Takže jsme samozřejmě zase byli za jedno... Ale i tak jsme se přes internet pohádali ještě několikrát. Připadám si jako Iva Janžurová z filmu Hodíme se k sobě, miláčku...?, která si hádek se svým vyvoleným vysloveně užívala a žádala si je, jelikož to, co na tom bylo to nejlepší, bylo usmiřování.
Dokonce i minulý rok v zimě jsme si střihli jednu maxi hádku přes e-maily a také jsem si po ní přála, abych se s Pavlem už nikdy nemusela vidět. Ale osud tomu chtěl opět jinak. Hádáme se, ale jinak jsme nerozlučná dvojka. Nerozumíme si pouze přes internet, jinak se máme rádi. Avšak po tom všem jsem Pavlovi důsledně zakázala, aby se se mnou vybavoval přes internet. On mi totiž v tomto podivném elektronickém světě připadá hrozně arogantní, ale když jsme spolu, je jiný. Důkaz, že internetová přátelství nemusí vždycky fungovat že se každý chováme a jevíme jinak v reálném životě a v internetovém vesmíru.
Samozřejmě musím uznat, že jsem v tom taky nebyla nevinně. Jemu jsem se přes internet rovněž nejevila jako přívětivá osoba. Á propos stojí za zmínku, že v tom všem hrála velkou roli skutečnost, že jsme si s Pavlem víc podobní, než bychom si předtím bývali schopni připustit. Oba jsme ctižádostiví, přes internet prchliví a vznětliví (často vidíme v argumentech druhého i hněvivý tón, který tam ve skutečnosti není), hrdí a těžko se nám ustupuje, chceme ukázat a dokázat svou inteligenci, v čemž jsme my dva mezi sebou často soutěžili (z čehož také vznikaly hádky), oba si hájíme své světy, oba rádi mluvíme o sobě a chceme mít poslední slovo. Tohle vše pro mě byla také názorná ukázka toho, co se stane, když se střetnou dvě osoby s mnoha stejnými vlastnostmi.
Jenže přesto, že mezi námi proběhlo tolik neskutečných hádek, které jsme tak strašně prožívali, že nás to rmoutilo a my si pomalu rvali vlasy vzteky, pořád jsme přátely. A tak mě teď nevýslovně baví vzpomínat na ty hádky, které vznikaly de facto kvůli absolutním hloupostem. Když se na to člověk dívá s odstupem, je groteskní už jen to, že jsme se my dvě horké hlavy hádaly všude, kde to bylo možné, jen ne naživo. Zapojili jsme do toho veškeré elektronické prostředky, které jsme měli a bojovali až "do krve" o nesmyslné vítězství. I když to byl většinou nakonec Pavel, kdo první ustoupil a omluvil se, nakonec nejsem vítězem já. Nikdo z nás. Jsem ale moc ráda, že ho mám a že ho můžu znát. I když nevím, jestli budu někdy schopná mu to říct do očí.
Mimochodem proč Říman a Kleopatra? To zas možná někdy jindy ;) I když to maličko k vysvětlení je i z článku trochu patrné.
) 
ne, fakt. Ono to tak z toho články asi nevypadá, ale nerada se hádám - čestný mládežnický! Ale jak už jsem psala výš, prostě já i Pavel máme hned dojem, že se na nás útočí a máme potřebu se bránit a přitom si často neuvědomíme, že není před čím. A pak už tu lavinu hádek nejde zastavit 
Thalia | 
Luné | 
Po internetu dochází mnohem snadněji k nedorozuměním, než když je možné být s člověkem osobně. Na druhou stranu se mi zdá, že si své pře pěkně užíváte
.