Měníme se kvůli druhým

28. října 2012 v 19:52 | Mniška |  Pergamen a brk
Jestli Monica Otmili říká, že ji můj článek Jsem, jaká jsem inspiroval k uvědomění si mnoha věcí (které skutečně stojí za přečtení zde), pak svým uvědomělým článkem zpětně inspirovala zase mě.

Monica se přesněji vyjádřila k tomu, jak se jako lidé měníme a konečně přesně rozvedla také tu mou myšlenku, že se měníme vlivem ostatních. Mnoho čtenářů se vyslovilo pro tu myšlenku, že bychom se kvůli druhým neměli měnit.


Souhlasím s tím, pakliže je to myšleno v tom smyslu, že bychom neměli vymazat naše vlastnosti a zahazovat naše myšlenky, ideály a světy buď na žádost či neřečené náznaky druhých - jakési vyvíjení tlaku. A souhlasím s tím také v případě, že se člověk rozhodne změnit proto, aby ho například nějaká parta přijala mezi sebe. Tedy, že se přizpůsobí nárokům oné party, začne se chovat podobně jako ostatní, aby ho lidé brali. Prostě podlehnout.

Osobně si myslím, že už to není tak časté, protože, jak už bylo také řečeno, dnes máme svět plný individuálů, kteří si zakládají na své originalitě, na své vlastní osobnosti, na tom, aby ho každý bral takovým, jakým je. Tím ovšem nechci říct, že by se to nedělo.

Když jsem chodila na základní školu, znala jsem se s křehkou osůbkou jménem Klára. Byla hubeňounká, svým způsobem hodně dětská, naivní, ale velmi ovlivnitelná. Jak už to tak bývá, měli jsme ve třídě také velkou holčičí partu, se slovem "holčičí" v pravém slova smyslu - sledování dívčích a sladkých seriálů bylo podmínkou účasti v partě, stejně jako móda, kosmetika a hlavně pomluvy. Ačkoli to byly dívky vcelku nesnesitelné, je "pochopitelné", že mnoho lidí k nim vzhlíželo (většinou se vzhlíží k těm, kteří jsou ve společnosti vidět a kteří jsou oblíbení, třebaže to nejsou žádní svatoušci).
Jako mnohá jiná děvčata, i Klára byla z holek paf a toužila se stát členkou této populární společnosti. Aby se tak stalo, musela se přizpůsobit, změnit sama sebe. A najednou jsme tu měli z křehké a hodné slečny jednu z těch nesnesitelných drben. Byla jí škoda, protože najednou začala být i zlé mysli. Uvědomují si takoví lidé, že kvůli někomu vyměnili svou osbnost? A uvědomují si, která z nich byla nebo je ta lepší?

Lidé nás ovlivňují a my se kvůli nim můžeme měnit záměrně, ale i nezáměrně. Copak rodiče nemívají strach z toho, že se jejich dítě dostane do společnosti, která je zle ovlivní? Kolik lidí začalo kouřit jen proto, že to viděli na ulici? Kolik lidí vás dennodenně ovlivňuje svými myšlenkami a nápady? Kolik článků, televizních reportáží ovlivní váš názor? A někdy je váš názor na politiky přesně takový, jaký média chtějí, abyste ho měli, takže vás ovlivňují záměrně, aniž byste to třeba tušili.
Ano, až potud nesouhlasím s myšlenkou, že bychom se měli měnit kvůli ostatním. Někdy je ale také potřeba vědět, jestli nám změna uškodí anebo ne. Někdy ani my nedokážeme sami sebe kontrolovat. A že se člověk rozhodne, že se měnit nebude, a přitom by bylo asi záhodno, aby přestal být tak domýšlivý, pomlouvačný a namyšlený, tak je na tom něco špatně. Copak jste někdy neřekli třeba svému kamarádovi: "Neměl bys být tak arogantní," a upřímně jste si nepřáli, aby se ten druhý v tomhle změnil? Copak jste vy, kteří máte děti, někdy neřekli svému dítěti: "Nebuď líný a uč se!" a přitom jste si upřímně nepřáli, aby se v tomhle změnil?

Ale vraťme se ještě k té změně kvůli druhým. Myslím, že někdy to má své opodstatnění. Mám totiž na škole jednoho kolegu, který je vskutku úplně asociální, což je problém, protože on je zároveň společenský typ. Chce mít kamarády, ale oni nepřicházejí. Naopak odcházejí, kvůli tomu jaký on je. Tak co si vybere? Pravé kamarády, kterých příliš nemá kvůli tomu, jaký je? Ale zase se zdá, že on není sám se sebou nespokojený. Nespokojený je s tím, že mu scházejí kamarádi.

Je asociální v tom smyslu, že nerozumí nepsaným společenským pravidlům a je svým způsobem dost nepříjemný a otravný. Není zlý, ale tím, že nedokáže rozpoznat pocity, ani vlastnosti druhých, dokáže urazit, aniž by si toho byl vědom. Taky nedokáže s lidmi komunikovat, neumí se vyjadřovat. Nerozumí lidem, nerozumí tomu, jak se k nim má chovat. A pak kamarády, které na začátku získal, ztrácí. Co si vybere? Kamarády, po kterých touží, ale za cenu toho, že by se pokusil změnit (přičemž tato asocializace svým způsobem ubližuje i jemu samému, ale vlastně by se změnil kvůli druhým) anebo si na to všechno zvykne a dost možná si ani nenajde holku? (nechci takhle s určitostí předpovídat, třeba bude budoucnost tak jiná, že si holku nakonec najde, ale jak ho znám teď, tak v to upřímně vcelku pochybuji), přitom po vztahu touží.
Já sama se s ním snažím kamarádit, ale musím upřímně říci, že je to velmi obtížné, třebaže moc dobře vím, jak to s ním je. Je to takové jednostranné přátelství, kdy on se se mnou chce moc kamarádit, ale dokáže se mnou hovořit pouze o svých problémech a o tom, co ode mě potřebuje, ale mě nedokáže vyslechnout. Nikdy jsem neměla potřebu se mu s čímkoli svěřovat a mluvit s ním o sobě a mém životě. Neposlouchal by. Myslím si, že takto to pociťuje i spousta dalších, i když s tím rozdílem, že se s ním kamarádit ani nechtějí a nesnaží. Je tedy nakonec v určitých případech nesmysl se změnit kvůli druhým? Asi si řeknete, že to prostě nejsou ti praví lidé, když se s ním nechtějí kamarádit. Ale těch pár z nás, kteří se s ním stýkáme, se s ním snaží kamarádit, ale těžko považovat takový vztah za něco pevného a trvalého. Je v tom hlavně soucit.

Monica ve svém článku také dokonale postihla myšlenku o originalitě a připomenula, že každý jsme originál. Když se nad tím člověk zamyslí, je to pravda. Ale proč by se nad tím měl člověk zamýšlet, když je jednoznačné - když víme -, že je to pravda? Protože dle mého názoru, je tato fráze tak známá a zprofanovaná, že už jí nevěnujeme příliš mnoho pozornosti a ona už nedokáže vyzařovat tím pronikavým světlem, které nás okamžitě nadchne. Všemu tomu, co je známé a zprofanované už moc významu nepřikládáme a už se na to musíme dívat pozorněji, aby nás pravda přitáhla za pačesy.

Možná už to také svědčí o nějaké potřebě být originální. Chceme vymýšlet stále něco nového a ne se neustále vracet k tomu, co už bylo řečeno. Na jednu stranu je to dobré, protože posouváme hranice kreativity a vědění dál, ale přeci jenom bychom měli mít své autority a možná i vzory. Dodnes je například Isaac Newton stěžejní bod pro fyziky, z něhož se vychází, třebaže některé jeho teorie už jsou dávno překonané. Mladí by si neměli říkat: "Dejte s tím pokoj, ten člověk už je dávno mrtvej, co si vezmu od takovejch lidí." Anebo: "Co si vezmu od starejch lidí?" A přitom netuší, jak velkou chybu dělají.

Ale to jsem trochu odbočila. Mluvila jsem o originalitě. Když to zjednoduším, Monica ve svém článku napsala, že čím více se snažíme lišit, tím více někdy zase zapadáme mezi ostatní. Taky dodám, že snaha o originalitu se někdy může zvrhnout v něco docela jiného. Znala jsem jednoho kluka, který se snažil být tak moc originální a tak moc se snažil lišit od ostatních, že nebyl ve výsledku nikým jiným, než tím nejarogantnějším hlupákem, jakého jsem kdy poznala. Nakonec se nemusíme snažit být originální, protože už řečená věta "každý jsme originál" vypovídá o mnohém a je pravdivá.

Kolikrát už jsem viděla tu větu "vy se mi smějete, že jsem jiná, ale já se vám směju, protože jste všichni stejní." Tu už jsem četla na různých místech tolikrát, že už nevěřím, že existují výjimky lidí, kteří nějakým způsobem vybočují ze společnosti, a kteří se cítí být osamělí, protože hloučky lidí je mezi sebe nechtějí přijímat. Kolik lidí se cítí být výjimečných! A pak se to sejde tady na blogu a těchto osamělých "jiných" lidí je najednou velké množství a už nejsou originální. Říkám si, jestli je pocit vlastní výjimečnosti jen předstíraný anebo skutečný. I když lepší otázka by asi zněla, "kdy je vlastní pocit výjimečnosti předstíraný?" Koneckonců nepopírám, že existuje stereotypní pohled na "normálnost", jehož význam já chápu jako "zcela běžný". A někteří lidé zkrátka nezapadají k této většině, takže uznávám, že někdy je pocit výjimečnosti oprávněný.

Měníme-li se, ztrácíme svou originalitu? Není tomu tak. A změníme-li se pro druhé? Podle mě také ne. Problematičtější už je to s otázkou měnit se kvůli druhým, nebo vlivem druhých. Ale pokud jsme skutečně každý originál, pak bychom neměli mít obavy.

Tohle vše není podsouvání toho, abyste se začali měnit kvůli druhým, buďte takoví, jací chcete být. Šlo mi však o to, zpochybnit ten pohled, že změna kvůli druhým je vždy špatná. Rozhodně neskákejte tak, jak druzí pískají, pokud cítíte, že to není správné, ačkoli poslouchat rodiče by se mělo ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cielin Cielin | E-mail | Web | 29. října 2012 v 15:16 | Reagovat

Monici článek jsem četla, tvůj také, ale dělá mi problém se k tomu nějak vyjádřit. Mám co říct, ale nedokážu to popsat :-)
Tohle téma se mě hodně týká, ať už z tvého pohledu, či z pohledu Monici ;-)

2 Beatricia Beatricia | Web | 29. října 2012 v 16:02 | Reagovat

Nelze se změnit násilím. Jde to třeba pozvolna a z lásky, když chceme být lepší pro toho, koho milujeme. :-)

3 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 29. října 2012 v 20:17 | Reagovat

Co k tomu dodat? Snad jen fakt, že s větou "Každý jsme originál." je to jak se životem samotným. Přijde nám to naprosto přirozené a tak běžné, že zapomínáme na hodnotu obou skutečností. :)

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. října 2012 v 23:32 | Reagovat

Myslím, že se vždycky měníme především pro sebe, protože každý sám za sebe bychom se měli snažit umět být lepší. To jen když poznáme někoho, kdo pro nás hodně znamená, máme pro tu pozitivní změnu lepší motivaci a jde to snadněji. Horšími bychom se měli snažit nebýt, ať už sami nebo kvůli druhým. Ale snadno se to řekne a hůř provádí :-).

5 Vendy Vendy | E-mail | Web | 30. října 2012 v 9:02 | Reagovat

S originalitou je to těžké. V běžném životě je každý tak trochu originální. V nějaké komunitě, seskupenství, se vyhledávají podvědomě lidi stejného ražení, stejných zájmů - a když vytvoří skupinu, najednou jsou všichni stejní, tedy originalita se poněkud smazává.
Měnit se, či neměnit, to je otázka, na kterou je lehká odpověď - měnit se, ale postupně, s vývojem, a k lepšímu, pokud možno. Zůstávat paličatě na svém jediném postoji a nezvážit možné proměnné, je trochu hloupé. Tím nechci říct, že by měl člověk měnit svoje názory a bezpáteřně přijímat všechno, co je mu předhozeno...
Ten tvůj kamarád to opravdu nebude mít v životě lehké, pokud se on nezmění aspoň trochu. Měl by se naučit trochu dávat, pokud chce brát a měl by se naučit naslouchat, pokud chce mluvit. A jestli nemá zájem opravdový, měl by se naučit aspoň tvářit, že poslouchá. Možná to zní jako nabádání k pokrytectví, ale mně to připadá jako ústupek vůči tomu, abychom mezi sebou prostě vycházeli líp. Nebo jinak, připadá mi to jako zdvořilost.
Ale moc kecám. Myslím, že Čerf v předchozím komentáři to napsal stručněji a výstižněji. 8-)
P.S. i když se to nezdá, to, že se v něčem měníš, je dobré, zlatíčko. Znamená to, že jsi neustrnula na jednom bodě. Jen se prosím tě nenech ovlivnit negativy...které určitě přijdou a budou tě deptat, jako mnohé z nás. Ale nedej se! 8-)

6 Ježurka Ježurka | Web | 30. října 2012 v 14:06 | Reagovat

Měnit se nebo se nechat ovlivnit a pak se měnit? To je myslím rozdíl. Já jen lituji toho, že jsem se kdysi změnila - ne nechala jsem se ovlivnit mým prvním manželem, který mne nutil, abych kouřila, že se mu to líbí a tenkrát, v 60. letech to možná bylo moderní. Ale ta práce a čas než jsem se to zase odnaučila! Tak takto měnit - ne! Ono je vlastně vůbec nejlepší zůstat sám sebou, ne? :-D

7 Tigris Tigris | Web | 30. října 2012 v 18:11 | Reagovat

Některé předchozí komentáře a Tvůj článek celkem úspěšně shrnuly můj postoj. Tato úvaha se mi líbila a teď přidám trošku svých kydů. :)

Změny považuji za nutné a nevyhnutelné - život je změna a my jsme život. Stagnaci v nevyhovujících vztazích a situacích se snažím okamžitě řešit, protože pro mou povahu by bylo nemožné v nich setrvávat.
Ostatní lidé nás změnit nemohou, to můžeme jen my sami. Oni jsou schopni jen dodat podnět k postupu. A tím myslím i ty zkušenosti, které se nám zdánlivě zdají špatné. Snad právě z těch se nejvíce poučíme? :)
Myslím, že je skutečně důležité, aby každý byl sám sebou, jelikož opačné chování přináší jen deprese a nespokojenost. Navíc značí nedůvěru ve vlastní já, a tudíž i nedostatek zdravé sebelásky (nebo lásky v okolí dotyčného), z čehož vyplývají problémy v komunikaci a kontaktu s jinými lidmi. :)

8 Šeříková N. Šeříková N. | Web | 30. října 2012 v 19:15 | Reagovat

Jéjej. Většinou píšu komentář v okamžik, když už se tady podobný třpytí! Nu nevadí.

Měníme se.. každá změna je však naším rozhodnutím, přáním, touhou podobat se. Ani "hadrový panáček" to nemůže svést na dívky, se kterými se tolik chtěl přátelit.

Nádherný článek. Moc se omlouvám, ale já vůbec nevím, co bych více napsala. Všechno už bylo povězeno :)

9 Mniška Mniška | E-mail | Web | 30. října 2012 v 21:04 | Reagovat

Abychom si rozuměli, článek je hlavně výsledek nějakých myšlenkových pochodů, které mohou vést až k tomu článku o tom Jsem, jaká jsem, přes článek Moniky. Nechtěla jsem někoho na něco nabádat, konstatovat. Opět prostě jen přemýšlím a přemýšlím a ty myšlenky nabízím, není to nic, co bych vám tu předhazovala jakože byste podle mě teď měli změnit i svůj názor. Je to všechno jen nabídka jiného úhlu pohledu, to je všechno. Nechci, abyste si mysleli, že vám tady pořád něco cpu. Je to také reakce na myšlenku, že bychom se neměli měnit kvůli druhým. Tak jsem se nad tím zamyslela a chtěla jsem vědět, zda je to vždy tak nepřijatelné.

[2]: Samozřejmě, nikdy se člověk nemůže změnit naráz a ne násilím, však já tuto myšlenku nepodporuji. Nejde se měnit násilím, ani by to nevydrželo, nefungovalo.

[5]:Ano, považuji určité změny za dobré - hlavně ty samovolné anebo ty, které jsem učinila ze své vůle - tedy odnaučení se nějakým zlozvykům nebo takových špatných vlastností. Bránit se negativům zvenčí je někdy těžké, protože občas je obtížné rozeznat, co je správné a co ne, ale jinak se snažím řídit tím, co říkáš a nenechat se zle ovlivnit, to říkám čestně :)

[6]: To jistě, je lepší zůstat sám sebou, ale vždycky je něco, co Tě ovlivní, sama jsi nám podala jeden z dobrých příkladů.

[7]: No, samozřejmě, souhlasím s tím, abychom byli sami sebou, nevěřím tomu, že by pokrytectví a hraní si na někoho, kým nejsme, mělo nějakého delšího trvání a že by přineslo něco dobrého.
Takovou změnu jsem ani neměla na mysli, mluvila jsem hlavně o změně skutečné a upřímné. Jinak nemám co dodat, spoustu věcí jsi jen upřesnila, takže souhlasím.

[8]: Příklad s hadrovým panáčkem byl dost neotřelý a zajímavý, takže si něčím také přispěla, takže se neomlouvej ;-)

10 Lucerna Lucerna | Web | 31. října 2012 v 12:37 | Reagovat

Kazdy den sme o trosku iny a pritom ty isty. Tak ako rastie strom stale bliksie k oblohe, tak by mal aj clovek pracovat na svojej povahe, charktere ;-).

11 Lucerna Lucerna | Web | 31. října 2012 v 12:41 | Reagovat

PS: este ma napadla veta "Vsetci su lietadla, len ja som vdzucholod..", po castom opakovani z viacerych ust straca smrnc.
Clovek ostane clovekom. Myslienky, city, zazitky a postoj nas odlisuju. Kazdy je ina osobnost.. ale navzdy ostane aj clovekom.

12 Elisis Elisis | Web | 2. listopadu 2012 v 22:20 | Reagovat

Větu, každý jsme jiný a každý jsme originál slyšíme dneska skoro všude. Ono je to v podstatě pravda, jenže někteří lidé to používají jako záminku nebo jako výmluvu pro své špatné vlastnosti. Nedávno jsem četla výrok: Chtěl jsem změnit své špatné vlastnosti, ale pak jsem si uvědomil, že bych to už nebyl já. Myslím si, že nikdy není pozdě pro změnu a změnu k lepšímu uvítá snad každý člověk z okolí a nejen my sami.
Nevím, co víc bych řekla, všechno už bylo řečeno :-)

13 Berry Berry | Web | 5. listopadu 2012 v 20:12 | Reagovat

Hold každý by měl přemýšlet nad každou změnou, proč ji chce dělat a jestli a jak je dobrá ;-).
Ne, to jsem zjednodušila, ale naprosto s tebou souhlasím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama