"Já píší vám, co mohu více..." Tak začíná dopis Taťány jednoho ze slavných literárních děl (taková malá hádanka pro vás, tak napište, o co se jedná a kdo je autorem), mimochodem mého oblíbeného. Dovolím si dnes i já takto začít, i když to bude bez milostného tónu, který se nese již zmiňovaným dopisem.Pokračuji dnes (Ne)malými radostmi poněkud netradičním způsobem. Mám totiž za sebou pár velmi smutných dnů, které probíhaly také neobvykle. Ze dne na den jsem totiž přišla o mně velmi blízkou osobu. Tedy pro mě byla, ale začínám teď často přemítat o tom, jestli to tak cítila i ona sama, protože se dokázala vzdát našeho kamarádství po pár nevyjasněných meilech a patrně tam byla nějakou dobu i přetvářka. Mohu si jen domýšlet, proč tak rychle na mě změnila názor a odkud vzala ty nesmysly, ze kterých mě obvinila. Ale myslím si, že mě někdo dost slušně pomluvil. A nejhorší na tom je, že to byly patrně osoby, které jsem také považovala za své přátele a samozřejmě jsem jim věřila. Tolik zrady najednou... A ze dne na den se toho tolik změní. Ještě včera jste neměli potuchy o ničem. Zítra dostanete kudlu do zad. A že taková rána bolí. Jen těžko to rozdýchávám.
A právě proto jsem se rozhodla, že přistoupím k pokračování (Ne)malých radostí. K úvodu tohoto projektu jsem psala, že i když nás často zachvátí různé smutky, kterých bychom si měli ale také vážit, protože se z nich lze poučit, nesmíme se nechat smutkem ovládnout. Zvláště je to třeba, když už nejde se pohnout dál a ten problém, který vyvstal nenabízí žádnou jinou možnost, než prostě čekat, až to spraví čas. A tak si ten čas chci ukrátit barvami duhy nemalých radostí.
1. V této smutné zkušenosti, o které jsem se zmínila, jsem poznala sílu rodiny. A i když u nás jsou problémy, o nichž se tu často zmiňuji jen náznakem, zjistila jsem, že se o členy své rodiny mohu skutečně opřít a že stojí za mnou. Všichni se mě snažili utěšit a rozveselit. Moje máma dokonce včera vyhlásila jakýsi Ladie´s Day a chtěla mi udělat radost pár "drobnostmi". A to "jen" proto, aby mi spravila náladu. Jsem jí za to hrozně moc vděčná! A jsem vděčná i mojí cholerické sestře; je to takový "pes obranář", to byla ostatně vždycky. Pokaždé, když jsem v minulosti měla s někým nezdary, nastavila lokty a okamžitě - skutečně sama od sebe - mě šla bránit. Nevyhovuje jí totiž má taktika řešení problémů pokusem o rozvláčnou diplomacii, kdyžto ona si na nějaké slovíčkaření a výměnu dlouhých frází nepotrpí (moc se podle ní vykecávám), jde okamžitě na věc a nebere si servítky. Z plných plic každému řekne, co si o něm myslí a pošle ho do háje (řečeno slušně). Teď, když jsem se jí se svými starostmi svěřovala, sice nedostala možnost, aby se tak zachovala i nyní, i když mě přemlouvala, abych jí to svolení dala, ale velmi mě pobavil její cholerický, obranářský tón - někdy bych taky chtěla být tak přímá jako ona. Takže tímto děkuji své rodině za obrovskou podporu, je úžasné to vědět!
2. Přiznávám, že bývám slepá. Mívám věci před očima a já je nevidím a stěžuji si. Velmi nečekaně mi včera napsal jeden kamarád, se kterým jsem se neviděla už mnoho měsíců. Když poznal, že nejsem ve své kůži, hned mi zavolal. Za celou dobu jsem mu neřekla nic o tom, co se mi stalo, ale on vycítil, že něco není v pořádku a obětoval pro mě telefonát, který trval zhruba hodinu a půl. Nemusela jsem mu nic říkat, přesto byl starostlivý. Rčení "v nouzi poznáš přítele" je skutečně pravdivé. Jirko, jestli to čteš, moc ti děkuji!
3. Zjistila jsem, že v neděli večer dávají zase Četnické humoresky. Sice jsem je už viděla, protože jsem je sledovala ještě, když jsem chodila na gymnázium (pamatuji se, jak jsem si na lyžáku na učitelích vynutila, aby mi odpustili zákaz vycházek z pokoje proto, abych se mohla ve společenské místnosti dívat na humoresky. Postupně se ke mně přidávali další a další spolužáci a také učitelé). Budu se dívat zase.
4. I nedělní dopoledne bylo velmi příjemné. S jedním z pěveckých sborů jsme jeli zpívat do třebenického kostela k příležitosti polské návštěvy. Byla to jedna velká improvizace. Taky mi byla nečekaně svěřena jedna krátká skladba, kterou jsem naposledy viděla a zpívala někdy na podzim. Všichni jsme ale všechno zvládli, i když je pravda, že pár drobností by se nám mohlo vytknout, ale my jsme se tomu jednoduše zasmáli a jeli dál. Slunce svítilo, plno úsměvů a hezky jsme si zazpívali.
5. V sobotu jsme byli u babičky pomáhat jí s praním záclon. Babička, která na nás jen koukala, jak pracujeme, byla vyloženě vysmátá. Také jsem byla na procházce s jejím jezevčíkem Norečkem. Procházeli jsme se v tom slunečném dni podél potůčku Modly, kde rozkvétaly květiny. Sledovat tu vodu, jak si razí cestu vpřed je vážně uklidňující. A Norek je můj oblíbený pes, i když je mu deset let, pořád se chová jako štěně. Takže návštěva byla taky příjemná.
6. Ve čtvrtek večer jsem konečně uhnala svého kamaráda Péťu, aby se uvolnil a šel se mnou na chvíli ven. Obyčejně totiž bývá se svým "rybízkem" v neznámých i známých končinách a věčně někde lítá. A tak jsem měla zrovna štěstí, že když jsem mu zavolala, měl čas. Bavili jsme se o věcech vážných i prostých, ale mezi řečí mi připomněl pár přátelských vět, kterých si cením.
7. Zkouška z latiny byla úspěšná. Dokonce mě i bavila a připadala mi velmi lehká. I když totéž se nedá říct o latině samotné, proto jsem se rozhodla, že se jí budu věnovat nadále i "mimo soutěž". Koneckonců jsem se seznámila i s jedním latinářem, který je do latiny přímo učiněný blázen. Přepracoval dokonce jednu počítačovou hru, předaboval ji a změnil veškeré popisky, to vše v latinském jazyce. Ta hra okamžitě dostala úplně nový rozměr s touto proměnou! Je to sympatický kluk, který mne občas po večerech (a po ICQ) učí, jak správně překládat. Třebaže je o rok mladší než já, vyučuje latinu na olomoucké VŠ profesionálně.
A tak si tak uvědomuji, že bych těch radostí našla i víc. A když se na to vše dívám, cítím se o dost lépe, je to úžasná terapie! A tak chci znovu poděkovat Lence, která tento projekt započala, protože její nápad má očistné účinky. Proto chci tento projekt doporučit i těm z vás, kteří s ním ještě nezačali.
a Puškina mám hrozně moc ráda. tohle je jedno z mých nejoblíbenějších děl devatenáctého století.
Eamane | 
Ach, ano, kdo by neznal tuto už slavnou větu z pera proslulého ruského autora Alexandra Sergejeviče Puškina. Evžen Oněgin - to je on, komu Taťána píše zmiňovaný milostný dopis.♥♥♥
Jinak ti přeji radostné léto; smutky hoď za hlavu.