Sen a realita

26. října 2012 v 13:17 | Mniška |  Pergamen a brk
Před několika lety, když jsem byla ještě tak naivní, až to mohlo být svým způsobem roztomilé, jsem chovala několik snů. Vždycky jsem si říkala, že budu neustále taková a nikdy si nenechám vzít svůj malý svět, sny a možná i svou nevinnou naivitu. Svět mě ale pohltil a proti své vůli se stávám čím dál větší realistkou - dospělou, protože skutečnost je bohužel mnohem syrovější a krutější. Musíme se mít před ní na pozoru, jelikož v ní žijeme opravdové životy a naše sny se často s realitou rozcházejí.

Tímto tvrzením nechci odrazovat malé a mladé snílky od toho, aby se vzdali svých snů. Je hezké, když máme každý ten svůj, život je pak mnohem bohatší. Ale začínám čím dál více zastávat názor, že dospívání může fantazii a sny ničit.


Říkám si, jak je neuvěřitelné, že to není zase tak dávno, co jsem sama sobě tvrdila, že nikdy nebudu taková jako moji rodiče - pesimistická, skeptická, bez rozvíjejícího se fantazijního světa a že nikdy nebudu "štěkat". Čím více dospívám a osamostatňuji se, začínám lépe vidět do toho, proč takoví dospělí jsou. Protože taky vydělávají a je to dřina. A to co vydělají, rychle utratí především za jídlo, inkaso a jiné potřeby pro domácnost a jen málokdy si za to koupí něco pro radost.

Všechno se zdražuje a člověk více uvažuje nad tím, jak má s tím, co vydělá, vyžít. Více vnímám naši zkaženou politiku a už se taky cítím být okrádána státem prostřednictvím únavných lží politiků. Už vím, že i mně se to týká, ta špinavá hra peněz, se kterými vláda hraje a které bez jakéhokoli svědomí prohýří a pak máme všichni na krku státní dluh. Sami politici však disponují tak nechutnými vysokými částkami peněz, že má člověk vážně pocit, že si z nás ostatních snad utahují a vysmívají se nám.

I já jednou budu vydělávat, ale bude to dřina a já budu neustále přemýšlet o tom, jak s penězi vystačím a co všechno si budu moci dovolit. Každý měsíc platit nájem, myslet na to kdy a z čeho. A až budu mít děti, starostí přibyde - nechci tím říct, že děti jsou starosti, ale z finančního hlediska mohou být, hlavně pro sociálně slabší rodiny.

Peníze, peníze, peníze. Nenávidím je a vždycky jsem k penězům jako takovým chovala negativní vztah. Ale jsou potřeba a nakonec se starosti dospělých většinou točí kolem těchto speciálně natištěných papírků. To je každodenní realita. Peníze však nejsou jediná věc, která dokáže člověka rozčarovat. Jistě je to i nedostatek času, protože člověk by měl také pracovat. A v práci většinou nemůžete snít, tam na vás čeká oná realita, které se musíte věnovat. Pravda, někteří lidé mají práci svých snů, ale myslím, že to neplatí o většině. A navíc časem práce zevšední snad každému.

Čím více dospívám, vnímám to. A vnímám svět kolem sebe. Jako mladší jsem si vystačila se svým vlastním světem - bodejť by ne, všechno mají na starost rodiče - veškeré trápení s tím, co a pro koho nakoupit, obstarat vše kolem domácnosti a obstarat vše pro své děti a také vydělávat, což není vždy snadné.

A když to všechno vidím - starosti rodičů, svět, který znásilňuje, krade, podplácí, ničí přírodu, šidí lidi, kteří jsou z toho všeho také tak znechucení a podle toho se chovají, ztrácím pozvolna svůj živelný optimismus. Říkám si, jestli je to tak zákonitě jisté, že když člověk dospívá, přijde téměř o všechny své iluze a nevinné zájmy. Stává se takovým, jakým být nechtěl a odmítal si připustit, že by se takovým kdy stal. Všechno to zlo působí i na mě a přiznávám, že už pro mě bývá těžké být dobrým člověkem, navzdory tomu, že jsem se o to upřímně pokoušela.

Připadám si více lhostejná k lidem, více skeptická a mám pocit, že se musím neustále bránit. A tím víc si připadám jako vyschlá škeble. Suchá, stará, realitou podvedená, prostě dospělá.

Ponořit se do světa fantazie a psát své povídky, které mě vždy zachraňovaly od všedního světa, na to není čas hlavně kvůli škole, kde také teď bývám od rána do večera. A i ta mne stále více noří do smutné reality.

Není to tak dávno, co jsem chápala ten ošklivý, zlý svět jako zkoušku dobra. A pořád v tom byl optimismus. A není ani dávno, co jsem ve všem a ve všech viděla i to dobré a ať se dělo, co se dělo, vždy jsem věřila ve šťastný konec. A najednou jsem se nějak ztratila a připadám si více smutná, více zavalená starostmi a cítím větší podíl na tom, co se děje kolem nás. Těžko pak myslet na své sny a nořit se fantazií, která jako by se mi najednou ztrácela před očima.

Hledám cestu ven. Chci být zase taková, jaká jsem bývala - bezstarostná, plná víry, že vždy šťastné konce přicházejí, že na světě žije spravedlnost, která si viníka pokaždé najde, chci netoužit po penězích, které sice potřebujeme, ale zároveň svazují jako utažené laso. Chci opět žít svůj život utkaný převážně jen z fantazie. Mám ale strach, že ten čas už se nevrátí...
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Cielin Cielin | E-mail | Web | 26. října 2012 v 13:56 | Reagovat

Rozumím ti.
Je mi sice dvanáct, ale to neznamená, že jsem tak malá na to, abych si nedokázala udělat reálnou představu, jaké to je být dospělá. A čím víc se to blíží, tím víc se bojím. Vnímám to - ať už z rodinných porad, zpráv v televizi, diskuzí ve škole nebo článků na internetu - podivné měnění světa. Bojím se, že až já budu dospělá, bude to všechno mnohem horší...

Vytrvej ve svých snech. Napiš si svá přání na papírky a vhoď je do sklenice snů. Až přejde období starostí a zmatku, můžeš tu sklenici otevřít... Sny nám neutečou ;-)

2 Přítel Přítel | 26. října 2012 v 14:08 | Reagovat

Sice jsem ti sem dlouho nepsal, ale četl jsem si pozorně co píšeš. Ano svět se mění a mi s ním, ale i když to bolí nic na světě nemůže změnit to jaká jsi doopravdy ve skrytu své duše a svého srdce. Nadosmrti si budeš pamatovat co všechno jsi napsala, co vše jsi prožila. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. Jenom otoč hlavu a uvidíš kolik lidí tě má rádo, kolik na tebe myslí a i když jsi občas dost protivná a odtažitá stále na tebe myslí. Dnešní vládu nepředěláme ze dne na den. Úplatky, peníze a moc jdou spolu ruku v ruce a okrádat nás budou tak dlouho dokud jim to dovolíme. Já už jsem se zapojil do toho "dospělého" života a na penězích mi nezáleží taky jako tobě. Je mi jedno jestli si můžu koupit dům, nebo dva. I když bych rád jednou vlastnil domek, spokojenou ženu a děti. I když to asi každý. Víš i dospělí si mohou udělat nějakou tu radost, jenže většinou obětují svůj volný čas i volné peníze dětem, aby měly ony radost a největší radost pro rodiče je smějící se dítě, které si užívá své dětské nevinnosti. Asi mi teď bude hodně lidí oponovat, ale k čemu jsou peníze když jsi sama? k čemu je radost když se s ní nemáš s kým podělit? I s málem se dá žít krásně. Není důležité kolikrát jsi jela za rok k moři, nebo jak často si můžeš dovolit koupit nové auto. Důležité jsou maličkosti. Kytka jen tak pro radost, společné objetí u televize, úspěch potomka ve škole, nebo v jeho zálibě.. Pro radost stačí si koupit třeba jednou za čtvrt roku novou knihu, nebo počítačovou hru, nebo klidně i kamínek sebraný na sobotním výletě u cesty. Nevzpomínáš si jakou měli tvoji rodiče radost když jsi jim jako malá holka přinesla ze školního výletu kamínek? Zvláštně tvarovaný kořen? Těš se z maličkostí a svět pro tebe bude opět tím růžovým místem. Jirka

3 Mniška Mniška | Web | 26. října 2012 v 14:52 | Reagovat

[1]: Doufám, že Tě to neděsí tolik, jak to zní. I když přemýšlím nad tím, zda je to zákonitě dané, že většina lidí "propadne tomu, co píši", tedy dospělosti, asi to tak nebude vždy. Nicméně zatím si užívej svého mládí tak, jak můžeš a Ty v tom jistě mít problém nebudeš :)
Děkuji za radu, myslím, že bych to mohla zkusit, třeba si leccos ujasním. Děkuji!

[2]: Já nepochybuji o tom, že mášpravdu. Radovat se z maličkostí a dokázat si užívat života třebaže není zrovna moc peněz. Ale věř mi, že jsem tím nechtěla říct, že si člověk nemůže život užít, když ty peníze moc nejsou. Vlastně to byla úvaha nad tím, zda člověk ztrácí fantazii, když dospívá, víš? Možná to budevypadat neuvěřitelně, ale přesto všechno si dokážu vážit maličkostí, leccos mě rozesměje, ale leccos také rozesmutní. Věř mi, že si vážím toho, že se mám kam vracet, že mám, kde bydlet, že mám aspoň tu hrstku těch, která mě má ráda, a že si vážím toho, že se můžu denně najíst. Vážím si různých věcí.
Ale otázka zněla jinak.

4 Přítel Přítel | 26. října 2012 v 15:42 | Reagovat

[3]: Vím, ale i tahle odpověď na to sedí. Se sny se člověk rodí a jenom proto že si časem uvědomí že ne zrovna všechny se můžou splnit se jich má vzdát? Ne Svých snů si važ a neztrácej je. A konkrétně né všichni ztrácejí fantazii. Třeba autoři knih, ti musejí mít sny a fantazii. Malíři, umělci, novináři, inženýři. Fanatazie je zkrátka něco co nás provází celým životem, i když pak už jí nazýváme: Představivost, nebo tvůrčí myšlení..

5 Mniška Mniška | Web | 26. října 2012 v 16:02 | Reagovat

[4]: Nenene, chápeš mě špatně. Já jsem přece neřekla, že se má člověk svých snů vzdát, také na začátku článku upozorňuji na to, že nikoho nechci odrazovat. Myslíš si, že jsem své sny prostě a jednoduše zahodila? Protože mi přišly zbytečné, že jsem chtěla? Ne, ne. Myslela jsem to trochu jinak.
Tak si tak říkám, jestli už jsem ztratila schopnost psát, protože si v poslední době přijdu, že mi lidi moc nerozumí, což mě trochu demotivuje.
Jen jsem chtěla říct, že když člověk dospívá, je to jiné, protože se více namáčí do reality a někdy více, než by chtěl. Nechci říct, že by člověk přímo ztratil veškerou svou dřívější fantazii, alespoň kapka zůstává, ale přece mi neříkej, že, když jsi teď dospělý, nemáš tak trochu jiný svět, že nejsi víc účasten reality, která tě znechucuje. Neříkej mi, že svět dospělého ti připadá úplně stejný a stejně tak sladký, jako když jsi byl mladistý nebo dítě...

6 Bety Bety | Web | 26. října 2012 v 16:19 | Reagovat

Děkuju za všechny pochvaly! :-)
Ke škole. Já myslím, že fránina je pěkně těžká. Zatím jsem se teda učila jen anglinu a němčinu, ale fránina je z nich bezesporu nejtěžší.
Je možné, že to naše přátelství nepokazí, ale bojím se toho.

Vážně? Tak to vůbec nevím, že to marčátka tak mají. :).. Němečtí ovčáci se rodí právě s ušima dolů a do půl roka jim parádně stojí.
Taky ráda vidím, když má někdo svá zvířata rád a nechová se k nim hnusně. Díky. Vážím si toho. :)

7 Bety Bety | Web | 26. října 2012 v 16:36 | Reagovat

Bylo mi teď patnáct. A přijde mi, že poslední dobou začínám všechno kolem víc vnímat. Třeba ty peníze..
Moc nevím co ti napsat, jen to, že s tebou ve všem souhlasím.
Každý se mění. My i ten svět.

8 Beatricia Beatricia | Web | 26. října 2012 v 17:31 | Reagovat

To je tak nádherné, inteligentní a poetické literární dílko, jako ty bravurně ovládáš! Snění je opravdu krásné, ale realita je tak tvrdá a bolestivá, že je téměř nutné se na ni co nejdříve připravit. Pravda a láska totiž nikdy nevítězí nad zlobou a nenávistí. To už život ověřil. Bohužel.
Tobě přeju štěstí a vyplnění tvých snů. :-)

9 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 26. října 2012 v 19:01 | Reagovat

Taky mě opouští představivost. Zjistila jsem to nejvíce, když jsme si s kamarádkou vzpomněli, jak jsme si ještě před dvěma roky chrály na supertajné agenty a byly jsme pro jakési dokumenty. Opravdu jsem se strašně moc bála že mě někdo chytí! Pobíhaly jsme po bytě jako šílené a byly v zajítí svoji fantazii. Ted jsme to zkusili, ale nikam to nevedlo...

10 Vendy Vendy | Web | 26. října 2012 v 20:06 | Reagovat

Ani nevíš, jak moc ti rozumím.
Ale myslím, že spíš než své sny ztrácíš iluze - iluze o pěkném a spokojeném životě. Ten u nás asi opravdu není nikomu přán (a i když mnozí namítnou, že jinde se mají hůř a mají s touto námitkou pravdu, já zas říkám, že jinde se mají líp a mám taky pravdu - a raději bych se měla líp, než hůř.)
Začínáš se dostávat do reality, realita se kolem tebe zhušťuje a říká - nejsem žádná medovka. Bohužel, život u nás není lehký a zdá se, že pro mladé je budoucnost spíš neradostná než radostná. Jedno pozitivum to nese - musí se naučit myslet, přemýšlet sami za sebe (i když podle výsledků to tak nevypadá). Nejvíc do toho spadne ten, kdo začíná žít sám, mimo domov - třebas mu ještě přispívají rodiče, už si musí spoustu věcí pořizovat a nakupovat sám a vidí, co všechno je doma potřeba a co všechno stojí peníze.
A jsme u těch peněz. Přestože někteří z nás by je nejraději opominuli jako opovrženíhodnou věc, která jen kazí charakter, bohužel jsou nedílnou součástí našich životů a jsou nezbytně nutné k tomu, abychom mohli vůbec žít. Ne každý má náturu bezdomovce, žejo. (Tím mám na mysli lidi, kteří si to zvolili jako životní náplň, ne lidi, kteří do toho spadli proti své vůli).
Zlatíčko, myslím, že budeš muse ubrat trochu ze svých snů a přizpůsobit se realitě. Ale nemusíš spadnou úplně do opačného extrému. Sny tě neopustí a pořád to budeš ty. A v tvé hlavě budou pořád báječné nápady a úžasné myšlenky a bude v tobě hudba a hvězdy.
Jen budeš vědět, že jsi ve světě, kde se musí za všechno platit, že se po vystudování může stát, že začneš pracovat někde v supermarketu nebo v call centru nebo v pojišťovnictví nebo bůhví kde. Ale taky se může stát, že získáš práci, která bude souviset s tím, co studuješ, že ta práce bude slušně nebo aspoň dostatečně placena a že se tou prací uživíš. Blbce můžeš najít kdekoliv, i ve škole, i na úřadu, i v práci. Ale budeš mít svůj domov, který si vytvoříš podle svého, svůj koutek, který ti nikdo (snad) nevezme. A později snad i rodinu.
Ten, kdo si říká Přítel, napsal jednu hezkou věc - co s penězi, když se nebudeš moct s nikým podělit. Je krásné mít peníze a dopřát si kousek radosti pro sebe, něco, co se ti líbí, po čem toužíš, ať je to knížka, cédéčko, nová hra nebo něco hezkého na sebe. Ale stejně hezké je, když můžeš koupit pěknou věcičku svým rodičům, sestře, kamarádům... A úplně nejlepší je, když se tyto věci můžou rozložit a fungují v harmonii. Tedy, že si můžeš dovolit dopřát něco pro sebe i pro druhé...
V dnešní době mám pocit, že je to spíš přepych.
Naše politická elita (nebo spíš jelita) se topí v penězích na náš úkor, jsou úplně mimo a mám dojem, že opravdu jsou psychopati. Ale jedno jim nedošlo - můžou spát jen v jedné posteli, jet jen v jednom autě, sedět jen na jedné pohovce a koukat se jen na jednu televizi. Jsou zahlceni majetkem a nemůžou mít z toho žádnou velkou radost, protože se k tomu nedopracovali. Ty si našetříš na zájezd a budeš se na něj těšit, na tom zájezdu si budeš užívat a fotit a psát zápisky a kupovat suvenýry a pak budeš vzpomínat na ten jeden jediný zájezd a třeba prima lidi, cos tam potkala. Pro tebe to bude daleko intenzivnější zážitek než pro ty papaláše, co se vozí v najatých autech a neví roupama, co by udělali dřív.
Uf. Teď jsem se rozepsala, trochu chaoticky, a možná jsem neřekla to, co jsem říct chtěla - ale většinou jo.
Své sny nevzdávej.
A časem taky přijdeš na to, že věci nejsou až tak černé, jak se zdají, že lidi jsou lepší,  než vypadají a někdy najdeš někoho, kdo tě příjemně překvapí.
Že blbci, kteří dokážou pokazit den, jsou všude, to víme všichni.
A rozhodně nejsi sama! To je hodně, v dnešní době. ;-)  :-)

11 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 26. října 2012 v 21:12 | Reagovat

Trefný článek! Byla doba, kdy jsem už chtěla být velká, ale s každým rokem navíc jsem se cítila na stejné pozici. že ono to dospívání není nic světoborného a te´d si říkám, jak je možné, že mi bude už šestnáct. Tolik moc? Přeju si, aby mi bylo znova deset... peníze, geniální příklad toho, jak lidský výmysl ovládá lidi. Jak těžké je s nimi vyžít. Mám strach, že tenhle svět nepůjde změnit, protože se nezmění lidé jako celek. Protože pořád se najdou tací, kterým to bude vyhovovat.
Když už jsme u té fantazie, fantastika jako literární žánr je můj nejoblíbenější. A přitom je tak plná dospělosti. V kolika fantasy knihách je válka, peníze  a kdejaké neduhy z našeho světa? To jsem ale trošku jinde teď. Inu není fantazie jako fantazie, aneb už se těším na pohádky, které budou dávat o Vánocích. :) Nechci teď popírat úžasná fantasy díla, ale ona ta vlastní fantazie bude tou nejlepší. V jednom z mých vymyšlených světů pořád teče voda v potůčku, šplouchá přes kameny, všude roste plno květin, stromy se zelenají, zeleným městem, které tvoří jen příroda, je cítit dřevitá vůně a vílí a elfí obyvatelé se s úsměvy na tváři věnují svým činnostem. Hrají na nástroje, užívají si přírody i druhých. Ten obraz se nemění, děj je pořád stejný a přesto neobyčejný. Za jak dlouho si řeknu, jak bylo pošetilé tento svět v sobě chovat?

12 Helena Helena | Web | 27. října 2012 v 10:44 | Reagovat

Mniško píšeš moc hezky ale smutně.Takhle to vnímám.Narodila ses do téhle doby a není to náhoda.Tím,že je nám postupně na oči dána páska,ztrácíme se v beznaději.Politický systém taky nepřispívá k tomu,aby se mladí cítili zabezpečeni a ukotveni ve své rodné zemi.Všechno je v chaosu,lidem chybí víra v lepší budoucnost.A není se čemu divit.Ale neztrácej své sny,snaž se je podržet,představ si,že jsi mohutný dub,jehož kořeny jsou ukotveny hluboko v matce Zemi a Tvůj růst směřuje vzhůru.
Stań se silnou osobností,která si razí cestu a nepřipustí si prohru.

13 Elisis Elisis | Web | 27. října 2012 v 12:35 | Reagovat

Snažíme si dětství užívat, neřešit problémy dospělých, finance a podobné věci. Tak je to dobře. Ale když najednou přijde ten den, kdy náhle vkročíme na dlouhou cestu dospělým životem, všechna ta radost vyprchá... Vím, že jsem ještě malá holka a tohle se mě zatím netýká. Ale vnímám to tak z okolí. O okrádání naší vlády raději ani nemluvím, i když na tom všem mají  snad největší podíl...
Nevím, je-li dobré plnit si sny ještě před dospěním nebo až po. Aspoň bychom už měli postavené nějaké ty základy a ne potom složitě tápat. Jenže, ony ty sny existují, ale co když je těžké si je splnit a realizovat je? Někdy v dospělosti možná ani nedostaneme možnost si je splnit a to je smutné. Kvůli všem těm financím a nedostatku času, je to ve většině případech skoro nemožné. A proto se Ti nedivím, že ztrácíš svůj rozený optimismus. Jenže, nejsem tady proto, abych Tě ještě více zaváděla do beznaděje. Právě naopak. Pevně doufám, že se Tvé sny přemění do reality a doufám, že to přijde v tu pravou chvíli! Nepřestávej věřit a neztrácej naději :-) Později Tě to třeba mile překvapí ;-)

14 Beatricia Beatricia | Web | 27. října 2012 v 21:19 | Reagovat

Tvá krásná slova pochvaly mě okouzlila...jak ty umíš čarovat se slovy!! Pohladíš, povzbudíš a oceníš. Já ti moc děkuji.♥♥♥

15 pavel pavel | Web | 27. října 2012 v 22:04 | Reagovat

Napsala jsi tu úvahu moc krásně a hlavně pravdivě. Takový je prostě život a ten člověk musí akceptovat, protože nic jiného mu taky nezbývá. Ale přesto uchovat si ty sny, touhy a radosti, i když je jedná jen o maličkosti, je pro nás důležité a nezbytné, protože jinak by náš život už byla opravdu jen pustina.  
Jsem rád, že to tak bereš a neztrácíš naději. :-)

16 Vendy Vendy | 28. října 2012 v 20:28 | Reagovat

[15]:"Ale přesto uchovat si ty sny, touhy a radosti, i když je jedná jen o maličkosti, je pro nás důležité a nezbytné, protože jinak by náš život už byla opravdu jen pustina."
Skvěle řečeno! Tohle by se mělo tesat zlatým písmem.
Fakt.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama