Slunce rezignovalo. My však ne!

16. května 2012 v 8:24 | Mniška |  Nový vítr
Tak se to stalo. Přišly jsme. Viděly jsme. A poznaly jsme se, takže jsme zvítězily, náš hlavní cíl byl splněn. Už nám totiž nestačila pouze psaná slova k našemu odhodlání lépe se poznat. Ačkoli tomu samozřejmě tato psaná slova velmi napomohla, protože kdyby nás nezaujala a cosi v nás nezanechala, nepromluvily by k nám tajemné hlasy, které nás naplnily touhou nevidět už jen slova, ale přímo je slyšet vyplouvat z úst našich oblíbených blogerek. Tak se na to pojďme společně podívat. Ovšem v tomto případě zase na psaná slova.


Hlavními hrdinkami dnešního příběhu jsou Šeříková, Lucerna a Domča, Monica Otmili a moje nedoslýchavá maličkost (a máme tu protiklad, v předchozím odstavci jsem napsala něco o tom, že máme touhu slyšet slova, přitom mé nedoslýchavé uši by udělaly lépe, kdyby se naučily vidět).

Jako úplně první jsem si podala ruku s Lucernou a jejím doprovodem Dominikou poté, co jsme se setkaly na hlavním nádraží, kam jsme všechny nedlouho po sobě dojely. Teprve tam jsem si uvědomila, že hlavní nádraží je skutečně tak velké, že mé odhodlání Lucernu prostě najít, bylo naivně megalomanské. Jelikož jsem si zapsala špatné telefonní číslo, jen jsem doufala, že se mi Lucerna ozve a naštěstí se zazdálo, že telepatie vážně funguje.

Lucerna je stejně tak pohledná dívčina, jako se jeví z jedné fotky, na níž jsem jí poprvé uviděla, takže jí tím může být potvrzeno, že je skutečně fotogenická. Ráda jsem se seznámila i s její kamarádkou Domčou, která také působila mile, i když toho za celou dobu neřekla příliš. Samozřejmě se nedivím, takovou podivínku, jakou jsem, ještě nestihla analyzovat ani z blogu, takže to asi potřebovala déle vstřebat :D Ale zase, když už něco řekla, tak to mělo většinou smysl. Po blogu se navíc příliš nepozná, že můj sluch už není tak kvalitní, občas prostě špatně rozumím, takže si myslím, že slovo "cože?" jsem pronesla asi nejčastěji.

Žádná z nás v OC Eden předtím nikdy nebyla, ale nakonec jsme se tam bez obtíží dostaly a u vchodu už jsme se seznamovaly s Monikou Otmili, kterou jsem si popravdě představovala mladší (nic proti Tvému věku :)), vzhledem k tomu, že na její blog jsem začala chodit teprve nedávno. Ale ačkoli jsme se z blogu ještě tolik neznaly, rozhodně to nepředurčovalo to, že bychom si neměly rozumět.

Nakonec nás přivítala Šeříková víla, která už se v areálu zdržovala od dopoledních hodin. Tu jsem si naopak představovala mnohem starší podle toho, jak se umí kouzelně a uvědoměle vyjadřovat a podle toho, jak občas psala o své minulosti, k níž už se nechce vracet. Nicméně tam stála v bělostných šatičkách a i když je menšího vzrůstu, zářila svěží bílou a vypadala skutečně tak křehce a křišťálově jako malá víla. Od Moniky si hned vysloužila šeříkovou větvičku.

Šeříková nás hned zavedla za paní Marií Brožovou, kolem níž jsme se shlukly a sledovaly, jaký nádherný barevný výjev pod jejíma rukama opět vzniká. Paní Brožová mi tehdy, když jsem jí viděla naposledy v Letňanech, slíbila, že když přijedu i na tuto výstavu, budu s ní moci udělat rozhovor, který pak s jejím svolením přidám na blog. Ona i její manžel si mě pamatovali, takže bez okolků jsme začaly hovořit. Svými otázkami přispěla i Monica, takže mi ušetřila hlasivky :) Byl to skvělý rozhovor. Z paní Brožové vyzařovala energie, duševní klid, vyrovnanost a srdečná laskavost. I její manžel byl takový. Takové lidi mám ráda, příjemně se s nimi hovoří a tráví čas a dokáží prosvětlit den. Přitom jsme všechny sledovaly, jak Paní kreslířka maluje fialovou pastelkou šeříkové květy. Jak se zdálo, nebyly jsme jedinými obdivovatelkami paní Brožové, která si získala srdce a přízeň i mnohých jiných lidí. Naše skupinka s paní MAB vytvořila i hromadné foto (někteří si ale nepřejí, abych ho zveřejňovala, takže vám čtenářům nezbývá nic jiného než slintat a litovat :))

Po pečlivém cenovém výběru jsme se pak všechny usadily ve zdejší kavárně a daly si něco na zub. Jen pár vteřinek zavládlo nesmělé ticho, ale debata se rychle rozhořela a já už občas měla chuť skákat holkám do řeči. Zanedlouho už nás opouštěla naše zářící Šeříková, což nám bylo sice líto, ale vílu prostě nejde držet na provazech, to se přece ani nehodí, i kdyby byl upleten ze stromového lýka. Musela prostě odletět dál.

My ostatní mluvily dál a ještě shlédly výstavu obrazů MAB a hledaly na těch úžasných barevných výjevech i její podpisy, které bývají do obrazů zakomponovány tak, že nejsou tak snadno postřehnutelné. Za chvilinku vytáhla Lucerna svůj skicák a dovolila nám nahlédnout do jejího světa perokresby a jiných náčrtů. Rozhodně mne její kresby velice nadchnuly a myslím si, že by rozhodně stálo za to, aby je vidělo mnohem více lidí, klidně i na nějaké výstavě. I její rukou vládne talent, což ne, že bych nevěděla už dříve, ale když člověk vidí ty kresby naživo a více pohromadě, je to okouzlující jiným způsobem, mnohem víc nepostižitelným. Dokonce se na jejích papírech objevuje i úplně nádherná kresba jednorožce, který probíhá různými lučními a květinovými porosty a nad ním se skví duha, pochopitelně mne tento výjev vzal velmi za srdce a musím říct, že je nakreslený opravdu úžasně!

To nám ale čas hrozně rychle utekl, skoro jsem se divila, jak to letělo. Ještě jsme se vrátily k paní Brožové, od níž jsem si koupila zalaminátovaný obrázek Přístav spánku a pohled Nový měsíc. Asi ty pohledy začnu sbírat a založím si novou sbírku. Rozhodně bych si přála, aby v mém pokoji (až bude a jestli vůbec bude) visel alespoň jeden obraz od MAB, jenže je tak těžké vybírat, když jsou všechny ty její obrazy tak krásné a každý v sobě má něco jiného k obdivování. Aniž bych si o to říkala, paní Brožová už mi na oba obrázky psala krásná věnování, a dokonce mi i poodhalila takový malý příběh obrázku "Přístav spánku" - proč je tam kotva a proč Měsíc utišuje kohouta, aby zatím pomlčel... S výběrem mi pomohla Monica, protože kdybych se měla rozhodnout, jaký obrázek si vyberu, strávila bych tam určitě ještě nějakou delší dobu. Však už znáte tu mou děsuplnou nerozhodnost.

S Monikou jsme se shodly, že se určitě musíme vydat do zdejšího obchůdku se šutry (jak by řekli ti, co odjakživa nesnášeli mineralogii na základkách, my "odborníci" samozřejmě pracujeme s termínem "minerály". V lidové mluvě pak "kameny" Smějící se). Dozvěděla jsem se, že i ona má svou sbírku kamenů, což jsem vůbec netušila a příjemně mě to překvapilo. Když už se schylovalo ke konci našeho setkání, dostala jsem od Moniky milý srdíčkový přívěšek na krk ze zlatého aventurínu. Takže ještě jednou moc děkuji! I já jsem rozdala pár drobností (ještě pořád nelitujete, že jste nejeli? Smějící se) pro zpestření.

To odpoledno uteklo strašně rychle, ani nevím, jak je to možné. Uteklo stejně, jako jsme se pak snažily všechny utíkat na ujíždějící tramvaj a přitom se málem nechaly zajet. Takový přejetý zážitek by si asi nikdo z nás domů odvést nechtěl. To nad námi musel zase bdít nějaký strážný anděl. Ovšem, co by pak na tu šlamastiku řekli Lucernini a Dominiky příbuzní? Asi by mě neměli moc rádi a Prahu už vůbec ne. Vlastně si tak uvědomuji, že se v tomto odstavci tak trochu chlubím tím, že jsem své hosty vystavila smrtelnému nebezpečí. Já už si nějakou dobu říkám, že bych se už konečně měla naučit trochu mlčet...Ale nakonec jsme to všechny přežily. Tramvaják nám sice schválně frnknul před čtyřmi nosy, ale nakonec jsme mu za to byly vděčné, protože bychom bývaly špatně nastoupily. Slušně se ovšem nezachoval, to zdvihám přísný ukazováček Smějící se.

Spolu jsme všechny dojely až na metro a odtud do stanice Muzeum, kde jsme se rozloučily, nebo alespoň já s Lucernou, Domčou a Monikou, která slečny ještě kousek doprovodila ke Staromáku. Hrozně mě mrzelo, že nemůžu ještě chvíli zůstat. Přišlo mi hloupé, že když mám domov mnohem blíže než Lucerna s Domčou, které pak ještě odjížděly zpět domů na Slovensko, jedu dříve než ony. No, lepší spoj mi ale nejel a moje mamí...té by se nelíbilo, kdybych přijela domů za tmy. A ne. Prosím neptejte se, kolik je mi let!

Lucerna s Domčou vyrazily ještě za kulturou a poznávat trochu naši Matku měst, než pak odjely dlouhou cestou domů. Já už seděla ve vlaku a v ruce svírala "Odmaturuj z dějepisu" (ehmm, mají tam dobré písánky o starověku). Snažila jsem se ještě učit, ale dost často jsem zvedala oči, vykoukla z okna a přebírala si v myšlenkách to odpoledne, setkání a celý ten jeden velký zážitek. Měla jsem to pořád před očima, takže "Odmaturuj" prohrálo a já knížku brzy strčila do kabelky. A přemítala. O barvách, obrazech, úsměvech, o slovenských slovech, kterým jsem porozuměla až poté, co se mi musely párkrát zopakovat, o tom, jak mi blog velmi posloužil a jak mi pomohl najít lidi, se kterými si rozumím. Pro mě to byl skvělý den. Byla jsem nadšená. A to jsem byla zpočátku tak nervózní. Bála jsem se, že si nebudeme mít, co říct, že řeknu nebo udělám něco špatně a tím ztratím své blogové kamarádky. Ale z mého pohledu vše dopadlo nejlépe, jak mohlo.

Všechny slečny na mě udělaly dojem. Slovenky jsem vnímala jako inteligentní a bystré slečny se smyslem pro humor, Moniku jako sebevědomou, otevřenou bytost, která mě asi překvapila nejvíce, ale společnou řeč jsme obě našly a také s ní byla sranda. A samozřejmě Šeříkovou, která je sice ve skutečnosti mladší, než jak na mě z blogu působí, nicméně je ona pro mě takový zázrak, velmi čisťounký a křehounký. Mnohdy jsem prostě byla překvapená, ale rozhodně to neubralo nic na tom si rozumět a ani to nijak "nepoškodilo" oný zážitek. Já jsem moc spokojená, jen škoda, že Šeříková musela odjet dříve a škoda, že ani já jsem nezůstala déle, to jsou asi jediné vady na celé té kráse, ale myslím, že v celkovém výsledku zanedbatelné. Příjemné bylo i setkání s paní Marií Brožovou a jejím manželem, kteří také uměli vykouzlit úsměv na tváři, byli usměvaví a ochotní. MAB nám dokonce řekla, že se s námi pobavila více, než s kdejakými reportérskými profesionály, takže i toho si cením.

Myslím, že rozhodně ještě někdy něco podobného uspořádám. A doufám, že jsem přítomné sama sebou natolik nevyděsila, že se ještě odváží přijít Smějící se. Jsem také nadšená z toho, že mi všechny přítomné padly do oka a naše skupinka byla taková různorodá (což se k mé povaze taky hodí, ta různorodost :)). Překvapení, barvičky, úsměvy, sladké, tváře, slova, žádné zklamání. To je asi to, co si nejvíce z tohoto setkání vybavuji.

Děkuji Šeříkové, Lucerně, Domče a Monice Otmili za účast a to příjemné odpoledne!

P.S. Snad si Domča konečně založí blog! S vyplazeným jazykem

Legenda: 1) Dáreček od Moniky Otmili - srdíčko ze zlatého aventurínu
2) Obrázek MAB Přístav spánku, který jsem si koupila zalaminátovaný ve formátu A4
3) Obrázek MAB Nový měsíc, který jsem si pořídila na pohlednici
4) Věnování od MAB
5) Kupole ze staré části hlavního nádraží v Praze - znaky českých měst, kam se dříve z Prahy jezdilo vlakem. Musím ještě dodat, že kousek této staré části nádraží, který zbyl, je smutným dokladem toho, jak se staré stavby vyměňují za moderní, už třeba ne tak kouzelné. Samozřejmě vím, že nádraží potřebovalo nutně zvětšit, ale i tak mě mrzí, že ta kouzelná secese ustoupila strohé moderně.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Přítel Přítel | 16. května 2012 v 10:05 | Reagovat

No tak koukám že se setkání pěkně vydařilo:) To je fajn a příště se sejde určitě víc lidí, pokud někdo váhal s tímhle tak po tom co si přečte ten tvůj článek bude jenom závidět a příště pojede. Tenhle článek byl opravdu veeeelice obsáhlí a krásně napsaný.. asi tě nikdy nenapadlo dělat novinářku co?:) Myslím že by ti to šlo :-)A máš pravdu slintám nad tou fotkou. Osobně bych tu čekal spoustu fotek holek při tom "sletu":) Copak se některá styděla? Nechce se mi tomu věřit:)

2 Elisis Elisis | Web | 16. května 2012 v 10:25 | Reagovat

Vděčím Ti za to, že jsem si mohla přečíst tuto recenzi Vašeho kouzelného dne, i když jsem se srazu nemohla zúčastnit :-) Je mi známý ten pocit, když o někom víš jen díky existenci počítače, pak se s ním setkáš a zjistíš, jak je to  vlastně krásné a jedinečné. Ze začátku také bylo všechno nové a nejisté, ale nebála jsem se, že bychom si nepadly do noty, jako Vy ;-) Marie Brožová na Vás jistě nezapomene. Jak by mohla, na takovou sehranou partu blogových přátel, jenž ji ze srdce obdivují. Nejen dárečky z legendy budou na tuto událost uchovávat vzpomínku. Moc pěkný článek. Možná, že se také jednou potkáme a třeba to nebude na srazu. Kdo ví, co osud přichystá :-)

3 Beatricia Beatricia | Web | 16. května 2012 v 10:35 | Reagovat

Velice oceňuji tvou parafrázi slavného výroku "Přišel jsem, viděl jsem zvítězil jsem". Nejdůležitější je ten třetí postřeh o vítězství. Krásně jsi to zvítězení popsala v bohatě členitém článku. To je tvoje doména.
A já ti zase děkuji za super komentář. Tvé komenty ve mně vždycky zanechají krásný pocit. :-)

4 Vendy Vendy | Web | 16. května 2012 v 11:52 | Reagovat

Muselo to být bezva setkání. Jsem ráda, že vám to tak pěkně vyšlo, že jste se všechny našly. Strávily jste vážně příjemný den, jak je vidět, navíc s výstavkou paní Brožové, to musel být opravdu zážitek. Ta malířka má ukrutnou fantazii a její obrázky jsou opravdu kouzelné.  (Už jsem o ní četla ještě na jiném blogu, jen nevím na kterém, možná u Nadi? ale je vidět, že si svými obrázky získala srdce mnoha, mnoha lidiček.
Krásně jsi se rozepsala o všech bytůstkách, které se na slet dostavily, moc pěkně jsi rozepsala o Šeříkové - nevěřila bych, že i příchod a odchod se dá pojmout takhle poeticky. Krásné povídání.
Lucerna má opravdu skvostné obrázky, takové charakteristické jen pro ni - neviděla jsem moc lidí malovat stejně jako ona, a vlastně neviděla jsem asi nikoho takhle malovat.
Monika, Šeříková, Lucerna, a ty, moc ráda bych vás viděla naživo a snad se ještě někdy podaří. Však není konec světa (aspoň doufám že i ten rok 2012 nebude tak děsný jak mnozí naznačují).
S tím tramvajákem - asi bylo dobře, že vám ujel, jestli jel jinam než měl. Ale osobně bych místo přísného ukazováčku ukázala přísný prostředníček... ;-) :-D  :-D
Krásné povídání, zlatíčko.

5 Taure Taure | Web | 16. května 2012 v 15:07 | Reagovat

Páni,to zní skvěle! =) Musela to být zábava :-)

6 Sedmikráska Sedmikráska | E-mail | Web | 16. května 2012 v 15:44 | Reagovat

Ach, jak já závidím! :-D
Problém je, že ačkoliv je Praha blízko, je mi vzdálená :-?
No, každopádně jste si to musely užít.
To je na tom to pěkné - když si někoho představujeme tak a tak a on je pak jiný :D
Ale Šeříková se mi už svěřila, i když, také bych ji odhadla na šestnáct.

Až bude někdy příště, jistě se zapojím...

7 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 16. května 2012 v 20:17 | Reagovat

Pěkná reportáž. :) Tak já a mladší? :D Tys mě mile překvapila, přijde mi, že jsem obě upovídané a to posezení v cukrárně byla menší soutěž, která z nás toho poví víc. Nepřišlo Ti to tak?  

Tvůj dárek byl milý, ale nejvíce potěšilo přáníčko. Krásný text, hezky píšeš, už má místo v mé vzpomínkové krabici. Což mi připomíná, že si musím sehnat novou, větší.
A nebýt Marie Brožové, obrázek, co mám v hlavě bych začala až o prázdninách. Škoda jen, že neměla propíchlé ty dírky...
Celý další den jsem myslela jenom na ty fantastické krajiny, obrazy, kreslení a na Vás. :)

8 Šeříková Šeříková | Web | 16. května 2012 v 22:51 | Reagovat

Jé, plujeme na stejné vlně! Přístav spánku již září i na mojí stěně. Paní Brožová Ti napsala moc krásné věnování! :-)

Bylo milé strávit alespoň chvilku s tak příjemnými slečnami, jako jste vy. Mám ohromnou radost, že na světě existují lidé čistého srdce, s otevřenou myslí pro klid, co přichází.
Miluji Matičku Zemi, i když po ní kráčím teprve krátce. Stejně cítím volání jiného, nepoznaného domova. A moc, moc děkuji, za všechno. Nádherně o mě mluvíš.. Červenám se! Snad se příště více rozmluvím :-)

Úchvatně jsi zážitek popsala!

PS: Děkuji moc za dárečky! Hlavně za duhovou pastelku :-)

9 signoraa signoraa | Web | 17. května 2012 v 15:05 | Reagovat

Nezbývá, než poblahopřát k báječnému setkání, nejen s paní Brožovou, jejíž obrázky jsou "krásně snové", ale i s dalšími blogerkami. Je to velice zvláštní pocit, poznat osobně někoho, koho znáš jen z psaného textu.
Podobnou atmosféru a báječná setkání jsem prožila před Vánoci při křtu knížky Pohádky pro kulíšky. :-)

10 Jezurka Jezurka | Web | 17. května 2012 v 16:58 | Reagovat

Muselo to být krásné! Úplně to čiší z Tvého článku a je dobře, že všechno vyšlo a byly jste všechny spokojené! Jste mladé, mobilní, tak to jde. Horší by asi bylo, kdybychom si chtěly my, blogerky seniorky, domluvit nějaký sraz. To nevím, jak by dopadlo. :-D

11 J. J. | Web | 19. května 2012 v 17:07 | Reagovat

jé, tak se to určitě povedlo :)

12 Amelie Amelie | Web | 19. května 2012 v 17:46 | Reagovat

Vypadá to na prima setkání. Nefotily jste?

13 Mniška Mniška | E-mail | Web | 19. května 2012 v 18:22 | Reagovat

[1]: Díky moc. No, napadlo to mamku, ale mně by se určitě nechtělo psát do novin o zkažených politicích a být všude jak štěnice, stejně tak dotěrná :) no, já jsem vůbec ráda, že jsem holky dohnala k tomu, abychom se aspoň vyfotily, k ničemu jinému nikoho nutit nechci, takhle to stačí :)

[2]: Děkuji Ti, ano, vystihla jsi to přesně, ty začátky a pocity, je vidět, že víš o čem mluvíš. Ale ano, já doufám, že až bude druhý pokus, bude nás víc a mezi nimi i Ty ;-)

[3]: Máš ráda Caesara? ;-) Když ho tady tak vzpomínáme, strašně bych si přála, abych si na státnicích vytáhla starověk a třeba i ten starověký Řím. Děkuji!

[4]: :D no, nevím, co by si o mně holky pomyslely, kdybych ukázala prostředníček, ale představa je to vtipná.
Děkuji mnohokrát za Tvá milá a pochvalná slova, jsem vděčná, když jsou slova, která píšu čtena. Mám prostě dobrý pocit z toho, když mi někdo naslouchá, takže mockrát děkuji! Já už tak nějak počítám s tím, že si dáme druhé kolo a že to tentokrát bude pecka. Napadly mě už nějaké nápady, zatím sice ne úplně konkrétní, ale už se mi v hlavě rýsují návrhy na další sraz.

[6]: Ano, je to tak. Především mě zajímalo, jestli se mé představy budou shodovat se skutečností. Někdy to tak nebylo, ale nemůžu rozhodně říct, že by mě to zklamalo. Naopak, já jsem byla ze všech holek nadšená.

[7]: Nechceš někdy ještě na horkou čokoládu? Můžeme si dát takovou soukromou soutěž v povídání, co Ty na to? :D
Jsem ráda, že ty drobnosti potěšily. Vlastně jsem se ještě chtěla omluvit, že to písmo je takové kostrbaté, ale psala jsem to brkem a na ruční papír, který nemá jemný povrch, holt se úplně nezadařilo...no a na závěr můj osobní pečetní symbol, chtěla jsem, aby tam bylo něco osobnějšího, tak a máte to :-D
Ty taky kreslíš?

[8]: Já chápu, že být mezi většíma může vzít slova, nevím, jestli bych na tom nebyla podobně, kdybych byla Tebou, takže Ti rozumím. Jsem ráda, že i Tobě se to líbilo, i když jsi naneštěstí nebyla s námi příliš dlouho. Snad s námi budeš přístě déle. Každopádně jsem za Tebe ráda :)

[9]: O tu knížku usiluji v tématech týdne, samozřejmě když mám čas...ale zatím se nedaří, když mám pocit, že jsem vyplodila něco, co by mohlo stát aspoň zapřečtení, tak mě do výběru ani nezařadí :D takže si jí budu muset koupit :-D Ale ano, je to přesně tak, jak říkáš, zažilo jsi to také.

[10]: A proč? Když jsi nedávno psala, že senioři si i hrají a sportují, tak by to neměl být problém, ne? :)

[12]: Psala jsem v článku, že máme společnou fotku, ale neměla bych čisté svědomí, kdybych se rozhodla ji sem dát :)

14 Vendy Vendy | Web | 19. května 2012 v 19:29 | Reagovat

Já tady náhodou čtu ráda, vždyť píšeš skvěle...
A k mému předposlednímu článku - to mě fakt napadlo náhodou a vidím, že se mnozí s chutí připojili a vznikla pěkná řádka zajímavých slovních kreací.
To mě fascinuje právě na češtině. (A slovenčině, pravdaže... :-D ) - ta rozmanitost různých názvů a pojmenování.
Ohledně fotky - taky jsem byla zvědava, ale chápu, že některé díftky chtěly být utajené... ;-)  :-) Sama bych taky nechtěla být zrovna focena. Tedy, aspoň ne daná na blog, hu. ???  :-D

15 Lucerna Lucerna | Web | 22. května 2012 v 19:18 | Reagovat

Nadherny clanok!! Pises o nas naozaj krasne. Z Prahy som si odniesla nadherne spomienky, som rada ze som isla :-). Bolo to super, len snad trosku kratke :D. Kludne by som to v buducnu zopakovala :D
Potom ako sme sa rozisli sme stihli pozriet s Domcu aj Orloj, Karlou most a zazila som ja kopu stresu (+mensi trapas, teda vlastne dva xD), pretoze som sa bala, ze netrafim na autobusovu stanicu :D. Samozrejme sme trafili :)).

16 Berry Berry | Web | 22. května 2012 v 23:08 | Reagovat

Je úžasné, jak jste si to užily. Snad se příště povede více lidem, včetně mě.

17 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 23. května 2012 v 14:22 | Reagovat

[13 Ani tak ne na čokoládu jako horké jablko! :) Soutěž v mluvení, mmmmmmm beru! Domluvíme se.
Kreslím, no spíš se pokouším. :) zrovna mám doma jeden obrázek rozdělaný, tak snad bude hotový brzo a pochlubím se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama