na Blog.cz

Pravda, smutné to je. Není to tak dávno, co jsem si našla úžasnou kamarádku, která bohužel bydlí hodně daleko, takže si jen píšeme. Možná je to tím, že jsem si od začátku od našeho přátelství slibovala příliš mnoho, protože jsem potom tvrdě narazila. Tvrdila, jak jí na mě záleží, teď si už na mě sotva vzpomene.
S těmi přáteli přes internet souhlasím, paradoxně mám přes blog a tak lepší přátele než ve skutečnosti...

chtěla bych napsat, že to je smutné, bolestné. zní to tak, když jsem článek dočetla. ale já sama tento pocit ještě nikdy nezažila. ještě zatím nikdy mi neodešel někdo, u koho by mi to bylo opravdu líto.
do mého života přišli spolužáci ze dvou základek. využívali mě a neměli rádi, protože jsem byla jedničkářka, "ta šprtka". nemrzí mě, že z mého života všichni vymizeli.
pak přišli lidé ze skauta, ve kterých jsem se moc zklamala. byli ke mně povrchní a přátelili se se mnou jen proto, že jsem byla dovedná a mít mě v družince bylo výhodou. po odchodu z oddílu jsem za sebou spálila všechny mosty. to samé ve sboru, kde ale jsem mezi tou stovkou lidí, kteří přicházeli a odcházeli, našla jednu jedinou pravou kamarádku, která z mého života nevymizela, i když ji vídám málokdy.
a svoji první opravdovou kamarádku stále každodenně vídám ve škole. jsem zvědavá, jaké to bude, až opustím gymnázium, kdo z mého života odejde a kdo zůstane. a jestli to bude bolet nebo ne...

Hodně takových ztrát je kompenzováno "nálezy", v takovém případě je to samozřejmá a přirozená součást života a často to člověk začne vnímat až v okamžiku podobného přemítání, jako je to tvé dnešní, nebo když někoho ze svého "bývalého života" náhodou potká. Stalo se mi ovšem několikrát, že lidé, kteří mi ze života zmizeli, do něj po nějaké - někdy velmi dlouhé - době znovu naskočili ve zcela jiné roli a podobě. Někdy jsou to úžasné a stěží uvěřitelné příběhy, které by stály za zaznamenání, ale ten zvláštní pocit z toho, jak se situace vyvinula, je málkdy přenosná na ostatní.

Teď zrovna prožívám celkem zásadní a pro mě smutnou ztrátu, se kterou se snažím vypořádat i s vědomím, že se nikdy nedá dopředu tušit, v jaký zázrak se taková ztráta v budoucnosti převtělí. I to je na životě fascinující, a i proto ho mám rád .

Když jsem odešel do ciziny, ztratil přes noc všechny pražské přátele a těch dvacet let udělalo své.
A ti blogovi? Už jsem tu nějaký pátek a bohužel už taky zájmy některých mých známých, se kterými jsem prakticky denně i přes icq komunikoval, jsou jinde než na blogu. S některými si aspoň vyměníme na fb pár slov, ale to je asi všechno. Život jde prostě dál a nacházíme další kamarády.

Přicházejí a odcházejí. Ano. Pokud odejdou tak, že si přestaneme rozumět, to ještě jde. Horší to je, když odejdou tam, odkud není návratu. Já jsem ztratila spoustu kamarádek už ve svých 20 letech, když jsem se vdala a pak za rok odstěhovala na druhý konec republiky. Ale ještě v době, když ještě bydlela maminka tam, kde jsem chodila do školy, tak mne spolužačky rády viděly. Jsem přesvědčená, kdybych přijela na mou rodnou Moravu do městečka, kde jsem chodila do ZŠ, tak u kterékoliv spolužačky mohu přespat. To se mi moc líbí! Ale bohužel je horší, když odcházejí manželé... myslím tím jen k další ženě. To je pak horší odcházení a víc bolestné.

Možná se přátelství chová jako roční období - nejdříve se potichu proroste až na samotné dno lůna země, s jitrem jarního deštíku se něžně rozkvete a zatím pouze hledí na lidskou říši, s úplňkovou nocí, kdy do zahrady vstoupí léto se rozezní, ochutná všechna tajemství, nechává se hladit omamnou vůní dobrodružství, avšak uvadá s podzimním listím a pod sněhovou přikrývkou usně. Některé už nikdy znovu nespatří svět. Ale hrstka se stane trvalými :)
Stejně jako kouzlení přírody má své naprosto přirozené plynutí, tak také lidské vztahy. Nemá cenu se kvůli nim příliš trápit :)
Byla to moc krásná procházka tvým srdíčkem.
Ode mě blízcí naštěstí neodcházejí. Jenom přeci, kam by plyšáci asi šli. Akorát spousta blogových přátelství s babím létem umírá..

Rozhodně se na to "Odcházení" nedívám s pozvednutými koutky úst. Naopak, nostalgicky jsem zavzpomínala a je mi z toho spíš smutno, kolik přátel, a nejen přátel, se vytratilo "do pryč". Přicházejí samozřejmě nové tváře, které je však nutno nejprve prověřit. Ale to je život, ten se s tím nepáře.☼☼☼

V tomto ti Mniško velmi rozumím, líbí se mi ten citát, že někteří lidé naším životem jen proplují, ale zanechají v něm svou stopu navždy. Před třemi týdny mi umřel blízký člověk a zase si tím uvědomuji, jak je život pomíjivý a jak je důležité lidem opakovat, že je mám ráda a vážím si jich. A jak je důležité i ty lidi, kteří nás jen zneužívají prostě odstřihnout, jak jsi psala.

Odcházení kamarádů a přátel asi patří k životu. A nemusí to být proto špatní přátelé a kamarádi... jen prostě nastal čas, aby se člověk posunul dál.
Já třeba měla jen dvě kamarádky, které v mém životě zůstaly natrvalo a věřím, že i já v jejich. Jedna z nich předloni zemřela na zákeřnou nemoc. Ta druhá naštěstí zůstává. Jinak mám spíš známé, zčásti to bylo zaviněné tím, že jsme se asi třikrát stěhovali a já si těžko nacházela nové kamarády. Ale nechci si stěžovat...
Někteří lidi asi přijdou a odejdou. Většinou do našeho života něco vnesou, někam ho posunou. Něco nás naučí a něco se naučí naopak oni od nás. I to, že ztráty bolí.
Je možné, že některé kamarádky, které jsi zdánlivě ztratila, se znovu objeví. A pokud ne... pořád máš svou rodinu, která je stálá. (Jak se někdy říká, rodinu si nevybíráš, ale přátele ano - ale taky se může říct: přátelé přicházejí a odcházejí, rodina zůstává.)
K blogovému přátelství - určitě zčásti funguje, ale nepokládala bych je za plnohodnotné přátelství, protože funguje na jiném principu - na blogy chodíme, protože chceme a většinou jsme vůči blogovým přátelům dobře naladěni. Na napsání komentáře máme dost času, můžeme si leccos promyslet a lépe formulovat naše názory - což v přímém rotzhovoru nejde, ten je spontánní, v rozhovoru se můžeme rozparádit, skákat si do řeči, být zbrklí ve svých úsudcích nebo plácnout v rychlosti něco, co nás může mrzet.
Na blogové nebo internetové přátelství zčásti věřím, vím, že je tu pár opravdu slušných a zajímavých lidiček a taky dobrosrdečných a milých a vtipných, ale pořád to není vztah vystavený denním střetům a srážkám v názorech.
Přesto jsem ráda, že existuje a že díky blogu jsem poznala lidi, které bych normálně nepoznala.
Ale to už jsem odbočila, chci říct - dovedu si představit, že tě některé věci mrzí. Ale myslím, že některé události a setkání mají svůj účel a to je právě vzájemné obohacení.

Jo, to je život. Mé životní kamarádky bydlí nedaleko, takže je mohu kontaktovat stejně jako ony mě, ale nikdo z nás to nedělá. Tu nejlepší vídám tak 1 x až 2 x za rok a stačí to, protože se naše cesty natolik rozešly, že už si nemáme co říci. Nikdy jsme se nepohádaly nebo tak, jen jsme se každá dál formovaly jinak a tím, čím jsme dřív obě žily, dnes nežijeme ani jedna. Máme své partnery a upíname se na ně.
Jestli mě život dál dá s někým dohromady nebo rozdělí nechávám otevřené a netlačím na pilu. Jistotu stejně nebudeme mít nikdy, tak proč si tím zbytečně dělat vrásky?

S pozvednutými koutky úst se na to nedá dívat.Když se ohlédnu,konstatuji,že jsem nikdy nebyla člověk,který se obklopoval kamarády/kami.Stačila mi jedna se kterou jsem si rozuměla,ale ono to stejně vždy ukázalo nějakou skulinu,takže se spoléhám v první řadě na sebe.Mým odchodem do zahraničí se ukončily snad všechny vazby až na mou jedinou kamarádku,která vždy napíše nebo si zavoláme.Zkoušela jsem i na blogu domluvit setkání,ale nepodařilo se,asi to není chtěné a dnes už o to neusiluji.
Má kamarádka tady v září zemřela,mám tady Inge,se kterou sem tam proklábosíme smysluplně hodinku,ale nevážu se.
Přicházení a odcházení je součástí života a je lepší si ponechat svobodu.

Ještě jsem toho nezažila tolik, abych o tomto tématu mohla dost dobře polemizovat. Ale jeden takový hodně blízký člověk mi před rokem odešel,. Ne z mého života, ale odstěhoval se a já stále více a více začínám sledovat, že si přestáváme rozumět. Jenže pak si vzpomenu na to všechno, co jsme spolu zažili a nedokážu to jen tak hodit za hlavu a nechat to plavat. Vím, že by se mi někdo takový hledal opravdu těžko.  Opravdu si ho moc vážím a cením si toho, že mu můžu sdělit všechno, a nemusím se ohlížet na to, jestli to náhodou nepošle dál. Zkrátka ale mezi sebou ztrácíme kontakt. Dříve jsme si dlouho volali, i několikrát týdně, ale teď je to sotva jednou za týden, a jen na pár minut. Nevím, jestli to je tím, že už spolu nechodíme do třídy, nebo něčím úplně jiným. Jestli jsme se působením jiných lidí změnili. Tedy, já jsem pořád v té samé společnosti, jenže on je někde úplně jinde a možná to je ten problém. Ale co proto můžu udělat? Ztratit ho nechci, jen mě to opravdu ze srdce mrzí. Jakoby nás to trapné ticho a nucený smích ovládlo, a my s tím nemůžeme nic dělat ... Nejlepší kamarádi by si přece měli umět popovídat za každé příležitosti a mají spolu stále o čem mluvit, tak proč se to z nás vytratilo?
Tohle je asi takový můj životní odchod, který mě, vlastně nás dost ovlivnil. Také jsem už dávno ztratila jednu kamarádku, myslím, že nadobro, ale je to tak lepší. Jedna na druhou jsme nepůsobili dobře. Zatím to ještě nejsou tak velké a důležité odchody, přijdou další a mnohem těžší nebo naopak ty, na kterých nám ani nebude záležet. Ale zatím jsem se nesetkala s tím, že člověk, který později odešel, mě ničemu nenaučil. Ať už tím, jak se mám chovat k lidem nebo zase naopak, jak se chovat nemám, třeba mě naučili i chybám, kterým se mám vyvarovat.
Také poslední dobou přemýšlím, jestli si s někým ze základky udržím kontakt, a obzvlášť s jedním člověkem bych si to moc přála, protože na mě má dobrý vliv a jsem za něj vděčná. Je škoda, že někteří lidé i přesto, jak dobré vztahy na škole s někým měli, stejně na ně po odchodu zapomenou. Přesto už plánuji, jak budeme pořádat srazy, takže snad to zapomenutí hrozit nebude :)
Také přemýšlím o tom, s kolika lidmi z blogu se asi v životě potkám. Ještě před čtyřmi lety by mě vůbec nenapadlo, že virtuální vztahy můžou být tak pevné a že mohou ovlivnit i náš reálný život :)
No, sepsala jsem takovou nějakou směsici mých myšlenek, snad se v tom trochu vyznáš :) Tvé články jsou vždycky hodné úvahy, donutí mě se nad věcmi zamyslet, jak tohle děláš? Máš asi přirozený talent :)

[10]: Nálezy vždycky nejsou lepší než ztráty, někdy ano, jindy ne. V tomhle život nehraje úplně fér. Aspoň ne z pohledu jednotlivce. Z nadhledu to samozřejmě spravedlivé je, ale to většinou jednotlivce moc neuklidní, když konkrétně on na tom prodělá .

Tehle článek ve mně vyvolal přesně ty známé pocity, které popisuješ. Když se zamyslím nad těmi, kteří přišli a odešli mně, hned si vzpomenu na můj odchod z páté třídy. To neodešli oni, to já jsem odešla od nich a dobrovolně. Nelituju. Spoustu z těch úplně prvních spolužáků vidět nepotřebuju. Dobře jsem udělala, protože na nové škole jsem přišla do kolektivu, který byl úžasný (malé chybičky se najdou všude samozřejmě). Pamatuju si, jak jsme si s jednou dobrou kamarádkou v sedmé třídě říkaly, že až přijde konec devítky, budeme brečet, nepřežijeme to a tak. A ono nic, neuběhl ani rok a aktivní kontakt udržuju se čtvrtinou z nich (s tou zmíněnou slečnou taktéž).
Milé je potkávat ty, se kterými jsem si hrávala na hřišti, ale teď už se sotva pozdravme, přitom oba víme, kdo je ten druhý, ale už si nemáme co říct, každý už je jako by někým jiným. Taková nostalgie mě chytla, když jsem v létě v rámci brigády šla zanést noviny do domu, kde bydlí jedna taková známá z hřiště, která mi před lety přišla zajímavá a jistým způsobem jsem chtěla být jako ona.

Snad nejvíc zamrzí, když se takhle někdo vypaří prakticky ze dne na den. Měla jsem kamarádku původem z Libye, před čtyřmi lety mi říkala, že odletí s tátou a sestrou na prázdniny na měsíc do Libye za rodinou. Nevrátili se. V azylovém domě, kde bydleli, jsem chodila na jejich byt zvonit tři měsíce, než vyměnili cedulku s jejich jménem za jiní. Pak přišel v Libyi ten válečný konflikt. A ani tehdy, ani teď nevím, co s nimi je, jak se jim daří...

Někdy si říkám, jestli za některými, kteří se právě stáhli ode mně, neudělat tlustou čáru, neodstranit z Facebooku, když si spolu stejně nepíšeme ani nesledujeme svojí aktivitu, nezavoláme si, kdy půjdeme ven. Nemyslím to zle, ale má to takhle smysl?

Jak bylo zmíněno, někteří naším životem jen proplujou a přesto zanechají stopu. Možná to není normální, ale stává se mi to s lidmi na ulici. Jdu, někdo se na mě usměje, já na něj, někdo mě zase něčím zaujme, a já si ho budu pamatovat roky.

[7]: Ano, nejen přátel, on si člověk občas vzpomene i na nepřítele a řekne si "To byly časy!"

Nejhorší je ta představa, jak to budu mít za pár let s těmi, kteří do mého života patří teď. Nedokážu a nechcu si představit, že s přítelem se třeba za čtyři roky ani nebudem vídat. Nepěkná myšlenka, přesto je tu reálná možnost, že to tak bude. Jsi starší, zkušenější, jak čtu, i tím sis prošla, určitě si dokážeš představit tenhle nepříjemný pocit.

Omlouvám se za ten výjev, nechci egoisticky cpát všude svojí existenci, ale na Tvůj se nedalo reagovat bez emocí, tak snad se nezlobíš.

[11]: Ale to naše přátelství neuvadlo, tedy na mé straně ne :)

Ano, prichadzaju a odchadzaju. Za niektorymi nam je smutno a na inych si ani nepomenieme.
Ale to su snad len kamarati a nie priatelia. U priatelov to zamrzi urcite dost.
Ja o priatelov som ochotna bojovat. Mam ich len niekolko, ale o to viac si ich vazim. Aj na blogu uz mam troch ludi, ktorych osobne radim uz medzi priatelov. :)

Tak tohle je velmi smutné téma... Ale je to bohužel tak. Lidé se v životě potkávají, vzniknou určitá přátelství, a pak z různých důvodů zase mizí... Je to smutné v reálném životě, ale zjistila jsem, že to je smutné i v tom internetovém světě.
Potkala jsem hodně lidí, ale po pár se mi opravdu stýská, ale to je prostě život ***
I když na druhou stranu si pak člověk o to víc váží přátel, kteří jsou prověřeni lety a člověk ví, že už mu zůstanou, že už nezmizí

[11]: Jasně že je ti to líto. To je důkaz, že ti na lidech záleží, proto to tak bolí. S některými věcmi se asi musíme vypořádat po svém, jak psala už Helena ve svém komentáři, nejlepší je, spoléhat se sám na sebe. Ale my tu špetku přátelského plamínku prostě potřebujeme, tak jako vzduch k dýchání nebo oheň k zahřátí.
Třeba se ti podaří nalézt nějakou opravdu spřízněnou duši. Ale jestli můžu říct (a určitě to sama někde v koutku srdce víš), netrap se tím příliš. Takové myšlenky lámou srdce. Zkus se těšit z toho, co máš.