Když bezmoc skutečně bolí

1. listopadu 2012 v 21:18 | Mniška |  Pergamen a brk
Normální vyučování. Dnes jsme probírali antické dějepisectví. Hodina probíhala jako obvykle. Po chvíli se však začalo něco dít. Náhle slyším posouvání mnoha nožek židlí a obličej našeho obávaného profesora na okamžik pobledl, jeho obvyklý škodolibý úsměv se vytratil a vystřídalo jej překvapení a zděšení. Podívala jsem se dozadu za sebe a vzápětí jsem uslyšela bolestný dívčí křik. Ona se na chvíli prudce napřímila a nakonec se sesula k zemi.


Profesor Fukala znervózněl, odstoupil od katedry a šel se podívat blíže k hloučku kluků kolem oné dívčiny, která se zatím zmítala na zemi v prudkých křečích. "Nemám zavolat záchranku? Co mám udělat?" ptal se zmateně profesor. "Ne, to nemusíte. Je to epilepsie. To bude dobrý, to zvládneme!" odpověděl dívčin přítel a rychle odsouval židle pryč, aby se dívka, která ztratila vládu nad svými svaly, neporanila, zatímco s sebou prudce škubala.

Víc jsem neviděla, ale slyšela. Dva chlapci ji utěšovali a jeden z nich jí neustále šeptal: "Ššššš, to bude dobrý, šššš!" Ona vyluzovala divné zvuky a bylo slyšet jak sebou na podlaze mrská. O to více její sténání mrazilo, když jinak zavládlo v tak velké třídě naprosté ticho. Profesor čekal, nevěděl, co má dělat a zda má vůbec začít s výkladem. Ani my ostatní si nebyli jistí, co mámě dělat. Ten kluk však měl situaci očividně pod kontrolou, patrně tohle nezažil poprvé, zachoval si chladnou hlavu. Dělal, co dělat mohl. Čekal a utěšoval. Více pro ni udělat nemohl.

Ticho a sténání. Pak jsme mohli všichni slyšet dívčin zrychlený dech a její vyčerpané kňučení. Kluci se jí následně snažili posadit na židli, ale její tělo bylo bezvládné, proto ji museli podpírat.

Trvalo to asi pět minut. Pak profesor nejistě řekl: "Nechci, aby to vypadalo cynicky, ale mohu pokračovat ve výkladu? Kdybyste tam vzadu potřebovali pomoct, řekněte, jinak, můžete dělat hluk, v tomto případě se to dá pochopit." A vrátil se k antickému dějepisectví. Chvílemi se ještě ozývaly steny oné dívčiny, které dávaly tušit o tom, že její vnitřní drama dosud neskončilo. Říkala jsem si, jak se asi cítí při takových záchvatech, co všechno jí bolí a jak moc jí to asi bolí? A jestli nakonec tohle všechno vnímá. Možná ne. Epileptici prý ztrácejí při takovýchto záchvatech vědomí a na tohle všechno, když to odezní, si posléze nepamatují.

Asi po dalších patnácti minutách se kolem nás mihli. Kluk svou dívku pevně podepřel a opatrně ji vedl ven z mísnosti. Kdo ví, jestli už byla jeho dívka při vědomí. Na první pohled však bylo patrné, že záchvat ji velmi vyčerpal a její tělo bylo unavené. Po celý zbytek dne už jsem tento pár nespatřila. A přitom téměř každý den mívají oba službu ve studovně katedry historie.

Už velmi dlouho vím o nemoci jménem epilepsie. Ale když záchvat epileptika vidíte na vlastní oči, je to něco docela jiného, než když čtete sice nepříjemná, ale suchá fakta. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla. Ale dnes, když jsem seděla ve třídě tak ztichlé, že bylo slyšet dokonce i její vyčerpané oddychování, a chvílemi jsem zaslechla i bezmocné steny, bylo mi smutno, ale tak nějak jinak. Myslím, že takový pocit jsem snad v životě neměla. Byl to zvláštní lítostivý smutek. Člověk si v takové chvíli uvědomí spoustu věcí a má pocit, že jeho problémy jsou tak malé a bezvýznamné, třebaže jsou to problémy takového rázu, že dokáží zničit mnohé.

Jedním slovem strašné.

Na druhou stranu velmi obdivuji toho chlapce, který své dívce pomáhal. Uvědomuji si, že byl jistě s její nemocí dobře obeznámen a dost možná zažil její záchvaty vícekrát, ale i přesto mne zaujalo, s jakou chladnou hlavou, ale zároveň se strachem v jeho očích, se dokázal o svou dívku postarat. Byl si jistý tím, co dělá, věděl, že záchranka nebyla potřebná, přestože tato událost vypadala přímo děsivě. Pořád mě mrazí, když si na to vzpomenu. Ale on byl starostlivý, utěšující a opatrný.

Byl to neskutečně silný zážitek. I když se mi toho v poslední době stalo mnoho, ať zlého či dobrého, nic z toho, co jsem nedávno zažila, ve mně nezanechalo tak silné pocity a myšlenky jako toto.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 2. listopadu 2012 v 9:11 | Reagovat

Zažil jsem kdysi něco podobného v noci v pražském metru. Tam jsme se snažili, aby si dotyčná hlavně pokud možno neublížila a záachranku jsme volali. Není to rozhodně nic příjemného a tvým pocitům se vůbec nedivím.

2 Helena Helena | Web | 2. listopadu 2012 v 10:10 | Reagovat

Mniško věřím,že Tě to poznamenalo.
V takových chvílích jde vše ostatní stranou.Máme taky v rodině malou holčičku,která mívala dříve záchvaty,především noční,tedˇ jen málokdy a přes den.Zajímav je,že se předtím vždycky začne bezdůvodně smát a pak to na ni přijde,zaškube to s ní a pak je klid.Není to ta epilepsie s pěnou u pusy.
Je chválihodné,že se o ní její kluk dokázal postarat,někdy lidi přihlížejí a nedokážou pomoci.

3 Beatricia Beatricia | Web | 2. listopadu 2012 v 14:46 | Reagovat

Věřím, že to pro tebe byl šokující zážitek. Její přítel zachoval chladnou hlavu a věděl, co má dělat. Jinak by asi bylo nutno volat záchranku.
Na tvé dotazy: Ano, ta zdvořilost Vietnamců v našem obchodě je příznačná. Opravdu se tak chovají a pomáhají zákazníkům. Vědí, že se jim to vyplatí. A to krmení veverek je docela normální. Některé jsou už tak ochočené, že si berou oříšky z ruky, např. na hřbitově. Jinak jim je lidé jen položí na zem. Ta iluminace se děje, když se rozžíhají zářivkové lampy. Jako celek jsem z toho vytvořla reportáž. Jsem ráda že se ti i líbila. :-)

4 Cielin Cielin | E-mail | Web | 2. listopadu 2012 v 14:46 | Reagovat

Nikdy jsem se s tím nesetkala, vlastně ani neznám nikoho, kdo epilepsii má.
Ale už je z tvého vyprávění je jasné, že to musel být silný zážitek a asi to bylo takové...
Inu, napsala jsi to pěkně. A jak řekla[2]: Helena, je opravdu ocenitelné, že její přítel je tak pohotový a dokáže jí pomoci ;-)

5 Lucerna Lucerna | Web | 2. listopadu 2012 v 16:33 | Reagovat

Ma dievcina ma smolu aj stastie. Epilepsia je velmi nebezpecna.. nevies kedy sa objavi. Tiez obdivujem toho chlapca. Je uzasne ako jej dokazal byt oporou a ze je snu aj napriek trapeniu.
Prihoda dokaze zanechat stopu v citatelovi, o co viac to muselo zanechat v tych co to videli. Nemam rada bezradnost.

6 pavel pavel | Web | 2. listopadu 2012 v 19:14 | Reagovat

Hlavně se musí dbát aby se dotyčný nedusil a nekousl do jazyku. V Bochumi jsem jednomu na ulici pomáhal.

7 Šeříková N. Šeříková N. | Web | 2. listopadu 2012 v 20:13 | Reagovat

Snad je alespoň v ten okamžik schopná cítit lásku, kterou ji chlapec dodává. Musí to být těžké, žít s epilepsií, ale ještě těžší vidět záchvat a cítit ten chlad, drobný polibek bezradnosti. Napsala jsi všechno krásně.

Ale asi to není horší než vidět někoho umírat...

8 Elisis Elisis | Web | 2. listopadu 2012 v 22:11 | Reagovat

Nikdy jsem nic podobného nezažila a vlastně ani nikoho takové neznám. Z Tvého článku jde poznat, že Tě to hodně poznamenalo a byl to pro Tebe silný zážitek, který si asi budeš navždycky pamatovat. Je obdivuhodné a zároveň statečné, že kluk zachoval chladnou hlavu a nezačal panikařit, i když to je jeho dívka a nevím, jestli tak trochu neriskoval. Každopádně je důležité to, jak se zachoval a dokázal ji pomoct. Doufám, že dívka už je v pořádku. Moc toho o epilepsii nevím, ale viděla jsem dokument o holčičce, která musela nosit přilbu, aby se při záchvatu neporanila a ještě víc si nepoškodila hlavičku, kde měla nádor, který ji posléze doktoři vyoperovali (pokud si vzpomínám správně)... Nemoc, při které nevíte, kdy a kde záchvat dostanete, co se všechno může stát...

9 Mniška Mniška | Web | 3. listopadu 2012 v 9:07 | Reagovat

Prosím Vás, já jen, že jsem tu četla, že by sdeu epileptiků měl kontrolovat jazyk. To nedělejte, to je fáma. Jediné, co můžete udělat, je stabilizovaná poloha, tedy na bok, aby se při záchvatu případně neudusil slinami či zvratky. Ale co se týče jazyka, tam stejně nic nemůžete udělat, protože má dotyčný při stiscích čelistí takovou sílu, že kdybyste se o něco pokoušeli, mohli byste taky snadno přijít o prst. Do pusy ani nestrkat nic jiného, prostě o jazyk se nestarejte, to maximálně po zachvatu.

10 Vendy Vendy | E-mail | Web | 4. listopadu 2012 v 12:49 | Reagovat

Ten kluk to zvládl dobře, protože se to nestalo poprvé. Myslím, že při prvním záchvatu byl stejně vyděšen jako vy, ale naučil se, jak postupovat a podruhé už ho to nepřekvapilo. Když pak víš, co dělat, situace se zvládá líp.
Profesor z toho musel mít dost velké trauma, myslím že tohle zacloumá i s dospělým, navíc on se dostal do pozice, kdy nevěděl, co dělat - a od dospělých se přece čeká, že si se vším poradí (mýtus, není to tak, i mnoho dospělých je bezradných, pokud se dostanou do určité situace). Ale co měl udělat, měl ji hned pustit domů, v doprovodu jejího přítele. Stejně si potřebuje odpočinout, musí to být šíleně vyčerpávající.
Epilepsie má několik stupňů projevu, takovýto silný záchvat je jeden z těch nejhorších. Jinak to můžou být kratičké záchvaty, které člověk ani třeba nepostřehne.
S kontrolou jazyka - někde jsem četla, že je dobré, zkusit dát tomu člověku aspoň kapesník nebo kousek dřívka, aby si jazyk nerozkousal. Jenže hledej honem kapesník nebo čistý klacek! Asi je rozumnější ho zkusit nasměrovat do stabilizované polohy, ale i to je myslím náročné, protože ty křeče jsou mimořádně silné a nedají se ovládnout.

Doufám, že tvé spolužačce už je lépe. Nejlepší by bylo, chovat se, jako by se nic nestalo a pokračovat dál. Asi bych se zeptala, jestli je jí už dobře a dál bych to neřešila... Epilepsie je zákeřná nemoc a může se přihodit každému z nás. Dá se z toho i dostat, ale je to na dlouhodobou léčbu.

11 Ježurka Ježurka | Web | 4. listopadu 2012 v 13:07 | Reagovat

Já ti rozumím. Není to nic pěkného, když si člověk uvědomí tu bezmoc. Ano. Zažila jsem to také. To bylo ještě v době, když jsem studovala. Moje spolužačka a studentka (bylo nám cca 20 let a studovaly jsme večerně) se najednou sesunula na lavici a pak na zem a mne se chytla za loket a držela a držela, zkrátka nepustila. Okamžitě přiběhli na pomoc další, ale měli strach i o mne. Já byla totiž v té době těhotná. Ještě teď, když jsi mi vyvolala tuto vzpomínku, tak mám husí kůži. Ta moje kamarádka ale nedopadla nejlíp. Později byla těhotná, ale ten, kdo to způsobil, dítě ani jí nechtěl. Šla tedy na potrat a při cestě domů z nemocnice dostala záchvat a upadla na schodech. Byla celá polámaná a potlučená...

12 Mniška Mniška | E-mail | Web | 4. listopadu 2012 v 13:34 | Reagovat

[10]: Jistě, počítám s tím, že už věděl, co a jak, ale stejně to pro mě byl obdivuhodný výkon od toho klučiny.
Jinak se z přednášek a občas i seminářů může klidně chodit dříve a nemusíš nikomu nic říkat, prostě odejdeš, když chceš nebo potřebuješ, takže ne, že by ji nechtěl profesor pustit domů, ale u nás je automatika, že můžeš odejít, takže bych řekla, že profesor počítal s tím, že ten pár odejde, nemusel ani nic říkat.
O té epilepsii jsem si hned něco našla a něco o tom přečetla, takže už vím, že ty záchvaty nemusí ani sám epileptik postřehnout, někdy nejsou tak silné. A také jsem si přečetla, že není etické pacientovi vůbec připomínat, že se mu něco takového stalo, což je pochopitelné, ono to skutečně nevypadá dobře a dotyčný se za to může stydět, takže já bych se vážně radši nevyptávala na nic, co s tím proběhnutým záchvatem souvisí. Mimo jiné jsem se dověděla právě i to, že strkat klacek do pusy epileptikovi je nesmysl a je to rozšířená fáma. Že prý zadušení jazykem rozhodně nehrozí, maximálně po záchvatu, takže dřívka ne. Ono se to tak dřív dělávalo, ale dnes se to ani nedoporučuje. A když se podíváš na první pomoc epileptikovi, ani se tam nic takového neuvádí.

[11]: To musel být snad dramatičtější zážitek, než ten můj, když jsi byla bezprostředně u toho a dotyčná se Tě ještě dotýkala. Měla smutný osud, to bych nikomu nepřála.
Jedna učitelka mi také říkala, že jedna holčina ze základky umřela po jednom svém epileptickém záchvatu.

13 Vendy Vendy | E-mail | Web | 4. listopadu 2012 v 13:49 | Reagovat

[12]: Nojo, je vidět, že jsem na vejšku nechodila, tahle volnost mě ani nenapadla, i když o ní tak trochu vím... 8-)
K příteli oné dívky - já ho oceňuji, že věděl, jak jí být nablízku, jen jsem chtěla říct, že nebyl v takovém šoku právě proto, že už tyto situace zažil - a proto to zvládl. Ta holka může být ráda, že ho má, vypadá to na vážně solidního kluka, na kterýho je spoleh. Takoví se jen tak nenacházejí.

14 Mniška Mniška | E-mail | Web | 4. listopadu 2012 v 13:57 | Reagovat

[13]: To určitě. Jsou spolu od doby, co spolu chodí na školu, tedy přes tři roky. Oba jsou to chytří lidé, hodí se k sobě, takže jak říkáš, i já věřím, že takoví se jen tak nerozcházejí :) To, že jsou spolu dennodenně jim rozhodně nepřekáží, naopak si myslím, že starost toho kluka o jeho dívku byla také dokladem toho, jak se mají rádi. Ne v tom, že jí vůbec pomohl, ale bylo to vidět v té velké starostlivosti a opatrnosti, tedy ve způsobu, jak o ní pečoval.

15 Berry Berry | Web | 5. listopadu 2012 v 20:06 | Reagovat

Nejhorší mi opravdu přijde bezmoc epilepsie - že to nejde zastavit, ten záchvat, že prostě musíš trpělivě čekat, až to samo přejde. Kamarádčina sestřenice umřela kvůli epilepsii - byla sama doma, měla záchvat ve spánku a udusila se...
Láska těch dvou mi přijde jako opravdová, jak jste to tady už rozebírali. Má ji rád, i když ví, že to může být složité, bolestivé, možná občas nepěkné.

16 Bertík Bertík | 5. prosince 2012 v 17:12 | Reagovat

Trpěl jí i Julius Cesar, dřív věřili, že tito lidé jsou vyvoléní bohů. S tím nesouhlasím a nevídím na tom nic božského, ale kamarádka epilepsii má, ale má také šťastnou rodinu, manžela o kterého se může opřít a zdravé miminko.
Všechno se dá vzládnout!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama