Teď a předtím

7. listopadu 2012 v 21:57 | Mniška |  Nový vítr
Již předem se omlouvám, že budu opět mluvit trochu melancholicky, ale nebudu vám nikomu lhát a budu otevřená, mám teď prostě takové neveselé období. Přejde to já vím, ale na můj vkus to v poslední době trvá nějak dlouho.


Už je to téměř rok, co z internetového vesmíru zmizel můj úplně první blog a zbyla po něm hladová černá díra. Naštěstí tu ale byla možnost jej zálohovat. A jelikož jsem nedávno četla zajímavý článek u Heleny na téma sny, rovzpomněla jsem se na můj starý článek z ještě staršího blogu, který souvisel s jedním mým zajímavých snem o druhé světové válce. Rozhodla jsem se, že ho mezi tím článkovým haraburdím vyštrachám a kdyžtak ho přivedu na světlo světla znovu zde. Jenže článků jsem za ty asi tři roky, co mi sblog věrně sloužil, napsala habaděj a teď hledám ten jeden článek mezi číslovanými soubory. Je jich tolik, že jsem se rozhodla pro inventarizaci. Tedy, otevírám postupně všechny ty staré články a do seznamu zapisuji k jejich daným číslům názvy a stručný popis, který mě v budoucnu navede, kdyby mě náhodou zase napadlo něco starého vytáhnout.

A tak se tím tak probírám. Mám sice úsměv na rtech, protože některé fráze se mi skutečně vydařily, ale zároveň, když to čtu nyní, nechápu, kde se ve mně tohle všechno dřív bralo. Psala jsem úplně jinak než dnes. A psala jsem taky o úplně jiných věcech než dnes. Můj blog tehdá četla skutečně jen hrstka lidí a možná proto mi nevadilo toho na sebe tolik prásknout a neustále mluvit jen o sobě. Pravda, že jsem tím některým čtenářům poskytla potencionální zbraň proti sobě samé, když jsem se jim snažila vyjevit vše o mně, o mých pocitech, zážitcích... Možná to bylo trochu pubertální a nerozvážné, ale momentálně se zarážím nad tím, jakým způsobem jsem to vše napsala. Mnohem veseleji, mnohem rozverněji a přidávala jsem do článku mnohem více vtipného koření. Když takové slovní hrátky porovnám s tím, co píši dnes, připadám si skutečně jako konzerva. Konzerva, kterou jsem nikdy dřív být nechtěla.

Tady je patrná ta změna. Něco jsem cestou života posbírala a něco poztrácela. Říkám si, že dnes možná píši vytříbenější texty než dřív, víc intelektuálnější a o to víc suchých. Ach, ta vejška! A teď budu lamentovat, že bych se s chutí vrátila na gymnázium, kde jsem se měla tak strašně moc dobře! Od té doby, co chodím na vysokou, cítím se osamělejší než kdy dřív.

Jak jsem se tehdy na vysokou školu těšila! "Potkám spoustu lidí, kteří budou mít stejné zájmy jako já! Začnu od začátku a bude to skvělé!" Jaké bylo mé zklamání, když jsem poznala, že lidé jsou tu namyšlenější než na gymnáziu a že zde přežívá mnohem méně mně podobných jedinců. A najednou jsem za celé ty tři roky musela bojovat o přátelství. Která ovšem ani tak nebyla úplně pevná, jen jsem si to o nich myslela. Najednou tu byli lidé, kteří mi nezaručovali trvalé přátelství, jen dočasné.

Ne. Nenašla jsem zde nikoho, koho bych nazvala přítelem. Když mne něco trápí a je to na mně vidět, lidé místo toho, aby přicházeli, odcházejí. Je tomu tak už od prváku a trvá to stále. Když jsem smutná, jsem přehlížená a "přátelé" mě nechávají, ať se s tím vypořádám sama. To je ale přesně to, co mi nepomůže. Až když jsem zase v pohodě, možná se ohlédnou a přijdou. Nepřeháním. Je tomu tak. Stále víc platí, že už se ti lidé ale ani nevracejí.

Změnila jsem se. A říkám si, jestli jsem se změnila předtím a právě proto se tohle všechno děje, anebo jsem se změnila právě proto, že se cítím být tak osamělá. Snažím se tomu bránit a to znamená si zvykat, obrnit se, vytrvat. A tím se stávám více chladnou.

Říká se, že studentská léta na vejšce jsou ta nejúžasnější v životě. Bez obalu vám řeknu, že pro mě to není ani zbla pravdy. Jelikož jsem až příliš zodpovědná, netroufám si vynechat jedinou přednášku, pokud to není skutečně nutné. Docházím poctivě na všechny předměty, třebaže mě ne všechny baví. Snažím se psát seminárky, jak nejpečlivěji jen dovedu, takže mi to vše zabere daleko více času, kor, když mi už tak všechno trvá. Pokud existuje povinná četba, snažím se nebýt nepoctivá a všech deset knih na jeden předmět zdárně přečíst (+ zapisování poznámek, protože mám tak nemožně krátkou paměť, že bych už za dva týdny zapomněla, co že jsem to vlastně přečetla).

Prostě nemám čas. Ale dobře, to asi dneska nemá spoustu z nás. Já jen, že jsem kvůli tomu taky pořád nervózní. Často se mi stává, že večer, než jdu spát, začnu šíleně nervit třeba jen proto, že musím druhý den vstát dřív, než je u mě obvyklé. Už ani neumím relaxovat, neumím se uvolnit. Neustále se cítím být pod nějakým napětím. A to ani ještě nechodím do práce - fuj tajksl! Kde asi budu, až tam budu muset začít chodit... ani mi to neříkejte.

Mrzí mě, že už nedovedu psát tak jako dřív. Vždycky, když jsem byla smutná, dokázala jsem být ironická a tím se dokázala nad smutky povznést. Psala jsem tehdy podrobně a popisovala veškeré své zážitky do detailů, včetně mých nejniternějších pocitů. Bylo to proto, že jsem věděla, že se moc lidí nedívá? Nečte to? Dnes už se neodvážím o svých smutcích mluvit, protože vím, že lidé se dívají a že mám strach, že by toho někdo mohl využít, protože mám také čtenáře, se kterými se stýkám. A protože nechci, aby čtenáři odcházeli, když začnu smutnit.

Kde jsou ty ironické úšklebky patřící životu? Kde jsou ty vtipy, kterými jsem léčila své rány? A kde jsou ty uštěpačné poznámky, které dodávaly mým článkům nějaké koření? Jsem tak suchá, tak nevtipná, prostě vzdělaný bakalář s učenou mluvou.

Já vím, že mi mnozí řeknou, že se nějak musíme vyvíjet a nelze ustrnout. Vždyť jsem osobním změnám v životě věnovala i článek a já vím, že změny jsou, že musí být. Ale mně se ta moje moc nelíbí. I když jak co samozřejmě, snažím se odstraňovat své chyby, snažím se s lidmi usmiřovat a odpouštět jim, zapomínat na chyby druhých, protože sama jich mám hned několik. Snažím se toho hodně naučit a něco dokázat. Ale takhle jsem to přeci jen nechtěla. Být méně veselá...

Pamatuji doby, kdy jsem byla pyšná na to, kým jsem. Připadala jsem sama sobě zajímavá a vnímavá, říkala jsem si, že se dokážu ovládnout, že dokážu být upřímná i sama k sobě. Dnes jsem někdo tak jiný, že si skoro kladu otázku, jestli jsem to byla před těmi třěmi roky skutečně já anebo jsem si jen na někoho hrála. A pokud ne, co to má znamenat dneska? Co má znamenat to, kým jsem dnes?

No, možná, že jsem takhle při večeru až moc kritická. Noc vždycky dokáže zesílit pocity, hlavně ty negativní.

Já jsem jen prostě spatřila změnu sebe samé. Jen vím, že před těmi třemi roky jsem nechtěla být tak suchá, tak "intelektuálně nudná" jako dnes. Kdo ví, co všechno za to může... vnímání zla tohoto světa (o kterém jsem psala v článku o změnách), má osamělost, nedostatek času... já nevím, ale něco nebo někdo to zapříčinil a rozhodně nebude líp. Ne, pokud věci nadále zůstanou tak, jak jsou. A to ještě ani nepracuji... to mě vážně děsí!

O klucích nemůže být řeč. Ne, že bych si nepřála partnera a ne že bych měla nouzi o nápadníky - to rozhodně nikoli. Já ale snad ani nemám čas nad nějakým vztahem vůbec přemýšlet. Chudák "čas", teď jsem to všechno nemilosrdně svedla na něj. A dobře mu tak!

A proč to tady všechno píši? Tento blog s tajemně fialovým pozadím jsem snad dosud vůbec nebrala jako "zpovědníček". Možná, že i ten vzhled blogu mě nutí psát nějakým způsobem, koneckonců ten můj předchozí měl světlé barvy. A ten byl o dost osobnější a veselejší. Možná, že jsem si to zase chtěla vyzkoušet a zkusit, jestli mi tahle zpověď nějak pomůže a konečně mě probere. Pořád doufám, že tvrdě spím a tohle je jen sen.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Slavníkovec Slavníkovec | E-mail | 7. listopadu 2012 v 22:52 | Reagovat

Zítra se Ti pokusím zlepšit náladu, Péťo.
Mám tě rád.

2 Vendy Vendy | E-mail | Web | 8. listopadu 2012 v 0:16 | Reagovat

Mně se zdá, že nejstabilnější kamarádství vzniká na střední škole.
I když to není automaticky samozřejmé...

Ještě se vrátím a na píšu víc.

3 Helena Helena | Web | 8. listopadu 2012 v 10:31 | Reagovat

Mniško neber to tak dramaticky,možná se máš jen naučit asertivitě,spoléhat se především sama na sebe.A to,co píšeš,mi nasvědčuje o jednom:děláš si inventuru ve svm myšlení a životě.Přecházíš s jednoho období do druhého,prožíváš mystickou smrt:vevnitř Tebe umírá vnitřní člověk a zároven´se rodí nový,s novými pohledy na život. :-)
Chodím k Tobě ráda,píšeš hodně na zamyšlení.Můžu se zeptat,co studuješ?

4 Cielin Cielin | E-mail | Web | 8. listopadu 2012 v 10:33 | Reagovat

Melancholická nálada je opravdu spřízněná s podzimem. Neboj, mám ji také, i když se směju. V hloubi cítím tu zasmušilou tíseň...

5 Cielin Cielin | E-mail | Web | 8. listopadu 2012 v 10:33 | Reagovat

[3]: Mniška studuje dějepis, že? :-)

6 Ježurka Ježurka | Web | 8. listopadu 2012 v 14:24 | Reagovat

Moje milá, měníme se všichni, budeš to asi konstatovat ještě víckrát. Zkus také občas trochu vypnout a zabavit se, vždyť jsi mladá, užít si života a třeba jít na nějakou schůzku (všimni si, že neříkám rande), ono to půjde i tak. Na jednu stranu ti rozumím, moje vnučky také berou studium na VŠ hodně poctivě, to je v pořádku, ale vždycky se říkalo, jak krásný je studentský život, tak aspoň občas?! :-)

7 Vendy Vendy | E-mail | Web | 8. listopadu 2012 v 21:27 | Reagovat

Myslím, že se topíš právě v tom množství práce, kterou sis na sebe dobrovolně nakladla. Myslím studijní práce. Svou školu bereš hodně vážně a jsi odpovědná, a myslím, že by ses měla dokázat odpoutat, trochu odreagovat. Odpovědnost je určitě dobrá vlastnost a v učení ji potřebuješ, stejně jako ji budeš potřebovat v životě, ale myslím, že se potřebuješ i bavit, odvázat se. Je jasné, že jsi jiná, než jsi byla před třemi lety a ten smíšek, který psal své odvážné články, se kamsi zatoulal. A to je asi ono, chybí ti ta možnost nadhledu, humor, takový, který vychází zevnitř. Myslíš, že ho nenajdeš? Máš tam někde  nějakou kamarádku, myslím poblíž? Ne jen ve škole, ale v dědině? Ono stačí kolikrát si jenom popovídat, pokafrat, nadat životu, a nesnázím kolem...rozebrat problém a nesnažit se ho skládat, on se většinou zmenší sám.
Možná, že tenhle pocit je vyvolaný i ročním obdobím, dny se krátí, je nevlídně zimno, barevná zima přechází ve smutné a mdlé barvy. Navíc spousta věcí kolem nás, co se nás týká.
Ber to tak - nic netrvá věčně, ani hnusná nálada, ani smutek (bohužel ani radost a optimismus). Ale když přijde jedno, musí zase odejít a dát prostor druhému. A tak zaklínám všechny smutky, běžte od Mnišky! Dejte si pohov, běžte strašit někam jinam a někoho druhého a nechte ji nadechnout se. Smutkové oškliví, jděte strašit jinam, do jiné dimenze, do jiných sfér!
A bratře Optimisme a sestro Pohodo, vstupte, prosím. Dveře máte otevřeny. Sestřenku Dobrou náladu vezměte sebou! ;-)  :-)

8 Vendy Vendy | E-mail | Web | 8. listopadu 2012 v 21:31 | Reagovat

P.S. všimla jsem si tvé poznámky o možném vlivu vzhledu blogu na tvé psaní. Víš, že na tom může něco být? Při pohledu na tuto stránku už podvědomě čekám vážné a zasněné texty. Ano, layout je krásný a barevně pěkně sladěný, ale ty barvy jsou poměrně melancholické a ponuré.
Nechceš zkusit překopat design a nastavit nový lay?
Nebo si nechat nějaký vytvořit? V jiných barvách. Bledě modré, světle zelené nebo žlutých odstínech ohně (ta by mě k tobě sedla). Myslím, že by to byla dobrá změna! A doplňovala by název tvé rubriky - Nový vítr. 8-)

9 Berry Berry | Web | 8. listopadu 2012 v 23:06 | Reagovat

Mniško, moc ráda bych tě objala. A na mládeže teď nechodíš nebo je nějaký problém? Nepomohlo by ti to, přijít na jiné myšlenky, sdílet se?
Svým způsobem moc dobře chápu, jak se cítíš. Jednou jsem svému kamarádovi, který mě přivedl k psaní básní na jiném serveru, ukázala svůj blog a trošku mě zabolelo, co řekl: že píši hodně o sobě a někdo by mi tím pak mohl ublížit. A více jsem začala přemýšlet, co ze svého života píšu. Některé věci prostě napíšu, protože toužím se podělit, ale také to asi není úplně jako dřív. Také na sobě vnímám, že jsem jinde, kvůli maturitního ročníku, kvůli toho, jak dospívám, jak pozoruju svoje brášky. Asi je správně, že rosteš, ale když sama zhodnotíš, že to není tak, jak by sis přála, asi to je chybička. Mniško, moc ráda bych ti pomohla... Kdyžtak napiš...

10 Mniška Mniška | Web | 9. listopadu 2012 v 10:56 | Reagovat

[1]: Děkuji, jsi až moc hodný!

[2]:[7]:[8]: Ono to tak asi vážně je. Slyšela jsem od mnoha svých vrstevníků, že na vejšce už si prostě člověk pravé kamarády těžko hledá. Tak proč to vadí mně? Protože tady je taky problém, že ve městě, kde žiju, nemám přátele. Většina kamarádů ze střední je odjinud. Mám taky často náladu si s někým prostě pokecat, ale nejlépe to jde s těmi, kteří ti nejlépe rozumí a chápou tě. S takovými kamarádkami, o kterých si myslím, že mi rozumí, je ale těžké navázat kontakt, když už mi asi měsíc nefunguje mobil (fakt ironická smůla :)) a každá z nich bydlí jinde a rovněž i jinde studují. Facebook nemám a hovořit po ICQ a internetu, to se mi moc nechce.
Ale jistě, máš pravdu, že smutky netrvají věčně a ony odezní. Věřím tomu. Vždycky tomu věřím, protože tomu tak dosud bylo. Jen se musíme chtít zvednout, to chtění je důležité. Bez něj smutky neodcházejí snadno.
Jinak děkuji mnohokrát za Tvé milé povzbuzení. Jsem Ti za něj velmi vděčná, zní trochu jako zaklínadlo a myslím, že ta Tvá kouzelná formule bude fungovat :)
Co se týče laye, už jsem si dřív pohrávala s myšlenkou, že ho změním, ale netroufám si do toho jít sama. Tenhle lay jsem také neudělala sama, hrozně moc bych chtěla nějaký další od profesionála. Myslela jsem, že bych požádala Dincie, ale myslím, že toho má asi hodně na práci a nechci jí otravovat, když vím, kolik zákazníků ona má. Jinak také děkuji za návrhy barev, ráda bych se jimi řídila. Ne, že bych neměla vlastní názor na barvy, ale je to pro mě takové symbolické, když mě vidíš v těchto barvách, tak si myslím, že by to mohlo něco znamenat ;-)

11 Mniška Mniška | Web | 9. listopadu 2012 v 11:17 | Reagovat

[3]: Já vím, asi podobné věci beru až příliš vážně. Velké změny života vždycky zaujmou mou pozornost a otázky, co se týkají člověka samotného. Ale ta otázka přátelství pro mne byla vždy závažná a mnohdy i frustrující. To, o čem mluvíš, o mystické smrti, o tom jsem neslyšela, ale zní to zajímavě.
Jinak studuji historii. A mnohokrát děkuji!

[4]: Ano vím, ale před těmi třemi roky jsem to nikdy tak necítila, víš? Prostě předtím jsem nikdy neměla podzimní deprese, naopak to byly takjové smutky, kterých jsem využívala třeba k psaní, ale teď je to jiné a intenzívnější a já věřím, že to má cosi společného se změnou mého a v mém životě.

[5]: Ano, máš pravdu, ale jestli Ti nevadí, že budu puntičkářská :) , raději bych skutečně používala to slovo "historie" v mém případě, protože dějepis je malilinko něco jiného. Dřív bych to vnímala stejně jako Ty a asi bych v tom neviděla takový rozdíl. Ten dějepis to je podle mě jen takové nárazové dotknutí se dějinných událostí, kdyžto historie je něco mnohem intenzívnějšího. Ale neber to prosím jakože Tě chci vehementně opravovat, spíš chci do toho vnést nějaké světlo :)

[6]:No, pravda, neříkám, že bych se ve škole nikdy nepobavila nebo nezasmála, byla by lež to říkat :) , ale vnímám to tak, že to rozhodně nejsou ta nejlepší léta, zažila jsem o mnoho lepší, asi takhle.

[9]: Děkuji za internetové objetí! Na mládeže chodím a myslím, že v určitém smyslu mi to pomáhá, to jistě. Cítím, že už nejsem tak lhostejná k druhým. Ovšem, tohle neveselé období je spojené s mnohým - škola, vztahy, rodina (tam to také není úplně růžové) a možná to mě ovlivňuje nejvíc.
Ale možná to skutečně beru moc vážně, možná dospívám a já se tomu prostě bráním, nechci být dospělá. Asi to zní divně, ale v mých očích byli dospělí většinou (neříkám, že vždy) nudní, pesimističtí, zakazující a znali život. Až moc dobře a neměli iluze, romantický pohled.
Jsi hodná a vážím si toho, děkuji mnohokrát!

12 Lucerna Lucerna | Web | 9. listopadu 2012 v 17:33 | Reagovat

Kludne si smutni, ja ta budem mat stale rovnako rada :).

13 Beatricia Beatricia | Web | 9. listopadu 2012 v 18:42 | Reagovat

Já mám ráda tvé články, tj. tebe, ať jsou smutné, melancholické, nebo plné dobré nálady. Umíš je prostě napsat všechny krásně.
Jinak, jsem přesvědčena, že na vysoké škole už nemohou být ti praví přátelé. Už jsou to potenciální konkurenti. Nicméně ti přeju, abys brzy našla dobré přátele. :-)

14 Bára G. Bára G. | 9. listopadu 2012 v 20:30 | Reagovat

Nenašlas na VŠ žádnou kamarádku? Aha, no tak dobrá.
Naprosto souhlasím s Helenou ze 3. příspěvku.
Za sebe chci jen říct, že už to mezi staršími lidmi asi není tak, že když je někdo zadumaný a smutný, ostatní se k němu sbíhají a vyptávají se co mu je. Jsou tu různé zábrany - abych se moc nevnucovala atd. Tak to mám třeba já. Zřejmě jsem Tě maily a pozváními a přehnanou aktivitou otrávila. Omlouvám se, nechtěla jsem otravovat natož otrávit. :-( Na Tvůj blog občas mrknu ráda, ale brání-li Ti to v otevřenosti a vztahu s čtenáři, kteří tu byli dřív než já, zase odejdu...
Na VŠ má každý svých starostí a své práce dost. Lidé tam nejsou tolik otevření, protože už mají své partnery s nimiž často už i žijí a to jsou ti nejbližší důvěrníci, jimž se svěřují a tak je (ehm, nás) nenapadne vyptávat se na starosti ostatních. Spíš je to tak "ráda si ji poslechnu, když se mi svěří, ale vyptávat se nebudu ať nejsem za šťouru". Já se párkrát na něco někoho zeptala a bylo mi dáno najevo, že už jsem zašla moc daleko a že tak osobní věci mi vyprávět nebude - a to šlo např. jen o tak banální otázku jako "A ty bydlíš s přítelem?" Člověk se pak už nechce nechat probodnout pohledem od další osoby, tak se radši neptá, i když by to ta osoba třeba zrovna uvítala. Je to těžké.. Jak teď často říkám: "Nech to plavat, ono se to nějak vyvrbí." ;-)

15 Šeříková N. Šeříková N. | Web | 10. listopadu 2012 v 19:55 | Reagovat

"Je čas mlčet i čas mluvit, je čas boje i čas pokoje.." a já bych k tomu citátu ještě podšoupla: " Je čas smíchu i čas pláče. Je čas samoty i čas lásky.." Ale to nemění nic na tom, že tě něco trápí.
Víš, přála bych si, aby nikdo nevěděl o mém věku. Pak moje "rady" patří do škatulky "povídání malé holky". Možná by bylo dobré si na chvíli sednout, napít se pěkně hřejivého čaje, vzít si plyšáka a začít si hrát - nebo si vzít polštář a zakřičet do něho. Kdysi mi jedna paní říkala, že když se cítí suchá, bez špetky vtipu, hledí na sebe do zrcadla, do kterého se různě šklebí. Druhý si zase zapálí svíčku, aby se pohladil koukáním do plamínku. Jiný si vybere knížku, protože si na malou chvíli přeje zažít příběh někoho cizího. Všichni se však zastaví..
Prosím, kdybych mohla nějak více pomoc, kdyby sis chtěla víc popovídat, jsem tu pro tebe!

16 Mniška Mniška | Web | 11. listopadu 2012 v 9:39 | Reagovat

[15]: Tak to byly jedny z těch nejhezčích rad! A shrnula jsi to velmi trefně. Zastavit se. Máš pravdu, potřebovala bych se zastavit. Mám toho tolik, že vždy musím pečlivě zvážit, do čeho se vůbec pustím. Ale měla bych přinejmenším zpomalit.
I když vím, kolik je Ti let, neberu Tvé rady jako "povídání malé holky". Věřím totiž, že patříš mezi ty vzácné indigové děti a věřím, že jsi byla obdařena zvláštní moudrostí, takže já Tě vlastně ani neberu jako dítě v takovém tom smyslu (ne)inteligence.
Kéž bych dokázala lépe vyjádřit vděčnost. Snad budou slova "děkuji Ti" působit silně

17 Vendy Vendy | Web | 11. listopadu 2012 v 13:08 | Reagovat

[10]: Tady je blbý, že mobily jsou tak drahý a pevné linky hodně lidí zrušilo. Já si takhle dokázala pokecat s kamarádkou z nedalekého Brna, třeba hodinu při jednom telefonátu (volaly jsme si tak dvakrát-třikrát do měsíce a probraly snad všechno možný). Jenže ten telefon jsem měla ve volných minutách a oproti mobilu jsem platila téměř směšný měsíční paušál. Volat takhle na mobil, tak platím paušál minimálně dva litry...
Takže ti zbývá fakt jen ICQ nebo faceboook...
Nebo nešlo by, domluvit vždycky jednou za pár týdnů nějaký pokec? Osobní setkání, nějaké posezení?
I když je fakt, že když ti přijde nálada na popovídání si, tak přijde nečekaná a neobjednaná.
[16]: Zastavit se na chvíli, nebo zpomalit, to je taky dobrá rada. Ještě bych přidala - jít na nějaké akce. Možná by nebylo špatné, začít fotit! Můžeš si udělat vlastního fotografického průvodce svým městem... 8-)

18 Elisis Elisis | Web | 24. listopadu 2012 v 23:03 | Reagovat

Mrzí mě, že se cítíš takhle. Na Tvém starém blogu jsem nikdy nebyla, takže to nemůžu posoudit stejně tak, jako Ty. Tvé články čtu hodně ráda, líbí se mi Tvoje úvahy, s dávkou důvtipu, schopnost přimět ostatní nad něčím se zamyslet, seznamovat nás s novými věcmi a ukazovat krásu života...
Komu by se ale chtělo vtipkovat, když se na to zkrátka necítí? Stačilo by jen na chvíli zastavit čas, člověk by si odpočinul, splnil by to, na co by si jinak chvilku nenašel a potom by se na povinnosti díval úplně jinak. Vrátila by se nálada, úsměv ... Ale zastavení času nám nezacelí staré rány a nenajde nám ty pravé přátele. Je mi líto, že Tě teď zanedbávám, že Ti neodepisuju tak často, jak bych chtěla a proto cítím, že patřím do té skupiny přátel, kteří se k Tobě otočili zády. Jenže to nechci v žádném případě. Nechci pořád říkat to samé, že mám málo času ... Ona to je pravda, ale pro přátelé bych si ten čas měla najít vždycky. Proč jsme od sebe tak daleko? ... Promiň.

19 Alcië Alcië | Web | 1. ledna 2013 v 22:29 | Reagovat

Na tvém blogu jsem poprvé, tím pádem neznám ani tvůj předchozí a nedokážu posoudit změnu. Musím ale napsat alespoň to, že tvůj blog se mi líbí, nemám mu co vytknout. Piš dál hlavně tak, jak je pro tebe přirozené - pokud se ti nechce vtipkovat nebo sdílet osobní věci, nenuť se do toho :).
Jinak tě naprosto chápu v tom, že nejsi spokojená s tím, jak ses změnila. Já si stále uvědomuju svou změnu a radost z ní taky nemám, i když vím, že bych se s tím měla smířit...

Taky nechápu tvrzení, že roky na VŠ jsou ty nejlepší v životě - studuju sice teprve první rok, ale zatím teda nemám pocit, že by bylo cokoliv lepší než dřív.
S těmi přáteli je mi to líto, bohužel opravdovách přátel, kteří s tebou jsou v dobrém, ale i ve zlém a dokážou naslouchat je opravdu málo, naštěstí na pár takových mám štěstí a moc si toho cením....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama