Kakaový Malý princ

19. března 2012 v 14:51 | Mniška |  Pergamen a brk
Už je to nějakou dobu, co (Ta)jemná kakaová uspořádala na svém blogu soutěž "Malý princ". Do konce února měli účastníci její soutěže za úkol napsat jakýkoli slohový útvar na téma "kakao". Možná bylo na místě, pochlubit se se svým výtvorem i na mém blogu mnohem dřív, ale zrovna jsem cítila, že je zapotřebí reagovat na to, co se děje kolem nás. A že podnětů tu bylo opravdu mnoho.
(Ta)jemná kakaová se rozhodla všech pět výtvorů, které jí do soutěže přišly, obdarovat nádhernými slovy - tak, jak to umí jen ona.


Všechny účastnice soutěže se pustily do vypravování a všechny to vzaly za opačný konec, takže se nakonec sešla pěkná sbírka nevšedních děl. Symbolicky každá z nás dostala vílí věneček z květin. Mně (Ta)jemná kakaová přisoudila pampelišku rozzářenou radostí slunečních paprsků: "Pampeliškový věneček nese elfka věčného mládí čaroslečně Mnišce. Směje se, v košíčku schovává kakaové bob(k)y z košaté Mantulie otrhaných přímo z příběhu, co oslnil energií štěstí, jednoduchostí, větami šířící přímo snovou radost, nakažlivou písničkou, kterou jistě brzy budou zpívat děti i na naší planetě." Za tato přenádherná slova a věneček nesmírně děkuji!

A nyní zveřejním onu povídku:
Poselství kakaové Mantúlie

Už s prvními ranními paprsky slunce jsem se radostně vítala v rozlehlé královské zahradě, kde jsem časně z rána sázela nové kvítky Selteny. Jakmile slunce spustilo své zlaté vlasy až k nám na zem, všechno kolem se začalo probouzet. Tmavomodré květiny na stromech Noctalie se pomalu otvíraly, aby mohly jejich zářivě žluté pestíky načerpat novou energii a saténově hebká modrozelená tráva, jíž říkáme Peřinka, se dala do tance v rytmu neslyšných a lehkých větrných vánků. Zahradou, obrovskou jako ovocný sad, se šířila vůně probouzejících se květin.
Radost přírody z vycházejícího ohnivého oka nebe byla tak nakažlivá, že jsem si musela začít prozpěvovat. Tu a tam se ke mně přidali přilétající ptáčci, jejichž zvučné hlásky jako by byly darem od samotných múz.
"Alaanet! Snídaně už je hotová!"
V tu chvíli už se přede mnou vznášelo drobné stvoření podobné malé ještěrce s pestrobarevnými motýlími křídly. Byl to můj dlouholetý přítel, vílí drak, jehož jsem si zvykla oslovovat Spri. V celé naší rozlehlé říši elfů není vílích draků mnoho k nalezení. Snad je to tím, že jsou to velmi plaší tvorové, kteří se snaží být kýmkoli neviděni.
"Pojď se mnou, Alaanet, už mám hrozný hlad," přemlouval mne Spri s naléhavě prosebným tónem, aniž by přitom musel pohnout ústy. Jeho slova se vznášela přede mnou, jako by byla vyslovena samotnou myšlenkou.
Jeho naléhání mě donutilo k soucitnému úsměvu.
"Nuže, pojďme," vybídla jsem svého dračího motýlka a už se měla k odchodu do nedalekého královského paláce, když tu náhle mě cosi donutilo se zastavit.

"Přidejte mi, má pážata,
přidejte mi ještě trochu!
Napojte tu ta mláďata
mlékem z kouzelného prachu!

Dlouho budeme si hrát,
pít kakao tisíckrát!
Přidejte mi, má pážata,
přidejte mi ještě víc!"

"Děti," vydechl Spri zamyšleně a usmál se na mě.
"Ano. Zpívají si kakaovou písničku."
"Můžeme si dát k snídani taky kakao," prohlásil zvesela vílí dráček, třepotaje přitom svými křídly tak rychle jako kolibřík. Veselé zbarvení jeho křídel rozmazávaly barvu vzduchu.
Dětský zpěv mi však rozvířil myšlenky a vzpomínky.
"Vzpomínáš si, jak se kakaová písnička zrodila?"
"Není tomu tak dávno, abych si to nepamatoval," přitakal Spri.

"Čaj, pomněnkový džus nebo kakao?" optala se mne služebná zdvořile.
"Pomněnko- počkejte," zarazila jsem se. "Kakao? Co je kakao?"
Můj zrak pátravě spočinul na mých vznešených rodičích, kteří se u stolu usadili naproti mně. Zde seděli král a královna hrdé elfí země Falandgrie.
Zatímco si král naléval z ozdobné, skleněné konvice prazvláštní nahnědlou a hustou tekutinu, významně se na mě usmál.
"Je to lidský vynález, Alaanet, vyrábí se z kakaových bobů. Při naší nedávné audienci u krále Baltara jsme byli tímto nápojem obdarováni a z jeho přátelské vůle jsme získali i recept pro jeho výrobu."
"Ochutnej, Alaanet, je sladké," dodala královna s laskavým úsměvem a v její tváři, zdobené jemnými a půvabnými rysy, se zračilo vzrušení.
Bez jakéhokoli dalšího slova nebo pobídnutí mi služebná ihned nalila kakao do skleněné číše, stojící na stole přede mnou. Spri přiletěl zvědavě blíž a usadil se na stole, aby i on zjistil, co je oné kakao zač.
Uchopila jsem číši a opatrně si zavdala doušek nápoje, z něhož se slabě linula sladká a příjemná vůně. Hned mě napadlo, že by to mohlo být čímsi oslazené mléko. Ale bylo v něm ještě něco jiného, nejspíš právě to, čemu se říká kakaové bobky, nebo jak to otec říkal…
Všichni přítomní u stolu na mě hleděli napnutí jako struny u harfy a čekali na můj verdikt. Musela jsem se napít znovu. A ještě jednou. Zazněl slabý smích.
"Hmm. Je to jemné. Takové…dobré, vážně dobré! A co jsou to ty kakaové bobky?"
Tentokrát už se všichni přítomní rozesmáli nahlas.
"Kakaové boby, Alaanet," odpověděl trpělivě král s úsměvem na tváři, kterou rámovaly dlouhé, čokoládově hnědé vlasy, jež mu splývaly na prsa. "Jsou ze stromu, kterému my říkáme Mantúlie. Z něj se získávají kakaové boby."
"Mantúlie? Ale ta přece roste normálně v lese," podivila jsem se. Skoro jsem odmítala věřit tomu, že by lidé vynalezli něco tak dobrého dřív než elfové, zvláště když se jednalo o plody, které u nás rodí nejeden strom.
"Lidé vyrábějí i jiné skvělé věci," odpověděl mi na mou nevyřčenou otázku král, jako by slyšel mé myšlenky vířit v hlavě. Hned pokynul usměvavé služebné, která do té doby postávala u stolu s konvicí, zdobenou křišťálovými, ledovými květy, aby nalila kakao také do maličkého poháru pro mého malého přítele, který zatím zvědavě očichával mou číši.

Kakao pro mě bylo velkým překvapením a zároveň i potěšením, stejně jako má zahrada za vycházejícího a zářivého vládce nebes. Proto mi to nedalo a já se musela hned po snídani vydat do lesa, který ze všech stran obklopoval naše nevelké městečko. Toužila jsem se zblízka podívat na kakaové boby Mantúlie. Spri samozřejmě letěl se mnou.
Jen pár kroků a země se změnila, půda změkla a navlhla. Když jsem na svých bosích chodidlech pocítila jemnou lesní hlínu a porost, jako by do mě začala proudit nová energie. Všude kolem rostlo tolik svěžích a nádherných stromů a rostlin, že bylo pro sluneční paprsky velmi obtížné proniknout skrz ta zelená těla lesa. Vzduch zhoustl, neboť se zde díky zdejší flóře drželo mnohem více kyslíku.
To vše mi dodávalo novou sílu. Duch lesa. Ten do mě pronikal. Zdalipak je i člověk schopen zachytit ho ve svých plicích?
Ta oživující energie mě nutila jít, běžet, rozletět se bez křídel. A dlouhé zelené šaty za mnou vlály jako by se mnou nestíhaly utíkat. Jen Spri letěl kousek přede mnou.
Náhle jsme se oba zastavili. Před námi stálo několik nízkých stromů Mantúlie. Z jejich větví i kmenů vyrůstaly velké žluté plody, které se nedaly přehlédnout. Elfové je samozřejmě znali a používali je po dalším zpracování jako přísadu do různých pokrmů. Ale vyrobit z nich kakao? Ti lidé se nezdají být tak kreativní.
"Překvapuje tě to?" zeptal se mě Spri se zájmem, jako by zaslechl mé nevyřčené otázky.
Ano, odpověděla jsem si v duchu, ovšem ta otázka zhmotněná ve vzduchu mě donutila se zamyslet. Proč by mě to mělo překvapovat, proč bych si měla myslet, že lidé jsou hloupější než elfové? Co mě k tomu vede? To, že lidé nemají vrozený cit pro přírodu není jejich vina. Proto jsou lidé, nikoli elfové a nemusí kvůli tomu být hloupější.
"Možná, že nakonec ani ne, že?" ubezpečil se Spri po tiché odmlce. Znal mě už velmi dlouho a věděl, že než zodpovím nějakou otázku, musím si svou odpověď dobře promyslet. A také uměl číst z mé tváře a jejího výrazu.
"Jen mi přijde zvláštní, že stejný plod dokážou různé rasy využít jinak. Proč jsme nepřišli na to, že díky kakaovému bobku můžeme osladit mléko, aby bylo tak dobré?"
"Kakaový bob," opravil mě pohotově Spri.
"Kakaový bob," zopakovala jsem pro opravu a zatřásla hlavou.
"Alaanet, sama znáš odpověď. Víš, že každý přemýšlíme jinak," připomněl mi vílí drak laskavě.
Zvědavost mi však neustále pulzovala v žilách a já s posvátnou úctou utrhla jeden velký žlutý bobek - totiž bob. Klekla jsem si na jedno koleno a zpod dlouhé sukně šatů jsem vytáhla stříbrnou dýku, kterou jsem rozkrojila tvrdý plod Mantúlie.
"Ty jsi tak zvědavá, Alaanet," utrousil do ticha Spri a usadil se na velkém kameni, aby lépe viděl na právě rozpůlený kakaový bob. Ani on nebyl o nic méně zvědavý než já.
Dýku jsem zase schovala zpět pod šaty a vzala do ruky půlku bobu. Uvnitř se choulila hnědá semena do bílé peřinky dužiny.
"Kakao," vypadlo ze mě zamyšleně.
"Kakao?" ozvalo se mi náhle za zády.
Pohotově jsem se ohlédla a vstala ze země. Přede mnou stála skupinka udivených dětí. Nejspíš mne sledovaly. Spri vzlétl a usadil se mi na rameni.
"Princezna má kaako?" vypískla elfí dívenka a prodrala se skupinkou dětí dopředu.
Jen pohled na ty roztomilé děti stačil na to, aby elfovi rozkvetl úsměv na tváři jako sluneční orchidej.
"Kakao, Eleonor," opravila jsem dívenku a s půlkou bobu, jež jsem stále svírala v ruce, jsem přistoupila ke skupince dětí, které se kolem mě zvědavě shlukly. Klekla jsem si na kolena, aby děti vše snáze viděly.
"Ale to je z Mantúlie," zaprotestoval hoch, když rozpoznal žlutý plod.
"Ano, správně," pochválila jsem ho, "ale lidé tomu říkají jinak než my. Pro ně je to kakaový bob a z těch hnědých semínek vyrábějí kakao."
"Proč?"
"Jak?"
"Co to je?"
"Myslím, že je na čase vám to ukázat."

"Přidej mi ještě!"
"Já chci taky!"
"Plosííím!"
Kolem mě se prohánělo několik dětí s číšemi ve svých ručkách. Služebné pomalu nestačily nosit konve s kakaem, které se tu pilo ve velkém. V královské jídelně bylo rušno a dětské hlásky se odrážely od vysokých stěn místnosti. Najednou zde zasvitlo tolik radosti a smíchu jako světlo ve tmě. Spri vzrušeně poletoval sem a tam a hrál si s dětmi na honěnou. Jeho pestrobarevná motýlí křídla vybarvovala vzduch jako růžové, žluté a oranžové pastelky.
"Faleris, netušil jsem, že spolu máme tolik dětí," zažertoval král, když vstupoval majestátním krokem po boku královny do velkolepého jídelního sálu.
"Kakao?" nabídla jsem svým rodičům a s uctivou poklonou jim podávala pohár s mléčným nápojem. Královský pár s děkovným pokynutím hlavy číši přijal.
"Kdo by kdy tušil, že tu bude takový povyk kvůli lidskému kakau," odtušila královna a přiťukla si s králem.
"Přidejte mi!"
"To je ale kouzelný prášek!"
"Kakao, móc kakaa!"
Nadšené dětské výkřiky zaznívaly ze všech stran.
"Hymnu! Zazpíváme si kakaovou písničku," navrhla jsem nadšeně a děti se u mě začaly srocovat, aby se novou kakaovou písničku naučily.

"Přidejte mi, má pážata,
přidejte mi ještě trochu!
Napojte tu ta mláďata
mlékem z kouzelného prachu!

Dlouho budeme si hrát,
pít kakao tisíckrát!
Přidejte mi, má pážata,
přidejte mi ještě víc!"

Na závěr tu mám ještě takovou drobnůstku pro (Ta)jemnou kakaovou za její uspořádanou soutěž:
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ebolin Ebolin | Web | 19. března 2012 v 15:33 | Reagovat

Povídku jsem již četla, ale s chutí jsem jí zhltla, vypila až do dna jako šálek kakaa, znovu :-)
Napsala´s to krásně, myslím, že ses mi z té naší pětice líbila nejvíc, i když holky to měly také překrásné ;-)

Z obrázku, tebou vytvořeného, bude mít (Ta)Jemná Kakaová jistě radost, ona se dovede radovat z maličkostí, umí ocenit 8-)

Tak hodně jara, hodně kakaa :-)

2 pavel pavel | Web | 19. března 2012 v 16:03 | Reagovat

Hezká, připíjím ti kakaem. :-)
Často když na něj mám chuť, tak jím prášek i lžičkou. Ale ještě něco. Kolikrát jsem koumal proč se říká kakao a někdy horká čokoláda. Je v tom rozdíl? :-D

3 Saga Saga | Web | 19. března 2012 v 18:28 | Reagovat

Ano, můj blog je opravdoví koutek fantasy.
Občas člověk chce utéci od všedních problémů a všeho skutečného. Občas si chce užít něco magického:) Slova která si napsala na můj blog se mi velice líbila a mám tušení že bychom si mohli spřátelit blogy. Nechci nic kvůli návštěvnosti, stačí mi těch pár lidí kteří věří v neskutečný svět, svět fantasy...

4 Berry Berry | Web | 19. března 2012 v 21:26 | Reagovat

To je krásné, poprvé, co od tebe něco takového čtu a píšeš výborně. Proč tu takové fantasy příběhy (a že se mi to četlo nádherně, což jindy louskám s obtížemi!) neobjevují častěji?
Teď nemám odvahu nic napsat, jak jsem jen vydechla... Dětské, milé, rozumné, přírodní, uááá. Překrásné!

5 Vendy Vendy | Web | 19. března 2012 v 23:07 | Reagovat

Proč se musím usmívat, když čtu tvou povídku?
Protože je kakaová, energická, magická, úsměvná a kouzelná.
Před očima si živě maluju motýlího dráčka Spri. Skleněné číšky a konvičku zdobenou květy. Pomněnkový džus! Fantazie, Mniško...
Ocenění od (Ta)jemné kakaové je krásné, viděla jsem všechny ceny u ní na blogu, Kakaová je básnířka v próze a každé její slovo dýchá čarováním a poetikou. 8-) Mám dojem, že se začínají dávat dohromady spřízněné duše! Ebolin začíná mít taky vybroušený projev a Lucerna má svůj jedinečný styl... 8-)

6 Přítel Přítel | 21. března 2012 v 9:36 | Reagovat

Tak opravdu tohle bylo Něco! Pokud vím, tak jsem už dlouho nečetl nic u čeho bych litoval, že je to tak krátké. Z této povídky jsem i já (masožrout)dostal chuť na onen kouzelný nápoj, který mi připomíná dětství. (Škoda, že jsem v práci a nemám tu ani špetku onoho kouzla v prášku) Skládám ti velikou poklonu. A myslím že by to mohla být i hezká pohádka před spaním. :-)

7 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 21. března 2012 v 12:13 | Reagovat

Nikdy by ma nenapadlo niečo takéto napísať na kakao. Tak krásne opísať všetky pocity, vymyslieť básničku. Proste je to úžasné! Hm, škoda, že som v práci, teraz si to nemôžem dať. Mám tu akurát kávu... Senzačné :)...

Rozmýšľam, že čo k tomu ešte napísať, ale okrem nápadu sa mi páči aj to, kde sa realizoval dej a že to bolo s elfami. Nezvyčajné a pekné :).

8 Jezurka Jezurka | Web | 21. března 2012 v 17:44 | Reagovat

Myslím si, že kdo dokáže něco tak krásného napsat na téma kakao, ten ho musí mít hodně rád. A to je dobře. Blahopřeji! :-)

9 (Ta)jemná kakaová (Ta)jemná kakaová | Web | 21. března 2012 v 21:41 | Reagovat

Povídku jsem si přečetla znova a stále chutná tak.. nepopsatelně, tak, jako chutná poctivé kakao. Více slov již nenacházím.

Moc, moc Ti děkuju za krásný dárek! Opravdu se Ti povedl a pohladil (co? Stále hladí!) Děkuji moc!! :)

PS: Nalezla jsem alternativu, místo kamínků! :)

10 Mniška Mniška | Web | 22. března 2012 v 21:11 | Reagovat

Vy jste všichni tak milí, všichni umíte říct tolik krásných věcí, každý jinak, ale každý z vás umí vykouzlit úsměv na tváři. Jste skvělí a já vám všem moc děkuji za překrásná slova! Moc vám děkuji!

[9]: Tos nemusela :) je to od Tebe moc milé, doufám, že Ti to neudělalo moc velké starosti. Jsi hodná :)

11 Lucerna Lucerna | Web | 22. března 2012 v 22:23 | Reagovat

Bola to velmi pekna sutaz a rozdielnost tvorby zucastnenych mi tiez ucarovala :-D gratulujem k venceku plneho slniecok. Pupava je ziarivy kvietok, ktory rozjasnuje a spestruje zelen, tak ako ty blogovi svet :-)

12 Elisis Elisis | Web | 24. března 2012 v 20:47 | Reagovat

Úplně jsem se vžila do příběhu. Zaujala mě už tvá první slova v povídce, nedalo se od toho odtrhnout. Je zajímavé, jak se z tak jednoduchého slova, věci, dá poskládat tolik různých nápadů. Líbí se mi smysl povídky, neodsuzuj někoho, jen proto, že je jiný (tedy podle toho, jak se to vezme a aspoň tak jsem to já pochopila :-)). Vážně kouzelně napsáno. Ráda čtu fantasy příběhy a ještě víc, pokud se jedná o něco, co je spojeno s přírodou. Opravdu moc pěkná povídka ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama