Jsem, jaká jsem

13. října 2012 v 11:38 | Mniška |  Pergamen a brk
Jsem jaká jsem. Toto motto jsem měla donedávno napsané na svém profilu Lidé.cz.
Ovšem četba o tom, jak může být přílišná sebeláska nezdravá, mne donutila o tom více přemýšlet. Smažu to.

Jsem jaká jsem. Buď mě berte takovou, jaká jsem anebo neberte a nechte mě být. Tak to může na jednu stranu působit.


Když jsem ale tenkrát psala tu frázi "jsem, jaká jsem..." do profilu na Lidech, samozřejmě jsem tím myslela trochu něco jiného a neměla jsem v úmyslu někoho odrazovat. Naopak, ono to má na jednu stranu své kouzlo a možná jakýsi novodobý trend. Žijeme totiž v době, kdy už si uvědomujeme velkou roli jednotlivce ve společnosti. Na jednu stranu máme konečně pocit, že i s námi se v celém světě nějak počítá a můžeme se lépe uplatnit - už nejsme ve stínu králů a šlechty, jejich neviditelní sluhové. Na druhou stranu to ale může velmi posílit naše ego a upřednostňování sebe sama.

"Jsem, jaká jsem." Už tehdy jsem si uvědomovala, že jsem svým způsobem divná, jiná než ostatní a tímto mottem jsem na to vlastně upozorňovala. Je to takové varování: "Dejte si pozor, tahle holka může být zvláštní a může obsahovat oříšky, případne lepek." Svým způsobem to může některé lákat. Je to něco, co neznám, vyzkouším to. Ale když člověk potká na ulici někoho divného a prostě jiného, zrak ho přiměje se spíše stahovat a projevit distanc od toho nenormálního člověka - postižený člověk, který má potřebu se neustále kývat ze strany na stranu, gotik s červeně namalovanými víčky a žlutými kontaktními čočkami. Na pohled nás divné neláká, ale když ho nevidíme, pak to pokouší?

Nicméně jsem si také uvědomila, že motto "jsem, jaká jsem" je zároveň jakási stagnace. Já jsem taková a nebudu se měnit, proč taky? Kvůli vám? Tak s tím nepočítejte! Ber nebo neber. Ale na jednu stranu se člověk musí nějak vyvíjet a nezřídkakdy se stalo, že člověk se změnil kvůli druhému a třeba i z lásky pro něj podstoupil nějakou oběť. Zapřel sám sebe.

Nechci se měnit a nebudu, protože jsem taková, jaká jsem. Asi si o sobě myslím, že jsem tak dokonalá, že se měnit vůbec nemusím, jsem skvostné dílo sochaře Michelangela Buonarrotiho a jestli se vám jeho umění nelíbí, máte smůlu. Nepochopili jste umělce.

Jenomže zatím v celém svém dosavadním životě se potýkám sama se sebou. Pokaždé na sobě najdu nějakou chybu a je pak na mně, zda se rozhodnu to změnit a chybu napravit. Mnohdy, když se to podaří, zpřeházím tím tak jakýsi software ve mně samé a s chybou se vygumují i další vlastnosti nebo přijdou i vedlejší účinky. Měním se, vyvíjím se. A někdy mne k tomu přimějí i druzí lidé, protože oni bývají mým zrcadlem. A tak se změním i kvůli druhým a mnohdy ne vědomě, druzí nás prostě formují, ať chceme nebo ne. Tím pádem mažu motto "jsem, jaká jsem", protože není pravdou to, co chci o sobě říct.

Někdy je těžké uznat svou vlastní chybu. Někdy nechci, je mi to nepříjemné, ale pak si položím otázku "proč" a já nemám ponětí. Nechci vypadat před někým jako hlupák? Jsem hlupačka tím spíše, že chci předstírat, že jí nejsem. Sama sobě tím vůbec neprospěji, má pýcha tím nabere mnohem větší síly a já přitom budu pěkně pitomá. Namyšlená a nepoučená. Není tedy někdy nakonec jednodušší svou chybu uznat? Chyby nás v životě posouvají dál. Myslím, že to není nic, za co bychom se měli stydět a když se druzí smějí naším chybám, vysmívají se tak sami sobě a "nebeská šipka" si pak ukáže na toho, kdo z nás dvou je větší hlupák.

Proto berte mne, prosím, takovou, jakou chci být.

Moudrá sovička z dózičky na čaj - upravená v Picasu
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 13. října 2012 v 12:20 | Reagovat

Já sebe už dlouho neřeším jak se říká Starého psa nepředěláš. :-D

2 Beatricia Beatricia | Web | 13. října 2012 v 13:07 | Reagovat

Právě proto, že tě beru takovou, jaká jsi, tak proto tě miluju. ♥♥♥

3 Vendy Vendy | E-mail | Web | 13. října 2012 v 13:25 | Reagovat

8-) I ty jedna socho Buonarottiho. Buď svá. Nenech se naviklat od někoho jiného, ve smyslu, abys změnila své názory, přizpůsobila se vnějšímu světu i vnitřně (přizpůsobit se musíme, ale můžeme si zachovat zdravý rozum a odlišný názor).
Ale taky máš pravdu v tom, že ustrnout v jedné jediné póze je k ničemu. Pamatuji si na jednoho samorosta, se kterým jsem chodila (no, už je to dlouho) a on byl hodně paličatý a tvrdil, že se vůbec nezmění. Tenkrát jsem to brala jako projev silné vůle a charakteru (i když jeho charakter byl, popravdě řečeno, hodně nedokonalý). Ale s postupem let jsem nad tím jeho výrokem přemýšlela a zjistila jsem, že nezměnit se znamená ustrnout ve vývoji. Co je krásné na sedmnáctiletém člověku, může být směšné na čtyřicetiletém.
Měníme se všichni a většinou hodně ustupujeme ze svých ideálů a taky děláme kompromisy a sem tam uděláme sami nějakou ošklivost, kterou bychom sami od sebe nečekali. Ale v něčem bychom měli zůstat sví. Ty budeš asi vyjímečná vždycky, i když i na tebe časem dopadnou změny a budeš muset v něčem ustoupit a občas něco přehodnotit.

4 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 13. října 2012 v 13:44 | Reagovat

K srdci mi byl hlavně ten odstavec o dospívání. Poslední dobou na sebe pozoruji hodně změn a jde vidět, jak se vyvíjím. Napadají mě nové myšlenky, nebo naopak mi dříve zavrhnuté nápady připadají dobré.
A nejlepší na tom je, že jsem se tak nezměnila pro někoho, ale proto, abych byla štastná.

Rčení "jsem jaká jsem" mi ze začátku znělo trochu sobecky, ale tys ho krásně ukázala i v jiném světle :)Moc povedený článek.

5 Amelie Amelie | Web | 13. října 2012 v 14:32 | Reagovat

Jsi úžasná taková jaká jsi.

6 Bety Bety | Web | 13. října 2012 v 14:40 | Reagovat

Díky moc za pochvalu. Ta vždy potěší! :)

Skvělý článek. "Jsem jaká jsem" moc pěkné téma na článek a vážně skvěle jsi se rozepsala. Také se mi líbí tvůj styl psaní.
A myslím, že nemá cenu se měnit. :)

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. října 2012 v 16:49 | Reagovat

Líbí se mi, jak poctivě přemýšlíš. Myslím, že je důležité, aby se člověk vyvíjel a měnil, a to pokud možno tak, aby s tím on sám byl spokojený. Ne z donucení někým nebo něčím, ale ze své vlastní vůle, ať už je tím vlastním "spouštěčem" cokoli nebo kdokoli. V každém okamžiku bychom tedy měli být co nejblíže tomu, jací bychom v tu chvíli chtěli být. A nemyslím si, že člověk musí postupem času pouze ideály opouštět. Mám-li soudit podle sebe, mám teď mnohem víc ideálů, než když jem byl teenager. Tedy jsem buď blázen nebo šťastlivec nebo lhář anebo od všeho trochu :-).

8 Xavier Fender Xavier Fender | Web | 13. října 2012 v 17:24 | Reagovat

Tohle je hodně dobrý rozbor. :-D Ale v dnešníms větě mi tohle tolik omílané motto přijde už jen jako póza. "Tak sakra, já jsem dokonalej a kvůli nikomu se měnit nehodlám, jsem boží." A to je způsobené hlavně tím, že jednotlivec má tolik šancí se prosadit ... vlastně čím víc jich má, tím míň jich má. Utlačujeme se navzájem ...a le to sjme hodně odbočil. :-D Občas si taky říkám: "Prostě jsem takový, tak mě tolerujte.", ale funguje to? Myslím, že teď všichni ti, kteří o sobě tvrdí, jak jsou originální a odlišní, ve skutečnosti spadají přesně do toho tuctového davu ideální mládeže. :-D A ti, kdo josu originální, o své originalitě nekecají.

9 Ilma Ilma | Web | 13. října 2012 v 18:33 | Reagovat

A to je an tom právě to nejkouzelnější. Být takový, jaký člověk je. Být sám sebou! Jen tak dál..

10 Kavalír Kavalír | 13. října 2012 v 19:36 | Reagovat

Každý je nějaký, ale nejhorší je, když za sebe někdo nechá mluvit jiné.
Když si něco pokazit tak si to pokazit podle svého a ne podle toho co mi někdo jiný nakuká.
Uznat vlastní chybu a nebo pravdu někoho jiného na to je potřeba sakra charakter a ne jen mlčení jak to někdy bývá zvykem.
Tak ať se ti ten nový postoj vydaří :-)

11 Vendy Vendy | E-mail | Web | 14. října 2012 v 0:49 | Reagovat

P.S. nevím, jestli můj předchozí komentář pochopíš tak, jak jsem to myslela - takže, chci říct: buď co nejdýl taková, jaká jsi. Jsem moc ráda, že jsi taková, jaká jsi. 8-)

12 Ježurka Ježurka | Web | 14. října 2012 v 12:41 | Reagovat

Já osobně bych toto rčení zase neviděla tak černě. Plně se ztotožňuji s komentářem č. 11 - Vendy, to je ono! :-D

13 Kavalír Kavalír | 14. října 2012 v 21:22 | Reagovat

Také se s tebou prozatím loučím a pamatuj. Hlavně ne kam vítr tam plášť!
Být drakem a vznášet se v povětří je určitě krásné, dokud si však neuvědomíš, že tě někdo drží na provaze. Proto já stojím pevně na zemi a draky jenom pouštím. :-) Každý má možnost volby, na které straně provazu bude stát ;-)

14 Berry Berry | Web | 14. října 2012 v 23:10 | Reagovat

Tak, jak na tebe zapůsobila modlitba z mého blogu, tak na mě zapůsobil tvůj čínek, přijde mi to jako jakási odpověď, není-liž pravda? ;-)
Někdy si tak hlídáme, jaké nás chce okolí mít, že zapomeneme na svou vlastní podstatu a ztratíme se sami sobě v tomhle divokém světě. Proto se mi líbí tvůj střed - jsem, jaká chci být, ale měním se... Rostu, uceluji si názory, ale nezměním se na vaše zapískání.

15 Beatricia Beatricia | Web | 16. října 2012 v 8:56 | Reagovat

Tvůj pochvalný komentář  mi udělal velkou radost. Na téma vitráže mám připravený článek s vlastnoručními vitrážemi. Ale zatím nejsem "vitrážnice" ale výtržnice. :-D  :-D Pa pa

16 Helena Helena | Web | 16. října 2012 v 10:10 | Reagovat

Můj názor je takový,že se neustále vyvíjíme,tak jak sama píšeš. :-)
At' již chceme nebo né. 8-)
A já Tě beru Mniško takovou,jaká momentálně jsi. 8-)  8-)

17 Lucie Lucie | Web | 17. října 2012 v 20:17 | Reagovat

Mniško, myslím, že bys měla zůstat taková jaká jsi! :-) Ty jsi skvělá a chytrá osůbka, netřeba to měnit :-)

18 Šeříková N. Šeříková N. | Web | 17. října 2012 v 22:40 | Reagovat

Jsi mnohem krásnější než socha Buonarottiho. Připadá mi zvláštní, z kolika úhlů se na první pohled normální větu dá hledět. " Jsem jaká jsem," mi zní trochu sobecky. Ale zároveň vlastně vypovídá o každém z nás.

Vždyť víš, jak tě vidím, čarodějko bezpečné noci a kouzel luny. Jako takovou, kterou tě znám, jako takovou, kterou jsem spatřila, jako takovou, která mi pomáhá.. :)

19 Mniška Mniška | E-mail | Web | 18. října 2012 v 8:55 | Reagovat

[3]: Jistě, má jistě pravdu. Spíše jsem upozorňovala na samovolné změny osobnosti, lidé v Tvém okolí, společnost Tě vždycky nějak přetváří, aniž bychom sami někdy chtěli, ale rozhodně zastávám tentýž názor, abychom neměnili své ideály nebo příznačné (pokud nejsou na škodu) vlastnosti na povel druhých. Vím, že některé mé zájmy mohou připadat lidem až dětinské a směšné, vždy, když jdu s jednou mou kamarádkou ze školy do drogerie, cítím se tam jak Alenka v říši divů, doteď jsem nepobrala všechny kosmetické přípravky, které se vůbec prodávají. Pak si vedle té kamarádky připadám jako totálně hloupý človíček neobeznámený s okolním světem. Ale to mě stejně nepřiměje k tomu, abych se o kosmetiku začala více zajímat. Jsou ideály a je můj svět, na kterém si stojím a nechci o něj přijít, i kdyby mi kvůli tomu lidi neměli rozumět. Vždycky se nakonec i po hodně dlouhé cestě najde někdo, kdo porozumí, tomu věřím.

20 Mniška Mniška | E-mail | Web | 18. října 2012 v 9:04 | Reagovat

[7]:[8]: Děkuji vám, hoši, přidali jste k tomuto článku také něco, co mu chybí, ale co chtěl sdělit rovněž, takže je jasné, že jste mne zcela pochopili. Za to jsem ráda.
Všímám si také víc takových těch osamělých dušiček, které o sobě říkají, že zůstávají nepochopeni, protože jsou něčím zvláštní. setkávám se s tím čím dál častěji, a proto už to skutečně přestává být jaksi originální. Jestli je dnes takových lidí víc než předtím - spíš si myslím, že se začínají více ozývat. Koneckonců blog k tomu dává dobrou příležitost.

[13]: Snad to není loučení úplně trvalé, doufám, že se ještě objevíš. Děkuji za radu a i já Ti přeji hodně štěstí na Tvé cestě!

Chtěla bych Vám všem poděkovat za povzbudivé komentáře, děkuji za to, že mě berete a že se mě snažíte chápat. Děkuji za krásná slova. A snad Vám to také něco dalo

21 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 20. října 2012 v 22:52 | Reagovat

Helenka to napsala krásně a výstižně. My Tě máme rádi právě za to, že jsi to Ty. A že se Tvá osobnost vyvíjí, měníš se, to akceptujeme, výdyť je to pořád Tvoje součást. :)

Ze sebou jsem byla skoro vždycky spokojená, alespoň teda ze stránky svých vlastností. A jak píšeš, našla jsem nyní chybu, kterou chci napravit a cítím, že to bude běh na dlouhou trať. Některé změny osobnosti vyplynou tak nějak samy s časem, na jiných se musí pracovat. Avšak nepopíráme větou "Chci být jiná" sama sebe? Ono to má víc významů. Změnit něco v náš prospěch, ve prospěch naší osobnosti, stát se lepším člověkem je změna dobrá, ocení to i ostatní a my z toho budeme mít radost. Změnit se z rozmaru od základů, chtít být někým jiným nebo přímo nějakou jinou žiijící osobou, to však nejsme my. Lidově, byli bychom kopírka. Ale je to určitý vývoj, protože my si to zase jednou uvědomíme. Snad každý si tím prošel, člověk hledá sám sebe, ale asi občas sejde z cesty. Taky jsem chtěla být originální, ale existuje to vůbec? Každý jsme originální, známé motto. Jenže ono to tak někdy nevypadá. A to nemluvím jen o vizuální stránce. Na jednu stranu se udivuju každý den, kolik různých tváří existuje, je tady 7 miliard různáých tváří. A různých osobností. Přesto se mi zdá, že jsme si všichni nějak podobní. Třeba jedna jediná společná vlastnost nebo zájem. Třeba ty střípky "stejná vlastnost" a "stejný zájem" i "stejná podoba, image (ono když bychom se ocitli na nějakém gohic koncertu, ti lidé budou vypadat prakticky stejně, jasné, že jeden bude mít třeba červený obojek, jiný zelené číro, jiný zase dlouhé černé vlasy, ale vesměs to bude jeden dav)" + okolí (což je ale zase poskládání toho stejná vlastnost, stejný zájem), média, lidé kolem nás, když se zamíchají a poskládají pokaždé jinak, to je ta originalita? Najednou mě napadlo, že vlastně nebýt ostatních a jejich působení, byli bychom někdo jiný. To proto, že jsou lidé kolem, nás utváří. Přejímáme z okolí, přetváříme pro sebe, a tím, že někoho daný vjem (jak to nazvat), skutečnost, informaci zaujme, tím zase předáváme dál. A příjemce udělá nepodmíněně to samé, co předtím my. (A když bychom se bavily čistě o informacích, dostaly jsem se vlastně k tomu, jak fungují drby - člověk něco převezme, zpracuje si a pošle dál a nakonec z toho může vylézt něco jiného.)To mé hledání originality asi skončilo, ale zase mě dostalo jinam a jsem ráda za to, že takhle jsem. Třeba snahu být jiný střídá období snahy zase se snažit trochu zapadnout a být "stejný." Nebýt médií - lidského výtvoru, třeba bych taková nebyla. I blogování v tom má svůj podíl. Víš, co mě však zajímá nejvíc? Je vůbec možné sebe najít? Jinak, než definicí "jsem jedna z miliard a každé číslo 1 z mtěch miliard má trošičku jiný odstín"? Život jepřirovnáván k cestě, i víra v Boha je přirovnána k cestě. Doma mám knížečku s názvem Cestička k Bohu. Že se na náboženství teď dívám jinak, je teď vedlejší, jen poznamenám, že je to taky součást toho vývoje. Zivot je hledání ,jak říká i ta reklama na google. Dostali jsme dar žít, existovat a celou dobu hledáme, kdo vlastně jsme nejen my sami, ale jaký je důvod naší existence. A teď jsme se dostaly k otázce "Proč vlastně existuje život." Podle mě není možné, aby to nebylo dáno nějak vyšší mocí, protože všechno do sebe nějak zapadá. To hledání sebe samotných, hledání svého místa mezi všemi, vyvíjením. Otázkou však zůstává, proč se vyvíjíme, respektivě co je důsledkem, je toho vývoje někdy konec? Nechci to říkat, ale nebo to je vlastně naše cesta-duševní vývoj naprosto zbytečná, že to prostě je, protože existujeme a náš mozek je možná až moc dokonalý? Proč by všechny tyhle procesy existovaly, kdyby neměly cíl? A nebo je zkrátka možné, že je něco bez cíle a my to nezměníme, že to tak prostě je? Je úžasné pozorovat něčí vývoj jak duševní, tak fyzický. Naši rodiče to pociťují při pohledu na nás, pokud nás dobře znají. A svým rodičovstvím se nějak vyvýjeli. Vyvíjí se tedy i ta vyšší moc, co je nad námi, je-li tedy nějaká, a já jakožto věřím, že je? Nebo je natolik dokonalá, že vývoj nepotřebuje, že to je jen lidská záležitost, a pozorování našich existencí, našeho vývoje je pro ně radost? Jsme my jejich počin, který ze začátku vypadal úplně jinak a vyvinul se do dnešní podoby, tak, jako se vyvíjíme my díky různým vlivům - díky existenci ostatních? Byli jsme jako zasazené semeno, z nějž později vyrostla rostlina? Možná by to mělo být upřesněno na zaváté semeno, z nějž vyrostla rostlina bez pomoci druhých (ne, ne, tím bych popřela mateřství, my jsme v raném věku odkázáni na druhé; nejsme tedy odkázáni na druhé i při osobním vývoji?), ne druhých, teda bez pomoci vyšší moci? Zkrátka buď přežije a vyroste, nebo se uchytila na špatném místě. A jsme u toho "kam se dostaneme my, do jaké party," to nás ovlivní, změní. Rostlina v poušti bude jiná, než rostlina pokojová. Kdybychom si vzali z pouště kaktus a postavily bychom jej vedle pokojové rostliny do jejích podmínek, brzy by se změnil - nabyl by o objemu a zezelenal by. Kaktus je dobrý příklad toho, jak se různí lidé umí přizpůsobovat. Kdybychom totiž vzali tu pokojovou rostlinu a dali jí do pouště, do podmínek kaktusu, nepřežila by.

Napadl mě experiment. Kdyby se vybralo osm lidí, čyři muži, ženy. Ti by žili sami a okruh lidí, se kterými by se stýýkali, by se zvětšoval pouze jejich rozmnožováním. Tyto rodiny by se pozorovaly po dobu několika generací, zajímalo by mě, jestli by se ti, kteří patří k nejnovší generaci chovali jako skupina jinak, než první osmice. Jde o to, že postupem těch časů by vynalézali nové věci, což ti dříve neznali, zda by se změnikl styl mluvy atd. Teď mi ale dochází, že takový experiment je nemyslitelný, protože izolovat takto lidi bychom nemohli, navíc ta osmice už má vlivy ze svého předchozího způsobu života, než by byli experimentem izolováni. Nacvíc byl by to experiment zbytečný. Ten experiment existuje od doby prvního člověka na Zemi. Podívejme se, jak jsme to dotáhli od živoita jako lovci a zběrači až po dnes. Za celá ta tisíciletí jsme vynalézali a naše vynálezy nás měnily = posouvaly vpřed. A to se dělo i s naším duševním vývojem - jsme jiní, než tehdá. Takže lidi ovliuvňují lidi svou existencí a schopnostmi.

Omnlouvám se za tak rozsáhlý komentář, v němž se zamotávám. Snad chápeš všechno, co jsem tím chtěla vyjádřit, jak je která myšlenka myšlena. Lecos jsem si díky tomu uvědomila, tak snad ti nebude vadit, když Ti tady tohle pro život maličké pro komentář velké posunutí zanechám. Vypadá to, že budu měnit pár věcí v profilu. Nebýt tvého článku, nemuselo by se tak stát, tedy tys mě ovlivnila amě to malinko poposunulo vpřed. :) Třeba to opravdu celé funguje takhle. A smyslem života je být utvářen a utvářet druhé.

Změna svého chování, části sebe bude náročná a vím, že su na tom několikrát pohořela, ale jednou se přes ty nesnáze musím přenést, dokázat to, protože jinak bych se neposunula dál. Je to vysoký cíl, ale stojí za to ho zdolat a musíme ho zdolat každý. I když jsem nikdy nebyla ve fyzičce dobrá a nevylezla nahoru na tyč nebo nepřeskočila kozu. :) Chtěla bych změnit svůj přístup k druhým, připadám si nějak moc sarkastická a egoistická, jako bych pořád mělapotřebu někam se cpát. A na člověku když vidím špatné vlastnosti, nemám je ráda, jsou-li na mě použity. Ale chci se mít naučit ráda osobu jako celek, i se všemi špatnými vlastnostmi. tak si říkám, že milovat musí být zatraceně těžké. Na jednu stranu toužím po lásce, na tu druhou vím, že bych to vlastně nedokázala.

Huh. Všemu přemýšlení už konec, ona se moje ukecanost evidentně projevuje i v psané podobě. :D Snad se nezlobíš.

22 Monica Otmili Monica Otmili | 20. října 2012 v 22:52 | Reagovat

[21]: Perkele, co su to napsala, to je opravdu tak dlouhý???? Já to snad jednou kopnu do článku.

23 Taychi Taychi | E-mail | Web | 20. října 2012 v 23:15 | Reagovat

Článek mi vykouzlil úsměv na rtech.
Člověk se mění získáváním nových zkušeností. Já sama se neměním z donucení, protože se někomu nelíbím: Pokud si na mě někdo stěžuje nebo se mu na mě něco nelíbí, nadává mi, je to jako kdybych před sebou držela zrcadlo a ten člověk mluvil sám k sobě.
   Já se třeba změnila kvůli pár lidem, ale protože jsem sama usoudila, protože to není špatné a žije se mi teď líp, ale opravdu to nebylo nějak násilně ale protože jsem byla otevřená novým změnám.  Na světě je 7 miliard lidí a musí se najít někdo, kdo tě má rád takovou, jaká jsi. Je to Taychiovsky ověřeno! :-D

24 Matthias Matthias | E-mail | Web | 21. října 2012 v 8:03 | Reagovat

Zajímavý článek. Já ale nevidím důvod. proč se nemít se rád i s těmi chybami. Ano, všichni máme chyby a nač se snažit je zahlazovat? Abych byl pan dokonalý? To si radši přiznám, že mám špatnou vlastnost X a prostě ji beru jako chybu, ale nepotřebuji to nijak měnit a jsem s tím spokojený.

Ono všechno má svoje klady a zápory.

Jinak když potkám na ulici holku, co je nějak extravagantně vyfintěná, opravdu na mě nepůsobí jako "někdo, kdo je jiný". Jinakost pro mě neznamená jinakost ve vzhledu. Ne, nebudu tu psát klišé o tom, jak je důležitější to, co máme v srdci než co nosíme :D Ale prostě když se řekne "ten člověk je jiný.. odlišný..." tak si prostě představím někoho, kdo je jinak CHOVÁ, ne že nosí na hlavě pytel od brambor :/

A za třetí, opravdu jsi jiná? Neber to osobně, myslím to teď obecně. Holky někdy mají tendenci sebe vidět jako jinou, odlišnou a většinou tu odlišnost nachází v takových malichernost ("nechodím do hospody, jsem proto jiná") a potom píší všude na své profily, jak jsou jiní a když je člověk pozná, zjistí, že jsou úplně stejné jako všichni ostatní :) Nemyšleno nijak urážlivě.

25 Matthias Matthias | E-mail | Web | 21. října 2012 v 8:05 | Reagovat

Samozřejmě, pokud by mi ta chyba hodně vadila nebo omezovala mi nějak můj život anebo obojí, klidně bych se snažil ji odstranit, ale jen pro spokojenost, ne pro to, abych pro okolí byl dokonalý a bezchybný.

26 Mniška Mniška | Web | 21. října 2012 v 9:43 | Reagovat

[21]: Nenene, takhle jsem to určitě nemyslela. Nepsala jsem, že "chci být jiná" a ani jsem tím vším nemyslela, že by se měl, nebo že bych se já měla od základů měnit. Jen jsem chtěla nabídnout jiný pohled na motto "jsem, jaká jsem" a vše, co jsem tím chtěla povědět, bylo, že si myslím, že to může vyjádřit i jakousi stagnaci, možná i aroganci. Bylo to zamyšlení tady nad tím.
Ovšem, jestli Ti Tvé dlouhé přemýšlení opravdu něco dalo, jsem samozřejmě ráda :)

[23]: Promiň, ale i ty jsi nepochopila, co jsem článkem chtěla říct, jak jsem napsala o komentář víš, měla jsem na mysli poukázat na to motto, já ROZHODNĚ NECHTĚLA POVĚDĚT, ŽE SE MÁ NĚKDO MĚNIT Z DONUCENÍ, o tom to skutečně vůbec ale vůbec nebylo, protože to ani není můj názor. To, že jsem poukázala na to, že se měníme vlivem ostatních, je přeci pravda, a záměrně jsem napsala, že vždy ne zcela vědomě, ale nebylo to jádrem článku

[24]: Kdo tohle zpunktoval? Přijde mi, že poslední tři komentátoři, včetně tebe, jste nepochopili mou hlavní myšlenku. A navíc se na to koukáš dost subjektivně, dobře, ale já osobně chci být dobrým člověkem a ačkoli vím, že nikdy nebudu slečna dokonalá, protože to není možné, není snad špatné se o to pokoušet, ale to nechme stranou, protože o tom to vůbec nebylo. Navíc, co se týče té jinakosti, zase to vidíš dost subjektivně. Ty možná nepokládáš za jiné to, co většina. Pro mě jsou také "divní lidé" spíše zajímavý, ale zase jsem to brala a napsala z toho hlediska, jak to vidí většina a řekla bych, že ty za většinu rozhodně nemluvíš.
Taky to nebylo o tom, že se cítím být jiná, jestli se tak cítím?

Ríkám si, jestli jste vůbec četli celý ten článek anebo jen nadpis a něco z toho, protože jste dosti překroutili to, co jsem chtěla povědět. On to ani nebyl tak článek o mně samé. Bylo to o tom mottu, že se na něj dá dívat i jinak. Že se člověk, mění a vyvíjí, to je samozřejmě v rámci toho, důvod, proč to vidím, jak to vidím, ale rozhodně to nebylo to nejdůležitější, o čem jsem mluvila.

27 Wizie Wizie | Web | 21. října 2012 v 13:53 | Reagovat

Máš rozhodně pravdu v tom, že chybami se člověk učí. Jenže to už bych toho měla umět spousty...
"...jsem skvostné dílo sochaře Michelangela Buonarrotiho a jestli se vám jeho umění nelíbí, máte smůlu. Nepochopili jste umělce." - to jsou Tvá slova, nebo je to nějaké pořekadlo? Každopádně - je to geniální o_O Pokud je to z Tvé hlavy, být Tebou, udělám z toho motto své vlastní tvorby, než Ti to někdo ukradne ;D (s tím posledním žertuju..)

Já sama na sobě vnímám, že jsem se za poslední rok změnila. Moc. Zrovna včera jsem si četla starý deník, který jsem dopsala před rokem. Mohla jsem se jen chytat za hlavu a vduchu si nadávat, jaké jsem byla trdlo - takže doufejme, že je to změna k lepšímu. Pochopila jsem spousty věcí, udělala i spousty chyb, ale - jak už jsem psala - tím se toho i mnoho naučila. Mám před sebou ještě dlouhou cestu plnou různých nástrah, odboček a křižovatek, a něco mi říká, že ať už se vydám kudy chci, ještě se mnohokrát změním. Ale o tom je život, ne? :)

28 Vendy Vendy | E-mail | Web | 21. října 2012 v 19:08 | Reagovat

[14]: Berry, tos řekla moc pěkně! Někdy se tak strachujeme, co na nás řekne okolí, že couváme do pozadí a tam tiše přešlapujeme. A zatímco okolí si vesele a drze žije svým vlastním životem, my už ani nevíme, co vlastně chceme.... 8-O  8-)
Změnit názor neznamený, být kam vítr, tam plášť, pokud je ta změna podložená. Ale přizpůsobovat se okolí a proměňovat se podle jejich nálad, je opravdu nesmysl.

29 Vendy Vendy | E-mail | Web | 21. října 2012 v 19:14 | Reagovat

[21]: Tohle je megakomentář, plný zajímavých úvah. Jsou tu vidět ty myšlenkové proudy, různé zákruty, kterými odbočujeme, maličkosti, které nás napadají a nakonec v myšlenkách dovádějí dál a dál...

30 Mniška Mniška | Web | 21. října 2012 v 19:32 | Reagovat

[27]: Jsi hodná, moc děkuji, pořekadlo to není, zrovna mi to přišlo na paměť :D
I Ty máš pravdu, je to život a jsem ráda, žeho bereš tak, jak jsi napsala, osobně si myslím, že je to dobrá cesta.

[28]: Vendy, prosím už dost. Už jsem to tu četla tolikrát, že si pomalu začínám myslet, že jsem skutečně napsala radu: změňte se podle toho, jak se na vás lidé tváří. Shodli jsme se všichni na tom, že je to hloupost. Nic ve zlém, ale jak už to tu čtu tolikrát, začíná mi to popravdě vadit.

Začínám uvažovat o tom, že napíšu k tomuto kontroverzně pojatému článku ještě další komentářový článek - aneb o čem to bylo a nebylo. Cítím se být některými nepochopena. Tož, ta situace jistě někdy také nastává, není každý den posvícení, pravda. Takže na ten článek asi kašlu :-D
Hlavně se prosím vás neměňte vědomě kvůli někomu jinému. Ještě jsem to nenapsala přímo, tak teď to tady máte i ode mě :D

31 Monica Otmili Monica Otmili | 21. října 2012 v 22:47 | Reagovat

[26]: Je mi jasné, že jsem to komentářem všechno posunula úplně někam jinam. Jde o to, že ikdyž byl Tvůj článek myšlen jinak, nabudil mě k uvědomnění si pár věcí.
Motto "jsem jaká jsem" může být stejně jako třeba "nesuďte mě, protože nejsem jako vy" či ještě lépe  "je mi jedno, co si o mě myslí ostatní" jednak z určittého procenta pravdou, ale taky pózou a snahou upozornit na sebe. A ona ta póza nevydrží věčně. Tedy pokud se budeme dál vyvíjet, nevydrží. A tak tomu v životě je.
Možná jsem tohle měla napsat včera rovnou.

Jestli jsem to skuteně nepochopila správně omlouvám se, ale jestli to nechceš dál rozvíjet, chápu tě a finito všech debat. :)

32 Elisis Elisis | Web | 22. října 2012 v 21:13 | Reagovat

Tuhle větu slýchávám, nebo lépe řečeno čtu docela dost často. Někdy také v podobě ,,Kvůli tobě se měnit nebudu". Je to vlastně taková dvojsmyslná věta. Ano, někdy nemá cenu se některými lidmi vůbec zaobírat, natož se kvůli nim nějak měnit. Jenže někdy to za tu změnu stojí, protože jsou tady i ti, na kterých nám záleží a nechceme je ztratit, kvůli našemu zlozvyku nebo nějaké špatné vlastnosti. I když se většinou zřídkakdy stane, že se takoví lidé díky tomuto spřátelí nebo se do sebe zamilují, stává se to a pak už je jenom na nás, jestli jsme ochotní ten zvrat podstoupit. Samozřejmě nemluvím o maličkostech, jako třeba nechávání zubního kartáčku na nesprávném místě.

A jak už ses zmínila, myslím si, že se měníme vlastně pořád. Stačí někoho potkat, jsme jiní a všimneme si toho např.: až po pár letech. V horších případech je ten obrat k horšímu, a to už je potom jiná ...

Skvělý článek s úvahou :-)

33 Helena Helena | Web | 24. října 2012 v 18:41 | Reagovat

[19]:Mniško,rozumím Ti.

34 Mniška Mniška | 25. října 2012 v 10:33 | Reagovat

[31]: A tak, já Ti nechtěla a ani nechci vyčítat, že ses s komentářem posunula někam dál, on byl zajímavý a určitě si ho ještě jednou přečtu u Tebe a podám na něj adekvátnější odpověď. Tady jsem jen měla strach, jestli jsi mě nepochopila trochu jinak, protože mnozí mě jinak pochopili a já už z toho začala pomalu vidět rudě. Nakonec jsem byla tak nafouklá, že jsem vypustila a musela se tomu zasmát. :)
Ale zdá se z Tvého nynějšího komentáře, že jsi mě dobře pochopila, ale nejspíš jsi chtěla komentovat zrovna něco jiného.
Jak říkám, však já Ti ještě na Tvé mořské myšlenky odpovím u Tebe "doma" :)

[32]: Ano, přesně tak. Vystihla jsi to naprosto správně a podtrhla jsi i to, co bylo v článku myšleno. Znám lidi, kteří se dobrovolně změnili kvůli druhým úmyslně. Neříkám, že je to tak vždy správně, to je to, co se tu snažím hájit, ale já osobně se záměrně chci měnit taky, když na sobě nalézám něco, co je podle mě nepřijatelné - třeba domýšlivost. A stejně tak se měníme i nevědomky vlivem ostatních, aniž si to třeba i uvědomujeme.
Děkuji moc a rovněž za Tvůj komentář

[33]: Děkuji a vážím si!

35 Tigris Tigris | Web | 30. října 2012 v 18:31 | Reagovat

"Jsem, jaká jsem" mi nezná ani sobecky, ani příliš namyšleně apod. Máš snad být taková, jaká nejsi? :D Je to prosté konstatování faktu.
Myslím, že osobnost člověka se nikdy nezmění. Máme vrozené genetické vlastnosti a v průběhu života se mění možná tak naše hodnoty, získáváme zkušenosti, rosteme (duševně) atd.
Lidská nedokonalost závisí jen na úhlu pohledu. Sama nevím, jak bych ji definovala. Chápeme- li to jako něco krásného, chytrého, vtipného, úžasného (nebo všechno dohromady), tak je to nedostižný, nereálný pojem, a proto pro mě snad ani nemá smysl. Dokonalost je pro mě asi synonymem pro jedinečnost. :)
Nečetla jsem úplně všechny komentáře, tak doufám, že neomílám něco pořád dokola. :D

36 Mniška Mniška | E-mail | Web | 30. října 2012 v 20:39 | Reagovat

[35]: Tak každý vnímáme věci jinak, že ano. Já si uvědomila, že tu větu lze taky vnímat odlišně. Děláte všichni, jak kdybych vám to tady vnucovala, ale je to jen úvaha, která nabízí i druhou možnost, můj jiný pohled, se kterým samozřejmě někdo souhlasit nemusí. Koketuju, hraji si se slovíčky a nabízím tu svou myšlenku hru tady. Myslíš, že věta "jsem, jaká chci být" mi nestačí? Klidně si použij motto "jsem, jaká jsem", já ti ho přece neberu... Nemyslím si, že by ti mělo extra překážet, že jsem jedna z mála, která se na to dívá trochu jinak.
Já bych zase řekla, že se člověk může skutečně změnit, ba i svou osobnost. Ale to je zase subjektivní náhled na věc.

37 Tigris Tigris | Web | 30. října 2012 v 23:21 | Reagovat

[36]: Já jsem ani slovem nenaznačila, že bys mi to měla vnucovat. Řekla jsem Ti jen svůj názor, stejně jako Ty ten svůj tímto článkem. :)

38 Mniška Mniška | Web | 31. října 2012 v 8:56 | Reagovat

[36]: Dobře, uznávám, že jsem to mohla vzít trochu osobně, hlavně kvůli tomu prvnímu smajlíkovi. V poslední době si, pokud budu upřímná, připadám trochu nepochopená, což mě trochu demotivuje. Takže pokud jsi to nemyslela nijak zle, pak se omlouvám, jestli jsem se tě dotkla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama