Minulostí zocelená

12. července 2012 v 8:44 | Mniška |  Truhla
Už je to nějakou dobu, co naši univerzitu poctila vzácná návštěva. Marta Kottová. Toto jméno jsem na svém blogu zmínila několikrát. Nyní přišel čas o ní něco povědět, abyste i Vy poznali důvod toho, proč tuto obdivuhodnou ženu na svém blogu nezřídka jmenuji. Seznámení s ní Vám zprostředkuji skrze slova, která jsem napsala do našeho univerzitního časopisu Zpravodaj a kde také můj článek v červnu vyšel. Je to pro mě velká čest, stejně jako skutečnost, že jsem měla možnost s paní Kottovou mluvit. Můj zájem o její osobu se jí tolik zamlouval, že mne dokonce pozvala k sobě na návštěvu, mě, koho vlastně vůbec nezná.


Minulostí zocelená

Už zcela automaticky a bezmyšlenkovitě jsem na internet zadala webovou adresu Filozofické fakulty UJEP, abych na jejích aktualitách zjistila, co je nového. Stal se z toho takový můj denní rituál, kterým se po ránu "bavím".

A ejhle, přišlo probuzení z letargie! Cosi zaujalo mou pozornost. Okamžitě si píši do diáře: 14. 3. 10:00, učebna CS-227, Marta Kottová!

Ano, Marta Kottová, žena, kterou osud nešetřil a za druhé světové války byla poslána do židovského ghetta Terezín a poté rovnou do Osvětimi. Letos k nám na školu přijede znovu. Prý už po páté. Jistě, sama vím, že to nebude poprvé, vždyť už jsem se minulý rok zúčastnila semináře, na němž byla paní Kottová, přezdívaná Laška, přítomna. A právě proto jsem se těšila na další setkání s ní. Tenkrát mě totiž tato stará paní velmi zaujala. Svým vystupováním, vnitřním klidem, úsměvem ale i pevnou vůlí a odhodláním. Možná, že právě tohle vše jí umožnilo přežít v jedné z těch továren na smrt.

Rozhodně jsem ji musela vidět znovu a přes to žádný vlak nejede!

Stejně jako minulý rok i letos byl seminář veden pod patronátními křídly doktorky Anny Šerberové a stejně jako tenkrát i tento rok měl být seminář zahájen dokumentárním filmem Sedm světel.

V ten moment už do učebny vcházela paní Kottová s doprovodem a posadila se do první lavice. Napadlo mě, kolikrát už asi viděla ten film a zda v ní i dnes vyvolává teskné vzpomínky, nebo zda se uvnitř usmívá, když k ní z plátna poněkolikáté hovoří staré známé o tom, jak vše ustály.

Byla to náhoda? Ukázal na ně Bůh prstem, díky čemuž zvítězily nad téměř jistou smrtí? Anebo k tomu bylo něco potřeba? Síla ducha a odhodlání, vůle žít, nebo nějaké tělesné dispozice? Či snad všechno najednou?

Sedm světel, šest žen, které si prošly těmi nejhoršími místy na Zemi, jež bychom za druhé světové války rozhodně nechtěli navštívit, a podaly o tom svědectví. A o tom je tento dokument.

Možná, že dnes už všem přijde naprosto samozřejmé, že dosud žijící pamětníci, kteří si za války i po ní zažili své peklo na Zemi, beze všeho o svých prožitcích normálně vyprávějí. Je to však omyl. Nepředstavitelné hrůzy nacistického fanatismu, nelidskost, všudypřítomný pach smrti a utrpení spoustu z nich odzbrojilo a zbavilo je slov. K těmto vzpomínkám už se nechtějí vracet. Nemají sílu zažít to znovu, i když podruhé "jen" ve svých myšlenkách. Nedovedeme si představit, kolik odvahy je zapotřebí k tomu, aby pamětníci promluvili. To proto, že ani nemáme představu o tom, co zažili, bez ohledu na to, kolik knih jsme o holocaustu přečetli, nebo kolik filmů jsme o tom viděli. Ti odvážní pamětníci se svými zážitky nechlubí, jak by se nám to mohlo zdát, protože je to pro nás dnes něco kuriózního. Pořád je to bolí.

Jakmile dokument skončil, paní Kottová se bez jakékoli pomoci zvedla ze židle a předstoupila před studenty a jejich hladové oči. Bylo ticho. Film v nás všech zanechal rozporuplné a nepostižitelné pocity. V někom probudil soucit, smutek, ale v jiném zase nenávist a zlobu. Jenže paní Kottová tu stála s úsměvem a pro nás nepochopitelným elánem. Vyzvala nás k otázkám. Sama nechtěla začít s jakýmkoli vypravováním, nejspíš měla za to, že o holocaustu mnozí z nás dost vědí, přeci jen se jedná o dost zprofanované téma a navíc jsme historici (nebo se aspoň pokoušíme být).

Byla řada na nás. Zprvu jsme se však všichni zachovali zdrženlivě. Nejspíš si nikdo z nás nebyl jist, jaké otázky jsou vlastně povoleny a s jakými bychom mohli přejít slušnost vůči paní Kottové. Nepřekročíme tím nějakou etickou hranici? Neublížíme jí? Takové otázky se mi honily hlavou. Jenže nás měl vytrvalý úsměv naší pamětnice skutečně povzbudit k jakýmkoli otázkám. Ona se nebála. Zdálo se, že byla připravena na vše.

Přinesla s sebou i nějaké rekvizity, jako například židovské hvězdy, stará platidla z ghetta Terezín a také obrázkovou knížku Zeichne, was Du siehst (překl. Maluj, co vidíš) od Helgy Weissové, která do ní přispěla svými starými a reálnými kresbami z Terezína.

Všimla jsem si však, stejně jako už minulý rok, že pro Lašku je dosud stále velmi bolestivé vzpomínat na smrt svých rodičů, kteří zahynuli v plynu. I po těch letech je těžké o tom hovořit. Naopak velmi ráda vzpomíná na operní představení Brundibár, které zinscenovaly židovské děti v Terezíně. Snad nejen pro Martu Kottovou má dosud tato hra a vzpomínka na ni obrovský morální i symbolický význam, třebaže ona sama v Brundibárovi nezpívala.

Tak jako tenkrát i letos na mě Marta Kottová udělala dojem. Působí stále velmi odhodlaně a odvážně. S laskavostí a velkou ochotou odpovídala na veškeré otázky, kterých se sama pohledem dožadovala. Vždyť je to pro ni jakýmsi posláním otevírat oči těm, kteří nic podobného nezažili a kteří tím pádem ani nechápou. Důkazem jsou také dnešní neonacistická hnutí, která podle paní Kottové vznikají právě z nepochopení.

Na její laskavý úsměv se nedá hned tak zapomenout. Rozhodně jí hrůzostrašné zážitky z Terezína a Osvětimi nedokázaly porazit a poranit na duchu. Naopak bych řekla, že ji spíše utužily a naučily rozpoznávat důležité a malicherné věci v životě, který si teď užívá naplno.

Nezapomeňte: Pravé myšítko a "Zobrazit obrázek" nebo "Otevřít obrázek" - záleží na prohlížeči

Legenda: 1) Nějaký klučina v rozhovoru s Martou Kottovou
2) Nějaká holčina v neúplném objetí s Martou Kottovou
3) Nějaký článek v časopisu Zpravodaj (už zase mě napsali s kroužkem a přitom každému zvlášť opakuji, že se s kroužkem nepíši!)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 12. července 2012 v 10:44 | Reagovat

Napsala jsi zase malý literární klenot; tak na mne tvůj styl působí. Tuto dámu jsem neznala, tak jsem se poučila. Operu "Brundibár" jsem viděla v TV, je to velice působivé.
Ještě ti chci poděkovat za tvůj originální - jak jinak? - komentář. To mě velice těší. Ale ještě počkej, mám v zásobě další rámování a to je velice krásné, musím to ale vypilovat. Přeju ti krásný letní den. :-)

2 Přítel Přítel | 12. července 2012 v 10:54 | Reagovat

Tak tohle bylo krásně napsáno, akorát bych měl jeden malý dotaz: Jak přišla k té krásné přezdívce?? Určitě na to také přišla řeč:)

3 Beatricia Beatricia | Web | 12. července 2012 v 11:22 | Reagovat

http://beatricia.blog.cz/1105/zoufala
Zlatíčko, na této adrese je můj orámovaný dáreček pro tebe. Snad ti udělá radost. Je ze ♥

4 Beruščiny dobroty Beruščiny dobroty | Web | 12. července 2012 v 12:42 | Reagovat

Ahoj zdravím tě byla bych moc ráda kdyby jsi navštívila můj blog a třeba si vybrala něco z našich nabídek dobrot děkuju předem :-)

5 zelenykavalir zelenykavalir | Web | 12. července 2012 v 14:18 | Reagovat

Velmi zajímavý a povedený článek. Je až neuvěřitelné, že tito lidé kokázali překonat takové hrozné útrapy. Pro nás je to již nepředstavitelné, ale jinde na světě ještě drsná realita... Také jsem viděl v dokumentech různé osudy lidí a jejich chuť do života po tom všem je inspirující. V některém rozhovoru s přeživším, tuším že to bylo Na plovárně, zazněla zajímavá myšlenka. Nepamatuji si ji doslovně, ale něco ve smyslu, že dneska stačí, aby na člověka trochu zafoukal vítr a on se okamžitě kácí k zemi, ikdyž jeho problémy jsou o ničem... Že se lidé mají vzchopit a začít na plno žít.

6 Lucerna Lucerna | Web | 12. července 2012 v 15:15 | Reagovat

Tam sa naucili cenit zivot do posledneho dychu. Je smutne co je clovek cloveku schopny urobyt.. :-(
Velmi pekna reportaz ;-)

7 Liliana von der Heide Liliana von der Heide | Web | 12. července 2012 v 18:56 | Reagovat

Kdo nezažil, neví...

8 Vendy Vendy | Web | 12. července 2012 v 19:43 | Reagovat

To bylo krásné a trochu smutné povídání. Paní Laška opravdu vypadá jako vyrovnaná žena a věřím tomu, že její vzpomínky jsou hodně bolestivé, bez ohledu na to, kolik uplynulo let.
Myslím, že tyhle zážitky se jí musely vpálit do mozku nadosmrti, včetně šokující ztráty jejích rodičů - nevím, kolik jí v té době bylo let, ale vidět umírat rodiče je něco, na co se nedá zapomenout. Nedivím se, že o některých věcech nerada mluví a nechce si tím znovu drásat srdce, ale přesto je ochotna mluvit dál, protože je to třeba.
Je to statečná žena. A přes všechny kecy o smíření a odpuštění si myslím, že jsou věci, které se odpustit nedají. Možná vzpomínku potlačit, pozapomenout, neživit, ale odpustit... těžko.
Je to opět krásný, velmi dobře propracovaný článek.
Ta neznámá holčina s paní Kottovou jsi ty? ;-)  :-)

9 Šeříková Šeříková | Web | 13. července 2012 v 11:12 | Reagovat

Ta paní je kouzelná! Omlouvám se, ale více napsat nedokážu :-)

10 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 13. července 2012 v 14:27 | Reagovat

Nie si náhodou na tej fotke Ty? Zdá sa mi, že tu už raz podobný článok bol a tam si hovorila, že si si s ňou dala urobiť fotku (alebo sa mi to iba zdá?). Neviem, čo mám k tomu povedať. Nikdy som sa nerozprávala s niekým, kto prežil Holocaust. Je to strašné (nie to, že ten človek prežil), ale že niečo také vôbec mohlo vzniknúť.

Pozrela som si aj obrázok - a následne zistila, že to tu máme pekne vo veľkom :).

Krásne si to napísala. Myslím si, že nikto to nemohol napísať lepšie ako Ty z tých študentov, ktorí tam boli, pretože Ty si do tohto článku vložila svoje skutočné emócie a nič si nepredstierala.

11 Jezurka Jezurka | Web | 13. července 2012 v 15:00 | Reagovat

Důstojná a milá dáma. Moje první reakce, když jsem ji uviděla u Tebe na blogu. A teď si představ, že někteří "chytrolíni" tvrdí, že to všechno je jen vymyšlené. Nikomu nic zlého nepřeji, ale aspoň na den dva bych těmto mladým lidem přála si zažít to "vymyšlené" peklo. Já před paní Kottovou smekám!

12 pavel pavel | Web | 15. července 2012 v 17:35 | Reagovat

To je sice hezké, ale o holokaustu už bylo tolikrát řečeno, že mi to připadá tak trochu nadbytečné. Řeknu ti proč. Je to historie, která nemá podstatný vliv na současné dění. Naopak by se měly raději konat podobné přednášky a besedy o nedávné totalitě, která vliv na dnešní politické dění má.
A co se týče té paní, taky by mne těšil tvůj zájem a moji osobu a taky bych tě domů pozval. :-D  :D

13 Mniška Mniška | Web | 15. července 2012 v 19:13 | Reagovat

[1]: I já Ti děkuji za Tvé pěkné pochvaly, včetně této, jsem moc ráda, že to tak působí, já, když už si to po sobě čtu po několikáté, to už skoro nemůžu vidět, připadá mi to stále nudnější a nudnější a nechápu, jak to někdo může nazvat literárním klenotem :D ale děkuji!

[2]: Děkuji Ti. No, řeč na to sice nepřišla, ale domnívám se, že její přezdívka vyšla z jejího rodného jména, kdy se jmenovala Lašová :)

[3]: Děkuji Ti mnohokrát! Ty jsi takové malé zlatíčko! Nečekala jsem od Tebe takový milý dáreček a moc Ti za něj děkuji! Mám z něj radost! Musím si ho sem někam přišpendlit

[5]: Také Ti mnohokrát děkuji za tu hezkou pochvalu. A máš pravdu, je skutečně inspirující, jak lidé, kteří zažili své hrůzy na Zemi, dokáží mít takovou chuť do života. Člověk by si skoro řekl, že mi ostatní musíme být snad nemocní, když se máme vlastně dobře a stejně mnohdy takovou chutí do života nehýříme. Možná jeto skoro až ostuda. I ta myšlenka, kterou jsi skoro odcitoval se mi líbí, nebo spíš se mi na ní líbí, že je taky trefná. Dneska nás dokáže dostat na kolena ledaccos. Obávám se, že hrůzy, které se děly v minulosti bychom dnes snášeli o to hůře

[6]: Ano, máš pravdu. Asi nejlepší škola, kde docenit svůj život. I když krutá. Ale někdy na člověka platí jen krutost, aby začal být lepší a začalsi vážit. Tím samozřejmě nechci obhajovat krutost, ale mnohdy je to tak. Děkuji

[8]: Opět jsem Ti velmi vděčná za Tvůj výživný a hezký komentář. Umíš říct opravdu spoustu trefného k věci. Je skutečně vyrovnaná, ale co já vám tady budu povídat, kdybyste ji viděli sami, byli bystestejně u vytržení jako já. Tahle slova, co jsem psala, jsou ve srovnání se setkáním s ní, pouhými lacinými výjevy. Její energie a radost ze života berou dech. A ano, odhalila jsi mě, nenechala ses zmást :-D

[9]: Je přímo úžasná! ;-)

[10]: Tak Ty jsi mě taktéž odhalila, ano, jsem to já :-D moje mamča tomu říká, že se cpu všude tam, kde to není zapotřebí :-D na jednu stranu mi vyčítá, že občas vypadám jako šedá myška a na druhou mi zase vyčítá, že někde chci být vidět, no, tak já už nevím! :-D Ech, to sem nepatří. A mnohokrát Ti také děkuji zaTvá velkorysá slova, jak jsem odpovídala Bee, já už momentálně shledávám ten článek jako na výsost nudný, takže o to víc si vážím těchto hezkých pochval! Děkuji

[11]: Viď? No, ano. Nechápu, co tím tito lidé chtějí dokázat, opravdu netuším. Stejně jim to málokdo uvěří, stejně vypadají v mnohých očích jen jako provokatéři, co zrovna nemají, co dělat. Jeden náš profesor nám ten "Hnus prvního řádu", jak řekl, i přinesl ukázat, skoro se ho ani nechtěl dotýkat všemi prsty...

[12]: Na jednu stranu máš pravdu (nezvyklé, už po druhé za den jsem témuž chlapovi uznala, že má pravdu :-D ), bylo o tom napsáno skutečně hodně. Ale jak vidíš, lidi to i přesto zajímá, vždycky, když k nám do školy přijde pamětník, tak přemýšlíme, jestli ještě nezbouráme jednu stěnu, abychom propojili dvě místnosti, když přicházejí návštěvníci. I tak ale o tom vládnou zkreslené představy, máme pocit, že tohle je všeobecně známé, to ano je, ale ve skutečnosti o tom toho tolik nevíme anebo ne přesně. Setkání s někým, kdo to zažil, je přeci jen o dost působivější, než si to jen někde přečíst. Ale ano, jako možný budoucí historik můžu potvrdit, že by si to šťourání zasloužila jiná bílá místa v naší historii, pořád se píše o tom, co se tak nějak ví...
Tak k nám přijď do školy a něco pěkného nám pověz a třeba taky budu mít zájem :-D

14 Beatricia Beatricia | Web | 15. července 2012 v 19:15 | Reagovat

[3]: Jsem velice ráda, že se ti dáreček líbí, moc mě to těší, a tvůj krásný komentář jsem překopírovala do aktualního článku, abych ho měla na očích. :-)

15 zelenykavalir zelenykavalir | Web | 15. července 2012 v 19:57 | Reagovat

[13]: Jde hlavně o to vážit si života a bojovat o něj do posledního dechu.
"A když něco nejde, co na tom sejde, my máme čas" ;-)

16 pavel pavel | Web | 17. července 2012 v 22:43 | Reagovat

[13]:Bez té školy by to nešlo? :-D  :D

17 Elisis Elisis | Web | 27. července 2012 v 16:07 | Reagovat

Obdivuji paní Kottovou, je opravdu statečná, jenže vidět umírat své rodiče, to jsou rány, které se nikdy nezacelí. Čas se je snaží zahojit, ale jde to velmi těžko.
Mniško, napsala jsi opravdu působící článek a jestli si jej paní Kottová přečetla, jistě je ne Tebe pyšná :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama