Přicházejí a odcházejí...

1. března 2013 v 18:09 | Mniška |  Památníček
Volným tempem jsem šla pěšky ze školy na nádraží. Cesta to není zrovna krátká, trvá mi zhruba půl hodiny. Dost času na přemýšlení. A tak jsem myslela na své známé, kamarády, ale i lidi, které jsem dlouho neviděla. Únorový měsíc pro mě byl časem překvapení, kdy se mi nečekaně ozvali asi tři lidé z mé minulosti dávné i nedávné. Ani já nelenila a rozhodla se ozvat mé kamarádce ze základky. A když jsem si to tak všechno sesumírovala, kolik lidí jsem znala a kolik jich znám nyní, kolik už jsem jich ale vypustila ze svého života, tak jsem si říkala, jak je smutné, kolik lidí do mého života přišlo a zase odešlo.


Byli to lidé, kteří do mého života patřili, ať už jsem chtěla nebo ne. To nyní mluvím o spolužácích na základní škole, gymnáziu a v současnosti na vysoké škole. Přišli, aby mě buď využívali, když po mně chtěli opsat domácí úkoly, které jsem vždy zodpovědně plnila, a za zády mne pomlouvali. Ovšem byli mezi nimi i ti, které jsem do svého života uvítala s otevřenou náručí, protože jsme měli shodné zájmy a náhled na svět. Mluvím teď o svojí nejlepší kamarádce, která mi byla přítelkyní už od školky a spolu jsme vydržely až do dob gymnaziálních, kdy nás osud rozdělil. Dnes do mého života vstupuje jen zřídka. Ovšem hrozilo, že už nepřijde vůbec.

Pak byli prostě "kamarádi do školy". Ti, s nimiž jsem nemusela trávit více času než ten ve škole, ale stačilo to. V současné době můžu některé z nich jen náhodně potkat.

Lidé z xchatu, kam jsem jako puberťačka chodila, do místnosti magie. Získala jsem si tam tolik skvělých známých! Chatem a těmi lidmi, kteří se tenkrát uměli bavit slušně a byli rozumní, jsem žila. Objevila jsem se tehdy i na několika srazích a skutečně jsem poznala zajímavé lidi. Toto magické společenství, na první pohled pevné, se počalo rozpadat a známí lidé odcházeli z chatu. Někdy se někdo s někým rozhádal a všichni se rozprchli. Ke konci "magičanské" éry už jsem si psala jen s několika málo z nich. Ale i tyto kontakty nakonec umřely. A kde jsou mí milí magičtí přátelé dnes?

Místo nich přišli baptisti. Ne snad proto, že bych ty mé "magičany" za baptisty vyměnila úmyslně. Ale najednou jsou tady.

Měla jsem za svůj život několik "lepších" kamarádek, tedy takové, se kterými jsem se stýkala dobrovolně a ráda. Dnes už ani jedna z nich není tou, jakou mi byla dříve. A nejednou jsem děkovala za to, že onu kamarádku mám a byla vděčná, že se se mnou vůbec kamarádí. Nakonec se ale vždycky ukázaly skryté mouchy, které rostly a rostly, až mi jejich křídla zaclonila oči a vděčnost se proměnila v mrzutost. Ale přišly a dnes se občas ukáží, pokud tomu chce osud. Jsou i takové, které odešly navždy. A jsou také někteří lidé, se kterými já přerušila kontakt úmyslně, pokud mi přišlo, že nám neprospívá. A spálila jsem za sebou pár mostů.

Občas mi vstoupí do života nějací milí kluci. Jenže jakmile zjistí, že s nimi nechci mít společného více než přátelství, stáhnou se a dost často jsou to právě oni, komu už na kontaktu se mnou moc nezáleží. Anebo si můj kamarád najde jiný objekt zájmu a v tu ránu už to nevypadá ani na to kamarádství. Samozřejmě tu byli i "mí" kluci, které už ale také ani nepotkávám.

A co mí blogoví přátelé? Mnozí z vás jsou se mnou už několik let a toho si samozřejmě vážím. Nikdy bych netušila, jak může být někdy virtuální přátelství pevnější než to reálné. Ale pár blogerů už se z mého života také vytratilo, i když jich dosud nebylo mnoho.

Málo lidí z mé dávné minulosti se mnou bok po boku vešlo až do této etapy mého života. A že se v mém životě opravdu objevilo mnoho lidí, kteří pro mě znamenali hodně. Mnozí mi pomohli, byli pro mě inspirací, byli mou láskou, byli těmi, které jsem potřebovala. Byli součástí mého života, potěšili mě i rozplakali, jiní tu byli, aby mi svými zlými skutky přidali mnoho zkušeností a zlomili mi srdce. A kde jsou dnes? A kdo jsou ti, co přicházejí? Mohu si být jistá, že má nynější "lepší" kamarádka se mnou bude více jak několik let?

A tak přemýšlím nad tím, kolik lidí do mého života přišlo a pak zase odešlo. Mnohé z nich už možná nikdy neuvidím. Jediní, kdo mě zatím stále věrně doprovází mým životem jsou mí rodiče a má o dva roky mladší sestra. A vím, že to není málo!

Jak to vidíte vy? Je to natolik smutné, když lidé přicházejí a odcházejí anebo se na to díváte s pozvednutými koutky úst?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Thalia Thalia | Web | 1. března 2013 v 18:22 | Reagovat

Pravda, smutné to je. Není to tak dávno, co jsem si našla úžasnou kamarádku, která bohužel bydlí hodně daleko, takže si jen píšeme. Možná je to tím, že jsem si od začátku od našeho přátelství slibovala příliš mnoho, protože jsem potom tvrdě narazila. Tvrdila, jak jí na mě záleží, teď si už na mě sotva vzpomene.
S těmi přáteli přes internet souhlasím, paradoxně mám přes blog a tak lepší přátele než ve skutečnosti...

2 Annika Annika | Web | 1. března 2013 v 19:48 | Reagovat

chtěla bych napsat, že to je smutné, bolestné. zní to tak, když jsem článek dočetla. ale já sama tento pocit ještě nikdy nezažila. ještě zatím nikdy mi neodešel někdo, u koho by mi to bylo opravdu líto.
do mého života přišli spolužáci ze dvou základek. využívali mě a neměli rádi, protože jsem byla jedničkářka, "ta šprtka". nemrzí mě, že z mého života všichni vymizeli.
pak přišli lidé ze skauta, ve kterých jsem se moc zklamala. byli ke mně povrchní a přátelili se se mnou jen proto, že jsem byla dovedná a mít mě v družince bylo výhodou. po odchodu z oddílu jsem za sebou spálila všechny mosty. to samé ve sboru, kde ale jsem mezi tou stovkou lidí, kteří přicházeli a odcházeli, našla jednu jedinou pravou kamarádku, která z mého života nevymizela, i když ji vídám málokdy.
a svoji první opravdovou kamarádku stále každodenně vídám ve škole. jsem zvědavá, jaké to bude, až opustím gymnázium, kdo z mého života odejde a kdo zůstane. a jestli to bude bolet nebo ne...

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 1. března 2013 v 20:27 | Reagovat

Hodně takových ztrát je kompenzováno "nálezy", v takovém případě je to samozřejmá a přirozená součást života a často to člověk začne vnímat až v okamžiku podobného přemítání, jako je to tvé dnešní, nebo když někoho ze svého "bývalého života" náhodou potká. Stalo se mi ovšem několikrát, že lidé, kteří mi ze života zmizeli, do něj po nějaké - někdy velmi dlouhé - době znovu naskočili ve zcela jiné roli a podobě. Někdy jsou to úžasné a stěží uvěřitelné příběhy, které by stály za zaznamenání, ale ten zvláštní pocit z toho, jak se situace vyvinula, je málkdy přenosná na ostatní.

Teď zrovna prožívám celkem zásadní a pro mě smutnou ztrátu, se kterou se snažím vypořádat i s vědomím, že se nikdy nedá dopředu tušit, v jaký zázrak se taková ztráta v budoucnosti převtělí. I to je na životě fascinující, a i proto ho mám rád :-).

4 pavel pavel | Web | 1. března 2013 v 21:47 | Reagovat

Když jsem odešel do ciziny, ztratil přes noc všechny pražské přátele a těch dvacet let udělalo své.
A ti blogovi? Už jsem tu nějaký pátek a bohužel už taky zájmy některých mých známých, se kterými jsem prakticky denně i přes icq komunikoval, jsou jinde než na blogu. S některými si aspoň vyměníme na fb pár slov, ale to je asi všechno. Život jde prostě dál a nacházíme další kamarády.

5 Ježurka Ježurka | Web | 2. března 2013 v 17:09 | Reagovat

Přicházejí a odcházejí. Ano. Pokud odejdou tak, že si přestaneme rozumět, to ještě jde. Horší to je, když odejdou tam, odkud není návratu. Já jsem ztratila spoustu kamarádek už ve svých 20 letech, když jsem se vdala a pak za rok odstěhovala na druhý konec republiky. Ale ještě v době, když ještě bydlela maminka tam, kde jsem chodila do školy, tak mne spolužačky rády viděly. Jsem přesvědčená, kdybych přijela na mou rodnou Moravu do městečka, kde jsem chodila do ZŠ, tak u kterékoliv spolužačky mohu přespat. To se mi moc líbí! Ale bohužel je horší, když odcházejí manželé... myslím tím jen k další ženě. To je pak horší odcházení a víc bolestné. :-?

6 Luné Luné | Web | 2. března 2013 v 19:43 | Reagovat

Možná se přátelství chová jako roční období - nejdříve se potichu proroste až na samotné dno lůna země, s jitrem jarního deštíku se něžně rozkvete a zatím pouze hledí na lidskou říši, s úplňkovou nocí, kdy do zahrady vstoupí léto se rozezní, ochutná všechna tajemství, nechává se hladit omamnou vůní dobrodružství, avšak uvadá s podzimním listím a pod sněhovou přikrývkou usně. Některé už nikdy znovu nespatří svět. Ale hrstka se stane trvalými :)
Stejně jako kouzlení přírody má své naprosto přirozené plynutí, tak také lidské vztahy. Nemá cenu se kvůli nim příliš trápit :)
Byla to moc krásná procházka tvým srdíčkem.
Ode mě blízcí naštěstí neodcházejí. Jenom přeci, kam by plyšáci asi šli. Akorát spousta blogových přátelství s babím létem umírá..

7 Beatricia Beatricia | Web | 2. března 2013 v 21:56 | Reagovat

Rozhodně se na to "Odcházení" nedívám s pozvednutými koutky úst. Naopak, nostalgicky jsem zavzpomínala a je mi z toho spíš smutno, kolik přátel, a nejen přátel, se vytratilo "do pryč". Přicházejí samozřejmě nové tváře, které je však nutno nejprve prověřit. Ale to je život, ten se s tím nepáře.☼☼☼

8 Berry Berry | Web | 2. března 2013 v 22:44 | Reagovat

V tomto ti Mniško velmi rozumím, líbí se mi ten citát, že někteří lidé naším životem jen proplují, ale zanechají v něm svou stopu navždy. Před třemi týdny mi umřel blízký člověk a zase si tím uvědomuji, jak je život pomíjivý a jak je důležité lidem opakovat, že je mám ráda a vážím si jich. A jak je důležité i ty lidi, kteří nás jen zneužívají prostě odstřihnout, jak jsi psala.

9 Vendy Vendy | Web | 3. března 2013 v 1:19 | Reagovat

Odcházení kamarádů a přátel asi patří k životu. A nemusí to být proto špatní přátelé a kamarádi... jen prostě nastal čas, aby se člověk posunul dál.
Já třeba měla jen dvě kamarádky, které v mém životě zůstaly natrvalo a věřím, že i já v jejich. Jedna z nich předloni zemřela na zákeřnou nemoc. Ta druhá naštěstí zůstává. Jinak mám spíš známé, zčásti to bylo zaviněné tím, že jsme se asi třikrát stěhovali a já si těžko nacházela nové kamarády. Ale nechci si stěžovat...
Někteří lidi asi přijdou a odejdou. Většinou do našeho života něco vnesou, někam ho posunou. Něco nás naučí a něco se naučí naopak oni od nás. I to, že ztráty bolí.
Je možné, že některé kamarádky, které jsi zdánlivě ztratila, se znovu objeví. A pokud ne... pořád máš svou rodinu, která je stálá. (Jak se někdy říká, rodinu si nevybíráš, ale přátele ano - ale taky se může říct: přátelé přicházejí a odcházejí, rodina zůstává.)
K blogovému přátelství - určitě zčásti funguje, ale nepokládala bych je za plnohodnotné přátelství, protože funguje na jiném principu - na blogy chodíme, protože chceme a většinou jsme vůči blogovým přátelům dobře naladěni. Na napsání komentáře máme dost času, můžeme si leccos promyslet a lépe formulovat naše názory - což v přímém rotzhovoru nejde, ten je spontánní, v rozhovoru se můžeme rozparádit, skákat si do řeči, být zbrklí ve svých úsudcích nebo plácnout v rychlosti něco, co nás může mrzet.
Na blogové nebo internetové přátelství zčásti věřím, vím, že je tu pár opravdu slušných a zajímavých lidiček a taky dobrosrdečných a milých a vtipných, ale pořád to není vztah vystavený denním střetům a srážkám v názorech.
Přesto jsem ráda, že existuje a že díky blogu jsem poznala lidi, které bych normálně nepoznala.
Ale to už jsem odbočila, chci říct - dovedu si představit, že tě některé věci mrzí. Ale myslím, že některé události a setkání mají svůj účel a to je právě vzájemné obohacení.

10 Mniška Mniška | E-mail | Web | 3. března 2013 v 9:10 | Reagovat

[1]: To vím, jak to může bolet, tohle jsem zažila také. A právě u takových jsem někdy ten most spálila, když jsem viděla, že se s tou osobou jen trápím, lže mi a není ke mně upřímná, tak ji vytěsním. Možná to může znít trochu radikálně, protože je pravda, že někdy se mohu zmýlit.

[2]: Tak to je hezké, žes nic takového nezažila. Popravdě jsem to měla podobně se spolužáky na základce, kteří mě většinou opravdu využívali. A právě proto nechodím na třídní srazy, protože na ty lidi nemám mochezké vzpomínky. Ale kdo ví, třeba se změnili a možná by stálo za to to zjistit, nevím, ale ještě jsem sek tomu neodhodlala.

[3]: Jo, s tou kompenzací máš pravdu, taky jsem si říkala, že to tak nakonec je. Jen nevím, jestli jsou ty nálezy leckdy kvalitnější, než ty ztráty...

[5]: Taky jsem na takové trochu myslela, i když mi ještě nikdo blízký neumřel

11 Mniška Mniška | E-mail | Web | 3. března 2013 v 15:28 | Reagovat

[6]: Inu, milá Luné, je pravda, že pravé přátelství tu zimu přečká, to mě navádíš na zajímavou myšlenku
Spoustu jich umřelo? Tak to je mi líto, Luné. Asi jsem byla příliš sobecky zaměřená na samu sebe, než abych to poznala, promiň mi!

[7]:[8]:[9]: Děkuji za plnohodnotné komentáře!
U mě je to tak, že vím, že to k života prostě patří. Vždyky někdo do života vstoupí a pak odejde, známeto jistě všichni. Jistě to není nic, co by k životu nepatřilo. Ale někdy, když se člověk ohlédne za sebe, mu to přijde líto. Kolik jich znal a myšlenka, že už něco nebude jako dřív, něco konkrétního a hezkého už se opakovat nebude nebo že už některého z těch lidí nikdy neuvidím. Záleží prostě na okolnosti a rozpoložení, aby mě to buď rozesmutnilo anebo kdy prostě přemítám se smířením, že život takový je a na oplátku zase nabídne něco nebo někoho jiného.

12 Bára G. Bára G. | 3. března 2013 v 23:03 | Reagovat

Jo, to je život. Mé životní kamarádky bydlí nedaleko, takže je mohu kontaktovat stejně jako ony mě, ale nikdo z nás to nedělá. Tu nejlepší vídám tak 1 x až 2 x za rok a stačí to, protože se naše cesty natolik rozešly, že už si nemáme co říci. Nikdy jsme se nepohádaly nebo tak, jen jsme se každá dál formovaly jinak a tím, čím jsme dřív obě žily, dnes nežijeme ani jedna. Máme své partnery a upíname se na ně.
Jestli mě život dál dá s někým dohromady nebo rozdělí nechávám otevřené a netlačím na pilu. Jistotu stejně nebudeme mít nikdy, tak proč si tím zbytečně dělat vrásky?

13 Helena Helena | Web | 4. března 2013 v 9:46 | Reagovat

S pozvednutými koutky úst se na to nedá dívat.Když se ohlédnu,konstatuji,že jsem nikdy nebyla člověk,který se obklopoval kamarády/kami.Stačila mi jedna se kterou jsem si rozuměla,ale ono to stejně vždy ukázalo nějakou skulinu,takže se spoléhám v první řadě na sebe.Mým odchodem do zahraničí se ukončily snad všechny vazby až na mou jedinou kamarádku,která vždy napíše nebo si zavoláme.Zkoušela jsem i na blogu domluvit setkání,ale nepodařilo se,asi to není chtěné a dnes už o to neusiluji.
Má kamarádka tady v září zemřela,mám tady Inge,se kterou sem tam proklábosíme smysluplně hodinku,ale nevážu se.
Přicházení a odcházení je součástí života a je lepší si ponechat svobodu.

14 Elisis Elisis | Web | 4. března 2013 v 20:35 | Reagovat

Ještě jsem toho nezažila tolik, abych o tomto tématu mohla dost dobře polemizovat. Ale jeden takový hodně blízký člověk mi před rokem odešel,. Ne z mého života, ale odstěhoval se a já stále více a více začínám sledovat, že si přestáváme rozumět. Jenže pak si vzpomenu na to všechno, co jsme spolu zažili a nedokážu to jen tak hodit za hlavu a nechat to plavat. Vím, že by se mi někdo takový hledal opravdu těžko.  Opravdu si ho moc vážím a cením si toho, že mu můžu sdělit všechno, a nemusím se ohlížet na to, jestli to náhodou nepošle dál. Zkrátka ale mezi sebou ztrácíme kontakt. Dříve jsme si dlouho volali, i několikrát týdně, ale teď je to sotva jednou za týden, a jen na pár minut. Nevím, jestli to je tím, že už spolu nechodíme do třídy, nebo něčím úplně jiným. Jestli jsme se působením jiných lidí změnili. Tedy, já jsem pořád v té samé společnosti, jenže on je někde úplně jinde a možná to je ten problém. Ale co proto můžu udělat? Ztratit ho nechci, jen mě to opravdu ze srdce mrzí. Jakoby nás to trapné ticho a nucený smích ovládlo, a my s tím nemůžeme nic dělat ... :-( Nejlepší kamarádi by si přece měli umět popovídat za každé příležitosti a mají spolu stále o čem mluvit, tak proč se to z nás vytratilo?
Tohle je asi takový můj životní odchod, který mě, vlastně nás dost ovlivnil. Také jsem už dávno ztratila jednu kamarádku, myslím, že nadobro, ale je to tak lepší. Jedna na druhou jsme nepůsobili dobře. Zatím to ještě nejsou tak velké a důležité odchody, přijdou další a mnohem těžší nebo naopak ty, na kterých nám ani nebude záležet. Ale zatím jsem se nesetkala s tím, že člověk, který později odešel, mě ničemu nenaučil. Ať už tím, jak se mám chovat k lidem nebo zase naopak, jak se chovat nemám, třeba mě naučili i chybám, kterým se mám vyvarovat.
Také poslední dobou přemýšlím, jestli si s někým ze základky udržím kontakt, a obzvlášť s jedním člověkem bych si to moc přála, protože na mě má dobrý vliv a jsem za něj vděčná. Je škoda, že někteří lidé i přesto, jak dobré vztahy na škole s někým měli, stejně na ně po odchodu zapomenou. Přesto už plánuji, jak budeme pořádat srazy, takže snad to zapomenutí hrozit nebude :)
Také přemýšlím o tom, s kolika lidmi z blogu se asi v životě potkám. Ještě před čtyřmi lety by mě vůbec nenapadlo, že virtuální vztahy můžou být tak pevné a že mohou ovlivnit i náš reálný život :)
No, sepsala jsem takovou nějakou směsici mých myšlenek, snad se v tom trochu vyznáš :) Tvé články jsou vždycky hodné úvahy, donutí mě se nad věcmi zamyslet, jak tohle děláš? Máš asi přirozený talent :)

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. března 2013 v 14:38 | Reagovat

[10]: Nálezy vždycky nejsou lepší než ztráty, někdy ano, jindy ne. V tomhle život nehraje úplně fér. Aspoň ne z pohledu jednotlivce. Z nadhledu to samozřejmě spravedlivé je, ale to většinou jednotlivce moc neuklidní, když konkrétně on na tom prodělá :-).

16 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 9. března 2013 v 23:55 | Reagovat

Tehle článek ve mně vyvolal přesně ty známé pocity, které popisuješ. Když se zamyslím nad těmi, kteří přišli a odešli mně, hned si vzpomenu na můj odchod z páté třídy. To neodešli oni, to já jsem odešla od nich a dobrovolně. Nelituju. Spoustu z těch úplně prvních spolužáků vidět nepotřebuju. Dobře jsem udělala, protože na nové škole jsem přišla do kolektivu, který byl úžasný (malé chybičky se najdou všude samozřejmě). Pamatuju si, jak jsme si s jednou dobrou kamarádkou v sedmé třídě říkaly, že až přijde konec devítky, budeme brečet, nepřežijeme to a tak. A ono nic, neuběhl ani rok a aktivní kontakt udržuju se čtvrtinou z nich (s tou zmíněnou slečnou taktéž).
Milé je potkávat ty, se kterými jsem si hrávala na hřišti, ale teď už se sotva pozdravme, přitom oba víme, kdo je ten druhý, ale už si nemáme co říct, každý už je jako by někým jiným. Taková nostalgie mě chytla, když jsem v létě v rámci brigády šla zanést noviny do domu, kde bydlí jedna taková známá z hřiště, která mi před lety přišla zajímavá a jistým způsobem jsem chtěla být jako ona.

Snad nejvíc zamrzí, když se takhle někdo vypaří prakticky ze dne na den. Měla jsem kamarádku původem z Libye, před čtyřmi lety mi říkala, že odletí s tátou a sestrou na prázdniny na měsíc do Libye za rodinou. Nevrátili se. V azylovém domě, kde bydleli, jsem chodila na jejich byt zvonit tři měsíce, než vyměnili cedulku s jejich jménem za jiní. Pak přišel v Libyi ten válečný konflikt. A ani tehdy, ani teď nevím, co s nimi je, jak se jim daří...

Někdy si říkám, jestli za některými, kteří se právě stáhli ode mně, neudělat tlustou čáru, neodstranit z Facebooku, když si spolu stejně nepíšeme ani nesledujeme svojí aktivitu, nezavoláme si, kdy půjdeme ven. Nemyslím to zle, ale má to takhle smysl?

Jak bylo zmíněno, někteří naším životem jen proplujou a přesto zanechají stopu. Možná to není normální, ale stává se mi to s lidmi na ulici. Jdu, někdo se na mě usměje, já na něj, někdo mě zase něčím zaujme, a já si ho budu pamatovat roky.

[7]: Ano, nejen přátel, on si člověk občas vzpomene i na nepřítele a řekne si "To byly časy!"

Nejhorší je ta představa, jak to budu mít za pár let s těmi, kteří do mého života patří teď. Nedokážu a nechcu si představit, že s přítelem se třeba za čtyři roky ani nebudem vídat. Nepěkná myšlenka, přesto je tu reálná možnost, že to tak bude. Jsi starší, zkušenější, jak čtu, i tím sis prošla, určitě si dokážeš představit tenhle nepříjemný pocit.

Omlouvám se za ten výjev, nechci egoisticky cpát všude svojí existenci, ale na Tvůj se nedalo reagovat bez emocí, tak snad se nezlobíš.

17 Luné Luné | Web | 10. března 2013 v 13:54 | Reagovat

[11]: Ale to naše přátelství neuvadlo, tedy na mé straně ne :)

18 Lucerna Lucerna | Web | 18. března 2013 v 21:08 | Reagovat

Ano, prichadzaju a odchadzaju. Za niektorymi nam je smutno a na inych si ani nepomenieme.
Ale to su snad len kamarati a nie priatelia. U priatelov to zamrzi urcite dost.
Ja o priatelov som ochotna bojovat. Mam ich len niekolko, ale o to viac si ich vazim. Aj na blogu uz mam troch ludi, ktorych osobne radim uz medzi priatelov. :)

19 ilon ilon | Web | 21. března 2013 v 10:51 | Reagovat

Tak tohle je velmi smutné téma... Ale je to bohužel tak. Lidé se v životě potkávají, vzniknou určitá přátelství, a pak z různých důvodů zase mizí... Je to smutné v reálném životě, ale zjistila jsem, že to je smutné i v tom internetovém světě.
Potkala jsem hodně lidí, ale po pár se mi opravdu stýská, ale to je prostě život ***
I když na druhou stranu si pak člověk o to víc váží přátel, kteří jsou prověřeni lety a člověk ví, že už mu zůstanou, že už nezmizí :-)

20 Vendy Vendy | Web | 25. března 2013 v 12:26 | Reagovat

[11]: Jasně že je ti to líto. To je důkaz, že ti na lidech záleží, proto to tak bolí. S některými věcmi se asi musíme vypořádat po svém, jak psala už Helena ve svém komentáři, nejlepší je, spoléhat se sám na sebe. Ale my tu špetku přátelského plamínku prostě potřebujeme, tak jako vzduch k dýchání nebo oheň k zahřátí.
Třeba se ti podaří nalézt nějakou opravdu spřízněnou duši. Ale jestli můžu říct (a určitě to sama někde v koutku srdce víš), netrap se tím příliš. Takové myšlenky lámou srdce. Zkus se těšit z toho, co máš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama