Oplácet velkorysostí

11. listopadu 2012 v 9:50 | Mniška |  Pergamen a brk
Jistě se vám už také mnohokrát stalo, že vás někdo naštval nebo rozesmutnil a vy jste měli chuť mu to přinejmenším nějakým způsobem vrátit, ať už tím, že s ním přestanete na nějakou dobu mluvit, odmítnete mu s něčím pomoci, anebo mu oplatíte stejnou mincí.

A jistě se vám někdy stalo, že jste byli dopáleni, rozeštkáni, ale nakonec jste se rozhodli nechat to být, nechat to plavat. Nebýt dětinský a dělat jako že se nic nestalo a jet dál. Přejít to.

Už se vám ale stalo, abyste oplatili přesně naopak?


Chuť pomstít se. Chuť dát prostě najevo, že vám někdo ublížil a vydat výstražné znamení, že už nechcete , aby se to opakovalo. Ukázat, že se sebou nenecháte dělat, co se každému zlíbí a že jste silnou osobností, nenecháte si všechno líbit.

Pomsta může být vnímána jako negativní slovo. Je zákeřná, prostě zlá. A v Bibli nepřijatelná. Není ale pomsta jako pomsta. Toto slovo vnímám jako oplácení stejnou mincí - zub za zub a oko za oko. Byl jsi okraden - okradeš druhého též. Někdo ti sprostě nadává - budeš mu nadávat taky.

Ale někdy asi není správně nechat si všechno líbit. Dát najevo, že se vám to prostě nelíbí. A pak je tu chuť někoho mstou poučit - to se nedělá! Tohle říkat nebudeš! A tohle dělat taky nebudeš a dáte mu facku, aby si to pro příště pamatoval a do budoucna se zlému chování vyvaroval.

Někdy dojde k nedorozumění a hádkou mezi přáteli. Ale tato neshoda se netváří tak hrozivě, aby mohla něčemu uškodit. Do druhého dne se každý s touto pří smíří a už se k tomu nikdo nevrací. Stává se. Vždyť ne každý má stejné názory a každý se chováme jinak, to je pochopitelné. A jdeme dál. Svým způsobem je to skvělá mírová metoda mezi dobrými přáteli. Ale také se stane, že jeden z kamarádů už spor řešit nechce a jde dál, zatímco ten druhý by se k tomu ještě rád vrátil, aby se leccos vyjasnilo a protože má rád čistý stůl. Každý jsme jiný.

Nyní se ale dostávám k tomu, proč je mým avatarem portrét silné osobnosti ruské carevny Kateřiny Veliké (1729-1796). A když píši silné osobnosti, má to své opodstatnění - není to hrách hozený proti zdi.

Četla jsem o této, původem německé princezně, několik monografií a už jako malou mě zaujal film o ní. Nicméně, když se Kateřina dostala k ruskému dvoru, neměla to nikterak jednoduché, snášela kdejaké pomluvy, spiknutí i četná povstání. Ani jako carevna neměla život snadný, nicméně měla jednu takovou úctyhodnou vlastnost. Svým nepřátelům odplácela velkorysostí a to jistě nedokáže jen tak někdo, rozhodně jen silný charakter.

Často Kateřině někteří lidé ze dvora házeli klacky pod nohy a carevna si prošla mnohými trápeními, velkýni bolestmi srdce, přesto, pokud onen člověk o něco požádal, nezřídkakdy mu bylo vyhověno a leckdy i získal mnohem více. Své nepřátele obdarovávala. Možná někdo namítne, že to mohla být čistá vypočítavost, snaha získat si na svou stranu spojence z těch, kteří překáželi. Ale Kateřina nikdy neměla jistotu, že si své nepřátele nakloní, zvláště když se slovy nezmínila o tom, že si někoho "kupuje".

Ona zkrátka skutečně oplácela velkorysostí. Samozřejmě, abych byla úplná, povstání kozáků nenechávala náhodě a musela zasáhnout carská moc v podobě potlačení povstání vojskem, přeci jenom Kateřina stále byla carevnou, jejíž trůn, na němž seděla, byl vratký a její popularita byla v tak obrovské zemi nestabilní, protože rozdíly mezi bohatými a "obyčejnými lidmi" byly propastné.

Nyní však ponechme stranou události v Rusku a to, jak bychom Kateřinu jako carevnu hodnotili. Zůstaňme u toho, jak těžké je mstít se druhým upřímným úsměvem (nikoli vysmívajícím se) a vyhověním jeho žádosti, k níž přidáme i něco navíc. Nutno podotknout, že Kateřina si většinou skutečně získala upřímnou a přátelskou náklonnost svých bývalých nepřátel, neboť od ní toto gesto rozhodně neočekávali a nejspíš je to dovedlo k zamyšlení. Možná to pro ně bylo větším poučením než ničívá a hrozivá pomsta, kterou čekali spíše. Možná je to přinutilo změnit stanovisko a předsudky. Někdy dobrota opravdu zmůže víc než samotný hněv.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 11. listopadu 2012 v 10:32 | Reagovat

Moc hezky napsané. Ono vůbec není lehké mstít se "s úsměvem", myslím, že spousta lidí to ani nedokáže.

2 pavel pavel | Web | 11. listopadu 2012 v 11:49 | Reagovat

U mne je to obvykle tak, že po nějaké neshodě obvykle mlčím a honí se mi hlavou všelijaké myšlenky a dohady a říkám si "proč?". Možná až někdy moc o tom uvažuji a vidím to i v dost černých barvách, ale každopádně si říkám, že bych měl si měl o tom s ním v klidu promluvit, protože mám rád, jak píšeš, čistý stůl. To se mi stalo nedávno.
Nakonec, jak to často bývá, bylo to víc nedorozumění a jen doufám, že jsme aspoň tu podstatu sporu vyřešili. A to se pak člověku opravdu uleví.
A co se týče msty, to opravdu neumím. Jsem taky křesťansky z domova vychovaný. :-D
Všechno jen s úsměvem. Hezký den ti přeji. :-)

3 Beatricia Beatricia | Web | 11. listopadu 2012 v 12:16 | Reagovat

Článek mě velice hluboce oslovil a nutil mne k zamyšlení a sebereflexi. Já křivdy a případné urážky řeším ignorací a mlčením. Do stoky nechodím. Nehrotím nic, protože slovo dá slovo a aféra je na světě. Snažím se myslet na hezké věci a pozitivně.
Tobě děkuji za nádherný komentář...ten si vždycky opakuju několikrát. :-)

4 Vendy Vendy | Web | 11. listopadu 2012 v 13:04 | Reagovat

To byl pozoruhodný článek a přiblížilas nám pozoruhodnou osobnost. Císařovna opravdu musela mít velkou sílu osobnosti, charakter - ale taky soudnost a zdravý rozum, který jí říkal, že si nemůže dovolit vytvářet nepřátele. Ano, určitou velkorysost si mohla dovolit a je k její chvále, že dokázala velkorysá vůbec být.
Sama za sebe jsem spíš člověk, který se nerad hádá. To už musí být fakt něco, abych vypěnila. Nemám ráda negativní situace, když mě někdo naštve, většinou to přejdu mlčením a rozcházím to. Občas, když to opravdu už někdo přežene, vybuchnu.
Ale aby mě někdo urazil a já na něho byla jak mílius, a to i v srdci - tak takovej formát nejsem. Nedokážu ono biblické "nastav druhou tvář". 8-O
Myslím, že nejrozumnější je, záležitost buď vyřešit, nebo přejít... :-?

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. listopadu 2012 v 13:10 | Reagovat

Pomsta je takové to rychlé sladidlo, které oblbne chuťové buňky, ale není z něho žádný užitek a navíc z chuti zbyde za chvíli stejně jen pachuť. Snažím se nedorozuměním vyhýbat, ale vždycky to nejde, tak se snažím, aby se aspoň co nejrychleji vysvětlilo. A když se mi nelíbí něco z toho, co mi provedou druzí, zkouším se na to dívat tak, že mi to má něco říct a v něčem se mám poučit. I to bývá užitečné a má to svůj smysl.

6 Ježurka Ježurka | Web | 11. listopadu 2012 v 13:51 | Reagovat

Já jsem na tom podobně jako Pavel. Stáhnu se, mlčím a pláču. Ano, je mi to vždy velmi líto, pokud mi někdo ublíží a já vím, že nevím. :-D A taky se neumím dlouho hněvat. Je-li to něco hlubšího, odpustím, ale zapomenout - to jde těžko, jestli vůbec.

7 Helena Helena | Web | 11. listopadu 2012 v 14:02 | Reagovat

Ono člověk by si neměl nechat všechno líbit.Já jsem zastáncem spravedlivého hněvu.Jsme totiž každý jiný,každý chápeme trochu jinak a někdy nám stačí tón hlasu a je zaděláno.Taky záleží na tom,zda druhá strana vůbec stojí o to,aby se situace vyřešila.
Taky nejsem člověk,který se umí po bitvě usmívat od srdce,protože je to zrańující a záleží na tom,co se odehrálo,jak hluboce mě to zasáhlo. :-)

8 Šeříková N. Šeříková N. | Web | 11. listopadu 2012 v 18:59 | Reagovat

Krásně jsi to napsala :). Ale nevím, jestli je pomsta dávání někomu najevo, že máme také srdíčko, které to všechno bolí.
Kateřina Veliká mi připadala trochu děsivá, chladná..

9 Amelie Amelie | Web | 11. listopadu 2012 v 23:50 | Reagovat

Moc hezké zamyšlení a pěkný článek. Zrovna jsem o tom mluvila s Eliškou, ona chce, abych jednala podle: Oko za oko, zub za zub, já preferuji: Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem"..Ale ten chleba se v manželství moc nevyplácel:-P :-?

10 Mniška Mniška | Web | 12. listopadu 2012 v 15:34 | Reagovat

Tak převažují případy, kdy neshody přecházíte anebo nastavujete druhou tvář. Co se týče mě... já jak kdy. Pokud vypukne hádka mně přijde, že jsem nespravedlivě osočena, rozhodně se bráním a bráním se vždycky, když mi přijde, že někde je lež, nespravedlnost. Nemůžu říct, že bych se mstila, ale přiznám se, že jen málokdy věci přecházím, protože jsem ten typ člověka, který potřebuje mít jasno a právě ten čistý stůl. Ale někdy nejde jinak. U osob, u kterých vím, že by nebylo moudré pokračovat v pitvání se v nějaké záležistosti, raději mlčím, i když třeba i nerada.
Co se týče lidí, se kterými se znám jen od vidění, ale jsou i tací, kteří mi dávají najevo, že jsem jim nesympatická (mám takovou zkušenost samozřejmě), tak buď přecházím anebo se jednoduše zeptám: "A můžeš mi říct, co proti mě máš?" To byste koukali, jak ti lidičky pak čučí. A odpověď většinou nemají...
Nicméně Kateřina Veliká je mi ve své velkorysosti už dlouho velkým vzorem. Hněv v danou chvíli konfliktu je většinou jistě oprávněný a kvůli němu člověk často dělá věci, kterých později lituje. V hněvu je těžké udělat něco pro toho, kdo mi ublížil. Ale když se člověk překoná, může to stát opravdu zato. Nejen, že na sebe může být pyšný, že věc řešil tak, že se nemusí za nic stydět, ale ještě se věci třeba vyvinou lépe, než čekal. Nicméně, je to velmi nesnadné. Hodně.

[8]: Inu, samozřejmě, tímhle jsem nemyslela pomstu jako spíš ten spravedlivý hněv, jak napsala Helena.
Pročpak Ti Kateřina připadá taková? :) To by mě zajímalo. Je pravda, že portréty osvícenských panovníků asi bývají dost autoritativní...

11 Šeříková N. Šeříková N. | Web | 12. listopadu 2012 v 17:33 | Reagovat

[10]: Já nevím. Možná tím, že se tolik nemstila. A pak jsem ještě slyšela něco.. nu, pro mě nepřípustného.

12 signoraa signoraa | Web | 14. listopadu 2012 v 19:01 | Reagovat

Krásný článek a hluboké zamyšlení.
Ono je to těžké pomstít se, nebo se nepomstít. Přiznám se, že jsem na jedné straně cholerik, navíc Lev a na druhé straně patřím mezi ty, kteří nemají rádi konflikty a pokud to jde, raději se jim vyhnou.
Já jsem ted' řešila malé soukromé drama, kdy jsem během své nemoci byla nařčena. Nechala jsem se uschopnit, abych se obhájila a hlavně, abych ze svého působiště odešla se ctí. Nevím, zda mé myšlenky, které my šly týden hlavou a tížily mě, byly o pomstě, či jen o obhájení sama sebe. Nešla jsem na poslední dny do práce v bojovné náladě, ale byla jsem připravená, že tentokrát už nebudu mlčet. Čekala jsem a nedočkala se. Invenktivy nepokračovaly a mé poslední dny v práci proběhly v naprosté pohodě. Přiznám se, že jsem tomu ráda.
Ale abych nevypadala jako úplný svatoušek, jednou jsem se pomstila a to dokonale: www.signoraa.blog.cz/1201/planovana-pomsta :-D  :-D

13 Cielin Cielin | E-mail | Web | 19. listopadu 2012 v 19:17 | Reagovat

Omlouvám se, nějak se mi odkaz na článek ztratil nad tou záplavou ostatních...

Pomsta. Ačkoliv to slovo zní krutě, v nitru je i oddech. Já si myslím, že nemůže být špatné trochu... oplatit. Ale nesmí to být něco, co se nedá vzít zpět...

Mimochodem, konečně vím, proč jste o tom s Šeříkovou mluvily :-)

14 Elisis Elisis | Web | 20. listopadu 2012 v 21:50 | Reagovat

Zajímavá úvaha na téma, které je trochu neobvyklé a přitom se s ním skoro denně setkáváme v různých podáních.
Snad každý v sobě někdy měl tu touhu něco oplatit a ve mě se také už párkrát, možná i několikrát nacházela. Někdy ani nevím, kde se to ve mě bere, někdy chci, aby toho ten člověk zkrátka litoval a přitom si to hluboko v sobě ani nepřeji.
Nejsem typ člověka, který by si nechával všechno líbit, opravdu ne. Bývala jsem taková, snažila jsem se to všechno potlačit, jenže ten zámek nevydrží věčně a postupem času praskne. Proto jsem se časem naučila, že se rozhodně vyplatí být upřímná, ale všeho s mírou, samozřejmě.
Nemám ráda, když mě někdo nespravedlivě obviní a samozřejmě se pak obhájím. Myslím si, že tohle máme společné. Jenže někteří lidé jsou tak tvrdohlaví, že si nedají říct a v maličkostech hledají obrovské chyby. A když se pak bráním, nevěří a stejně si stojí na svém a pak se ještě tváří, jako bych jim ukřivdila. Tohle se mi už párkrát stalo, a asi je to vlastnost, která jen tak nezmizí.
Pak je tu další typ lidí, kteří kvůli věci, která původně nebyla v jejich pláně dokážou udělat cokoliv, jen aby toho druhého, co jim to pokazil ponížili. I když je to jejich ,,nejlepší kamarád" dokážou mu kazit pověst, ani by se upřímně zeptali, proč to udělal, za jakým účelem, atd ...

O carevně jsem už slyšela, ale ještě ne tak podrobně, teprve se o ní nejspíše budeme učit. Nevím, jestli bych něco takového zvládla, být velkorysá k nepřátelům, kteří to třeba ani neocení. Asi by mě to vnitřně užíralo. Jenže, zase se snažme být lepší, než druzí. To mě přivádí ještě k jedné myšlence ... Také se často setkávám s tím, že když někdo něco druhému neudělal, či cokoliv jiného, ostatní často nemají důvod to vykonat nebo být v něčem lepší. (Snad jsem to nenapsala tak nepochopitelně). Například.: ,,Proč bych ji s něčí pomáhala, kdybych chtěla já, tak mi nepomůže s ničím." Ale to nemůže vědět, jelikož ji třeba o pomoc ani nežádala (nebo žádala, ale třeba potom nepoděkovala a lidé jsou většinou v tomhle směru dost hákliví, jako já, to je zase něco trochu jiného..) a ta druhá pak nebude vděčná ji, ale někomu jinému, nebo třeba vůbec nikomu, a to by bylo ještě horší.

Tím bych asi shrnula všechny mé myšlenky, které mi teď protékají hlavou. Líbí se mi tvoje schopnost donutit ostatní zamyslet se ;-)

15 Amelie Amelie | Web | 3. prosince 2012 v 23:20 | Reagovat

Má milá Mniško, copak se stalo? nechceš si popovídat? mailem nebo přes FB? Drž se, moc na tebe myslím.

16 Bertík Bertík | Web | 5. prosince 2012 v 17:03 | Reagovat

Kateřina měla velký problém s falešnými rádci. Její reformy nebyly realizovány, pro prostý lid se nic neměnilo. Dobré úmysly se cení, ale její vládu proslavily Potěmkinovy vesnice. Někdo se holt dívá a přesto je slepý.
Josef II. to byl opravdový reformátor. A jak to dnes dopadlo... Církvím které ani dřív vůbec u nás neexistovaly vrací!

17 Bertík Bertík | 5. prosince 2012 v 17:04 | Reagovat

vrací majetky, které Josef zabavil!

18 Alcië Alcië | Web | 1. ledna 2013 v 22:35 | Reagovat

To jsi napsala výstižně, souhlasím s tebou... :-)

19 Alcië Alcië | Web | 1. ledna 2013 v 22:35 | Reagovat

Dám si tvůj blog do oblíbených, doufám, že ti to nevadí... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama