Na počátku mého tvůrčího psaní byl on

24. července 2012 v 13:38 | Mniška |  Památníček
Když jsem byla o dost mladší, mým obrovským přáním bylo stát se zpěvačkou. A také spisovatelkou. Myslím, že sen vydat jednoho dne svou knihu, která by se líbila, je sen nemálo blogerů, kteří doufají, že pisálkování na blogu je pro ně odrazovým můstkem. Jistě vás zřejmě nepřekvapím ani já, když řeknu, že bych si chtěla na nějakou tu knihu, v lepším případě knihy, také troufnout. Pro mě ovšem nebyl tím odrazovým můstkem blog, kde se sice snažím rozvíjet své schopnosti, ale byl jím někdo.


Vzpomínám na něj ráda. Nejen proto, že mi snad nevědomky pomohl pochopit tvůrčí psaní a inspiroval mě víc, než by si možná dokázal představit. O tom někom jsem napsala i pár řádků na svém starém blogu. A on je pořád v mém srdci, třebaže dnes je z něj někdo úplně jiný a dost možná je pravdou, že skutečně nenávidí lidi a svět, v němž musí žít. On za to ale nemůže. Jeho nemoc probudila láska. Nikoli však ke mně, i když bych si v tu dobu upřímně přála, aby mě měl stejně tak rád jako já jeho. Nechci ale mluvit o své staré lásce, chci mluvit o člověku zvláštním, o člověku, který mi otevřel bránu do světa tvůrčího psaní. A chci poukázat také na to, jak ráda na něj vzpomínám, třebaže on mnou nejspíše pohrdal.

Chodila jsem ještě na základní školu, když jsem ho poznala po internetu. Začali jsme si spolu psát na chatu i po ICQ. Také jsme se párkrát viděli naživo.

Tenkrát jsem napsala hodně příběhů, má fantazie byla živá a chtivá dostat se do reality. On byl také literárně nadaný a troufám si říct, že stále ještě je. Byl vždycky hrozně chytrý a jeho pravopis vlastně bezchybný. Jeho příběhy braly dech, byly originální a překrasně napsané. Jednoho dne jsem mu ukázala svůj nedopsaný příběh a dočkala jsem se negativní kritiky. Už si nevzpomínám, co přesně mi tehdy napsal, ale vím, že se jednalo o to, že můj text nezní příliš umělecky. Mé věty byly holé a slova také. Psala jsem tehdy prostě příběh bez větších popisování krajin, postav, situací, bez nějakých příkras, bez proplouvajících myšlenek. Sledovala jsem tehdy prostě jen linii příběhu a nijak divné mi to nepřišlo. A co emotivně zabarvené přívlastky? Přídavná jména? To pro mě jakoby neexistovalo, ale on mi to ukázal. Ukázal mi, že příběh musí mít také formu. Není to pouze o obsahu, ale také o způsobu jeho podání, i to dokáže ze čtení vytvořit přímo velký zážitek.

Bylo pro mě nepřirozené pokusit se psát trochu jinak, než jak jsem byla zvyklá, ale pokusila jsem se řídit se jeho radami. A snažila jsem se, protože kdo by se neřídil radami svého idola? Postupem času jsem přišla na chuť tomu mazlit se se slovy, popisovat krajiny, postavy, myšlenky, posléze i chování postav a já se tak naučila hrát si i s psychologií a filozofií. Začal pro mě být požitek psát díla, kterým se snažím dát krásnou formu. A za to vděčím jemu. Asi navždy budu mít na paměti, že on byl ten, kdo mi ukázal, jak správně psát.

Ale není to všechno. Jednou se naše debata na ICQ zvrtla v jakousi virtuální realitu. Už nevím, jak jsme k tomu došli, ale najednou jsme každý z nás byl někdo jiný a oba jsme uměli něco, co jsme ve skutečnosti nebyli schopni zvládnout. Najednou jsme spolu bojovali v aréně, každý s mečem v ruce přes internet. Takhle jsme začínali. V aréně. Ale pak jsme spolu vytvářeli nový a neobyčejný příběh. On se stal upírem a já královnou nočních elfů. Provedla jsem ho po své tajemné zemi, které jsem dala jméno Měsíční stín. A když on se připlavil do končin mé země, vzala jsem ho do svých lesů, kde jsem mu ukázala všechny kouzelné bytosti, které zde žijí. Každý den jsme spolu psali příběh a každý jsme ho doplňovali svými vlastními slovy a nápady. Zároveň to ale byl náš svět, v němž jsme žili spolu. Takhle jsme každý den snili. Ale vlastně tím snem žili. Náš svět mě natolik pohltil, že jsem si dokonce vytvořila mapu své říše a pojmenovala bohy nočních elfů.

Tento náš zvláštní způsob komunikace mě natolik inspiroval, že zlomky z našeho příběhu vkládám do svého románu, který bych ráda jednou vydala. On to neví a nevím, zda se o tom někdy dozví, ale on je v mém románu. A ten román je o našem světě, který jsme vytvořili.

Myslím, že naposledy jsme se viděli, když jsem chodila do deváté třídy na základce. Je to dlouho a přece mu chci vzdát hold tím, že ho zahrnu do svého příběhu.

Už jsem psala, jakou zvláštní osobností on je. Viděla jsem jeho cestu. Viděla jsem jeho start, kdy byl okouzlujícím klukem, do kterého jsem se nezakoukala jen já. A pak jsem mu kráčela po boku, když se začal na své cestě životem měnit a propadat se do tmy. Propadat se do maniodepresivní psychózy (dnes se tomu říká bipolární porucha). Najednou byl naplněn hněvem. Obviňoval svět za to, že zrovna on musí trpět. Přišlo mu to nespravedlivé. Nakonec přestal brát vážně i mě a mé city. Pokoušel se zraňovat, protože sám byl raněný. Kousal, protože nechtěl, aby mu jeho ránu někdo ošetřil. Nevím, jak je na tom dnes. Ale po tom všem na něj stejně ráda vzpomínám a svým způsobem ho mám také stále ráda.

Říkal si Matheus von Carstein.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 24. července 2012 v 14:35 | Reagovat

Zajímavý příběh-cesta. A že si říkáš, kde je ta osoba teď? Taky znám spoustu lidí, se kterými jsem něco prožila a nějak to časem vyprchalo. nevím, kde jsou, nebo je vídám a nemáme si co říct...

První malé knížečky jsem začala psát v šesti letech. vymyslela jsem si postavu Malou myšku a každá ta pidiknížečka obsahovala jeden příběh a obrázky. Dokonce jsem prvních pár dílů uveřejila na blog.
Asi v jedenácti jsem se inspirovala jednou knížkou od Hany Pražákové. Kdybych jí nečetla, asi nikdy bych si nevybrala zrovna jméno Monika, byť ooná Monika z knížky to neměla lehké a zvláštně se chovala a navíc to nebyla hlavní postava. Popsala jsem zhruba osmdesát stránek A4, skončila jsem u 17. kapitoly. Knížka má úplně jiný příběh a na rozdíl od té od Pražákové nemá hlubší smysl ani nic dětem sdělovat. Prostě příběh o dětech a jejich zvířátkách. Mamka mě hecuje abych to dopsala, jenže když jsem si to po sobě nedávno přečetla, došlo mi, že bych musela prvních 6-8 kapitol úplně přepsat, protože je tam až moc spojitostí s knížkou, kterou jsem se inspirovala. :)

Budu Ti držet palce, aby se Tvůj sen splnil, stojíš-li o to ještě. :)

2 Šeříková Šeříková | Web | 24. července 2012 v 15:04 | Reagovat

Zní to krásně jako z nějaké knihovničky splněných přáních, jenže tentokrát příběh napsala samotná existence na planetě Zemi. Muselo být nádherné procházet se s ním v jiné říši, kde se nacházela veškerá kouzla, kde jste dokázaly létat a myslet na krásu fantazie. Moc bych toužila pozorovat tvou cestu ke psaní a opravdu se těším, až si budu moci přečíst román, který ti vzniká někde uvnitř, v dušičce. :-) Královná nočních elfů .. jemné, poetické, něžné.

Nu, já začala psát, když zavládlo trápení se sestrou. Unikala jsem úplně pryč, abych neslyšela, jak celá rodina pláče a jak se moje dětství topí do oceánů bolavých vzpomínek. Příběhy tvořily bránu k útěku ze života, i teď ji stále tvoří přes zoufalství, že je odemykám méně, spíše když cítím obrovský přísun lásky :-)

Tvé vyprávění mi připadá hezky romantické! Tvou knížku bych si moc přála přečíst :-)

3 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 24. července 2012 v 15:48 | Reagovat

Lidé do života přichází a odchází....

4 Vendy Vendy | Web | 24. července 2012 v 20:56 | Reagovat

Neobyčejné začátky, téměř jak z nějakého románu nebo vysněného příběhu. A ejhle, ono se to opravdu stalo.
Myslím, že si maně vybavuji několik povídání na tvém minulém blogu a bylo to nádherně a trochu smutně a dojemně napsané. Jestli se teda jedná o toho samého člověka.
Je škoda, že tak nadaný musel sklouznout do takové nemoci. A nedá se to zvrátit? Nemůže se z toho dostat?
Ale vlastně, sama píšeš, že už se nevídáte, ani si nepíšete.
Víš, připadá mi to, jako kamínek v lavině. Protnul tvou cestu a nasměroval tě jiným směrem. Ten kluk s krásným romantickým jménem ti dal dar tvoření, myšlenek, jiný styl psaní, díky jemu ses dostala až sem a díky jemu (i tobě) jsou tvé texty takové, jaké jsou.
Neobyčejné.
Myslím, že v našich životech se objeví lidi, nějak nás ovlivní a za čas zase zmizí... a takových je víc.
A někteří i zůstávají...

5 Beatricia Beatricia | Web | 25. července 2012 v 10:35 | Reagovat

Krásně jsi popsala svůj úryvek ze života. Umíš se opravdu mazlit se slovy, která plynou nádherným tokem vět do moře zvaného povídka. Nebo, chceš-li, román. Určitě na to máš. A já ti držím palce.
Děkuji ti za ty dva půvabné komentáře, to jsou také malé, úžasné románečky. UMÍŠ.♥♥♥

6 Lucerna Lucerna | Web | 25. července 2012 v 15:06 | Reagovat

Ked niekto chce odist neprinutis ho zostat.. snad mozes nechat len otvorene dvere pre pripad navratu. Malo kto najde odvahu sa vratit.
Ja tiez mam po vedsine "hole" vety. Skor pisem formou uvazovania.
Dal ti dar carovania so slovami a potom odisiel. Mozno je to tak lepsie...

7 Taure Taure | Web | 25. července 2012 v 21:43 | Reagovat

Moje milá Mniško,
nejprve Ti chci říct,že velmi děkuji za Tvé milé komentáře :-). Vždycky mě pohladí po srdci,když ke mně zavítáš :-).
A teď k Tvému článku. Třeba,jednou,si Tvoji knížku ten dotyčný tajemný hoch přečte a zapomene na všechnu zlobu,co chová ke světu :-). Těším se,až tu knížku napíšeš,ale koupím si jí,jen když bude mít dobrý konec! :-D

8 zelenykavalir zelenykavalir | Web | 25. července 2012 v 23:20 | Reagovat

Opravdu velice zajímavý a poutavý životní příběh.
Člověk potkává zajímavé lidi a každé takové setkání za to stojí.
Pero je mocnější než meč, taky jsem se někdy vyžíval ve slovních soubojích :-)

9 Beatricia Beatricia | Web | 26. července 2012 v 13:37 | Reagovat

Zlati, moc a moc ti děkuji za tvé dobré mínění, v komentáři u Vendy, že zvládnu tu animaci slunečnicového pole. Tamtéž v mém komentáři č. 3 je už odkaz "Denní kronika" a na této adrese už dotyčné animace jsou zobrazeny. Je to můj zkušební článek. Vendy to pak uveřejní ve svém článku. Budu ráda, když se tam podíváš, snad tě nezklamu. Děkuji. :-)

10 Ježurka Ježurka | Web | 26. července 2012 v 14:20 | Reagovat

Krásný příběh, krásný sen. Já věřím, že si tento sen jednou splníš. Podle mne ANO, je to reálné! Moc Ti to přeji! ;-)

11 pavel pavel | Web | 26. července 2012 v 23:52 | Reagovat

Takových lidí je mi jen líto. ale je to jejich osud. Taky jsem toužil napsat román a nakonec jsem napsal knihy o kamenech a ani ne na můj popud. :-D  :D

12 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 27. července 2012 v 14:23 | Reagovat

Prekvapím Ťa, ak Ti poviem, že sa mi páči, ako píšeš, páči sa mi čo uverejňuješ, ale toto bolo asi najlepšie, čo si napísala? Nechcem byť krutá, len som tvrdo úprimná. V tomto príspevku som našla niečo, čo som dlho hľadala. Nebol to dlhý článok, ale povedal všetko. To čo si nepovedala, som čítala medzi riadkami. Aké je to, keď niekto zmení náš svet? Zmení vnímanie seba samého? Sú ľudia, ktorí len tým, že sú, zmenia nás na celý život. Myslím si, že Matheus von Carstein zmenil ten Tvoj a hoc to neviem, vždy ostane súčasťou vášho sveta, Tvojho príbehu.

13 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 27. července 2012 v 14:31 | Reagovat

A hoc to neviem naisto (dnes vynechávam písmená a slová). Ešte ma napadlo, že je to kúzelné :). Skutočne krásne. A vieš, čo, niečo Ti prezradím: Musíme konečne prestať klamať seba samých. Nikto nemôže trvalo žiť proti sebe samému.

"Často som sa mu smiala, lebo sa tváril, tak staro a múdro, akoby stvoril svet a teraz ľutoval, že čosi také vyrobil. Nevedel si so svetom rady a ani so sebou. A preto sa mu videl svet taký hlúpy."

"Potreboval ma. A ja som sa cítila dosť silná, aby som žila za dvoch."

"Často sa pokladáme za silnejších a lepších, ako sme v skutočnosti. Z tohto stanoviska potom aj hodnotíme svet a ten sa nám zdá banálny."

"Bez bolesti nad svojou osamelosťou nie je šťastný. A na druhej strane je nešťastný, lebo to vie. Trápi seba a každého, kto je s ním. Jeho opovrhnutie svetom nepramení z hrdosti, je skôr zúfalstvom nad sebou samým."

"Myslím si, že vo svete existujú len dve možnosti: "Človek sa zabije, ak všetko pokladá za nezmyselné, alebo žije a potom čosi robí. Medzitým nemožno existovať. Všetko sa stane utrpením alebo iróniou."

"Väčšina z nás je mŕtva ešte skôr než umrie."

14 Elisis Elisis | Web | 27. července 2012 v 15:31 | Reagovat

Jak už bylo přede mnou řečeno, přijde mi, jako bych četla nějakou knihu, román, ale toto se doopravdy událo a možná tomu těžko věřit, možná ne, ale jedno je jasné- ten člověk v Tobě něco zanechal, něco krásného, ač se od Tebe odvrátil. Je krásné, že ho za to neodsuzuješ a stále na něj vzpomínáš jen v dobrém, protože Tě naučil něco, co je pro Tebe velmi důležité, důležité pro to, stát se spisovatelkou a něco ve světě knih dokázat. Věřím, že se Ti ten sen, napsat knihu, vyplní a bude jich víc. Stačí mi podívat se na Tvé příběhy a už se těším, až budu před sebou mít tvé vydání a přečtu ho jedním dechem. Já vím, že Ty to dokážeš, nepochybuji o tom :-)

15 Sedmikráska Sedmikráska | E-mail | Web | 28. července 2012 v 8:15 | Reagovat

Ano, vydat knihu je snem hodně lidiček :-) Blog je odrazem, ale Tvůj příběh je ... kouzelný :-)

Opravdu bys mohla napsat knížku o svých zážitcích a nejen o nich :-)
Jak jsem ti psala v mailu, jsi opravdu někdo, z koho bych si měla brát příklad...
Zavázaná sliby, svítící láskou a hladící moudrostí :-)
Je opravdu pěkné, jak ses zachovala...

16 Sedmikráska Sedmikráska | E-mail | Web | 28. července 2012 v 13:24 | Reagovat

A jen jsem zapomněla napsat, že bych si stejně jako všichni ostatní tvůj román s radostí přečetla. Ale to je asi jasné :-)

17 Mniška Mniška | 30. července 2012 v 22:52 | Reagovat

[1]: Děkuji Ti za ty palce ;-) No, říkám si, kde je mu konec. On je totiž z Liberce a dělí nás velká dálka. Navíc jsme se oba začali distancovat od hovorů na ICQ. On tam nechodí, nevím z jakého důvodu a já se prostě nerada bavím s lidmi po internetu. Stejně ale věřím, že se shledáme, nebo alespoň prohodíme spolu pár slov, ať to bude kdekoli

[2]: Děkuji :) Myslím, že by se Ti to mohlo líbit. Tehdy jsem byla naplněná stejnou kouzelnou fantazií jako Ty a neustále jsem se vznášela ve vzduchu, nic mě netížilo. Přála bych si, aby tomu tak bylo nadále, ale bez reálného života prostě nejde žít. A čím víc jsem samostatnější, tím víc mě reálný život stahuje do svého moře.
Mrzí mě, že Tvé dětství nebylo úplně ideální, ale věřím, že dokážeš změnit nejen lidi kolem sebe, ale i situace

[3]: Nelze nic jiného, než souhlasit...

[4]: Ano, vybavuješ si dobře. Věděla jsem, že Ty nezapomeneš a vybavíš si to. No, nechci za něj mluvit, když jsme si oba dlouho nepopovídali. Třeba už se přestal schovávat ve své ulitě a začal konečně brát medicínku. Ale v té době, o které jsem částečně vyprávěla, na medicínku rezignoval. Asi pro něj bylo jednodušší nenávidět, asi to pro něj byla snazší obrana před světem a dost možná před sebou samým. Takže ono se to nedá úplně zvrátit, ta nemoc ho bude doprovázet celý život a on to bude cítit, ale léky se to dá zmírnit a s nimi je snazší bojovat, ačkoli ho nikdy nezbaví toho, co ho stravuje.
Řekla jsi to hezky. Ostatně jako obvykle dokážeš vystihnout situaci. Přišel, změnil cosi v mém životě a odešel. Ale jak už jsem psala výš, věřím, že tohle nebyla konečná a rozhodně se budu snažit ho ještě kontaktovat

[5]: Mnohokrát děkuji, Beu, i Ty umíš člověka slovy pohladit příjemně na dušičce

[6]: Taky jsi to pěkně řekla. A ano, moje dveře zůstanou otevřené a ráda tohodotyčného ještě pozvu dál, bude-li sám chtít. Ale ano, jak to má být, ať se stane. A třeba jeto tak lepší... ;-)

[7]: Jsem moc ráda, žez toho máš takovou radost, to je poděkování i pro mne :) takže děkuji! Jsem moc ráda! I Ty umíš hezky oslovit. No, říkám si, co  by se mohlo stát, pokud by si ten dotyčný tohle přečetl. Já jen doufám, že se na mě nebude zlobit :-D

[8]: Slovních soubojích? To zní zajímavě :) může být ale asi hodně typů takových slovních soubojů, jaký máš na mysli?

18 Mniška Mniška | 30. července 2012 v 23:10 | Reagovat

[9]: Mnohokrát děkuji za upozornění, snad na to nezapomenu, jinak se moc ráda podívám, těším se na to, cos vykouzlila!

[10]: Mnohokrát děkuji za přidanou naději :-) !

[11]: To si ráda přečtu, asi jsem se někde už ptala, ale jaký je titul knihy a přesné znění autora? :-D

[12]: Ano, Sherylin, překvapila jsi mě. Ale samozřejmě příjemně a já nevím, jak víc Ti poděkovat za tato Tvá slova. Jsem vděčná za to, žes tu našla, cos hledala, o to víc jsem nadšená z toho, že nějaký takovýhle článek, takovéto vzpomínání, může někomu něco pomoci nalézt.
Jaké to je? Člověk si toho v tom okamžení ani nevšimne, teprve otevírá jinou stránku svého života, ale ta je tak tenká, že ji člověk hned nezpozoruje. Až časem poznáš, že Tě někdo změnil, něco důležitého naučil a že na té stránce toho bylo napsané víc, než sis vlastně přečetla.
Ono bude víc takových lidí, kteří změnili život nejen mně. Jen si to třeba úplně neuvědomuji v tuto danou chvíli, nebo to nedokážu dostatečně ocenit, ale lidé mění naše životy. A třeba i skrytě

[13]: Tohle jsou úžasné myšlenky, které svou hloubkou berou dech. Děkuji Ti za ně. Jsou pro mne inspirací i něčím, co se mne svou výstižností dokázalo dotknout. Děkuji Ti za ně!

[14]: Děkuji Ti, Elisis, za Tvou důvěru a odvahu, kterou mi tímto přidáváš do vínku. Je hezké, že dokážeš porozumět. Děkuji!

[15]: I Tobě děkuji, Sedmikrásko. Za Tvá milá pochvalná slova, která si snad ani nezasloužím. Velmi mi lichotí, lhala bych, kdybych se o tom alespoň nezmínila. Nečekala jsem ta slova a o to více jsem za ně vděčná!

[16]: Děkuji ještě jednou, myslím, že je to jistě jasné a nyní již určitě! :-D

Chci poděkovat Vám všem, za odvahu, kterou mi dáváte a povzbuzení. Vlastně jsem měla v úmyslu napsat jen vzpomínku na jednoho člověka. A vy jste mne opět překvapili tím, jak dokážete číst mezi řádky, všímáte si i jiných věcí, než jaké jsou na první pohled v tomto článku patrné. Dokážete z toho vytrhnout to podstatné a ještě i něco navíc, čeho jsem si třeba ani já sama nevšimla. A píšete mi slova, která bych skutečně nečekala. Rozhodně bych nečekala tolik pochval ohledně mého psaní, vždyť jsem se zmínila "pouze" o mých vzpomínkách.
Lidičky, já Vás miluju! A teď mi řekněte, že Facebook neni na nic :)

19 Čerf Čerf | Web | 7. srpna 2012 v 8:19 | Reagovat

Píšeš velmi dobře a jestli na tom má dotyčný zásluhu, bude mu to jednou přičteno k dobru. Občas je až pozoruhodné, když se ukáže, že lidé, kterým jsme byli připraveni dát ve svém životě zajímavou roli, ve skutečnosti měli roli úplně jinou. Nezbývá než žasnout a přemítat, kdo jim tu roli dal, když my jsme to nebyli, a proč právě tu :-).

20 Berry Berry | Web | 10. srpna 2012 v 19:24 | Reagovat

Toto by ti mohl leckdo závidět - takový pomocník na začátku, to určitě posune o hodně dál... Škoda, co se stalo, ale možná je lepší, když na něj vzpomínáš takto v dobrém...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama