V Ďáblově dílně

23. listopadu 2011 v 21:15 | Mniška |  Společenský sál
Adolf Burger byl v roce 1987 předvolán k soudu. Ocitl se tam jako svědek obhajoby, aniž by sám věděl, koho to vlastně obhajuje. Jeho úkol je nyní v soudní síni jediný, ale ačkoli se na první pohled zdá, že je jednoduchý, není ve skutečnosti snadné vrátit se ve svých vzpomínkách o 44 let nazpět do minulosti a prožít znovu na vlastní kůži všechno, co mu za jeho mladých let provedli nacisté.


Adolf Burger, autor knihy Ďáblova dílna, je zároveň i pamětníkem, pro nás velmi ceněným, neboť byl jeden z mála, kdo držel několik let jedno z největších nacistických tajemství pěkně pod pokličkou. Slovenský žid Burger, tehdy československý občan, vyučen typografem. Toto jeho povolání mu zřejmě zachránilo život, který v boji s esesáky málem nejednou prohrál.

První část knihy popisuje Burgerovy bolestné zážitky v koncentračním táboru Osvětim-Březinka, kde si pobyl nějaký čas jenom proto, že projevoval svou vlasteneckou horlivost a zapojil se do ilegálního odboje proti nacistickým utlačovatelům.

Už jen jméno Osvětim dává tušit, že Burger si zažil své, neboť se v tomto koncentračním táboře esesáci starali především o to, aby z Osvětimi nevyšel nikdo živý, byl to vyhlazovací tábor. Špína, bití, mučení od spoluvězňů i esesáků, tyfus, smrt, jež byla viděna všude kolem, nesnesitelný hlad a vyčerpávající práce. Už za šest týdnů v koncentračním táboře vypadal vězeň jako "živá" mumie a Burger na tom nebyl jinak. Byl poslán do komanda pro práci se dřevem, kam chodili lidé již předem odsouzeni na smrt. Jeho odhodlání a vůle žít za každou cenu ho však zachránila před jistou smrtí v tomto komandu, odkud se sám odvážně dostává těsně před odesláním do plynu.

V první knize se dočtete mnohem víc o strastech Adolfa Burgera v Osvětimi, ale toto "víc" už však nebudu prozrazovat. Druhá kniha (druhá část) nás přivádí do dalšího koncentračního tábora Sachsenhausen, kam byl Burger za nějakou dobu poslán, jakožto zkušený typograf. Důvod byl jediný. V Sachsenhausenu se ukrývalo jedno z největších tajemství nacistů. Pašování bankovek, které mělo podkopat ekonomiku nepřátelských států. Jelikož zde vězni (asi 142 jich prošlo touto padělatelskou dílnou) pracovali na delikátní a obtížné práci, panovaly zde neuvěřitelně luxusní podmínky, o kterých se vězňům v koncentráku ani nesnilo, samozřejmě pokud nebereme v potaz, že naši padělatelé byli pod neustálým tlakem a dohledem a vzhledem k tomu, že byli nositeli obrovského státního tajemství, byla i malá šance, že vůbec přežijí.

Bankovky, především britské libry, které odtud pocházely, byly tak dokonalé, že nebyly k rozeznání od těch pravých. Brzy se zde začaly vyrábět bankovky jugoslávské, rubly i dolary a později také falešné dokumenty jako pasy, mezinárodní smlouvy apod. Dílna v Sachsenhausenu, o níž nevěděl ani zbytek zdejšcíh vězňů, kteří byli od zvláštního bloku drženi dál, ba ani mnoho nezasvěcených esesáků, vlastnila špičkové stroje, vybavení a hlavně židovské vězně, kteří si pašováním peněz, vykupovali svůj život. Jen 142 vězňů dokázalo vyprodukovat tolik dokonalých kopií, které působily zmatek hlavně v Británii, kde se po válce zjistilo, že v oběhu je asi 40% zfalšovaných liber. Za to vězni dostávali stravu, lepší oblečení, umývárny, volné víkendy, o které si mohli dělat, co uznali za vhodné, zábavné večery, při nichž se smáli od ucha k uchu, dokonce vedle vysmátých esesáků. Zkrátka to byl pro vězně z koncentračního tábora nehorázný luxus, přesto zde vládly pochyby, stesk po rodině a strach z jejich vlastního nejistého osudu. Co s nimi provedou, až všechno skončí?

Více z knihy vám nebudu prozrazovat, ale stojí za zmínku, že Adolf Burger dodnes žije (kdyby nežil, knihu by patrně nenapsal, takže to není spoiler :)) jakožto jeden ze dvou bývalých zkušených padělatelů z původních 142. Bude mu touto dobou přibližně 94 let. Jeho dílo a vyprávění je tak proslulé, že kniha byla vydána ještě jednou roku 2007 (prvně z roku 1991) a na námět díla byl natočen i film. V Národním archivu byl dokonce založen fond a sbírka, kde lze najít s přispěním samotného Burgera materiály k jeho nezáviděnihodnému případu.

Z našich teplých domovů se díváme na koncentrační tábory sice jako na zrůdnost doby, ale neodvažujeme se vcítit do obětí nacistů. Vnímáme to vzdáleně, a přece to není zase tak dávno, co se to událo. Stěžujeme si dnes na mnohé, na naše politiky, na nespolehlivé přátele, na protivnou zimu, zdražování... Žádná doba není bez chyby, ale odvažuji se tvrdit, že naše generace nezná skutečný význam slov "neštěstí", "bolest", "utrpení" a "zlé časy". Koncentrační tábory, to je něco, co si dnes nedokážeme představit, na vlastní kůži prostě ne, a proto máme tendenci si neustále na něco stěžovat, ale uvědomme si, že časy byly daleko horší...

Tématu o koncentračních táborech jsem věnovala na blogu už nějakých pár odstavců, hlavně pak v článku Továrna na smrt, kdybyste měli zájem připomenout si, jak na tom byli Židé v těchto monstrózních hrobech nacistů. Asi se prostě pořád ještě nedokážu smířit s tím, že k něčemu takovému dovedla člověka obyčejná a nesmyslná nenávist, která neměla opodstatnění.

Obrázky: 1) Známý obrázek - brána do Osvětimi s nápisem "Arbeit macht frei", čili "práce osvobozuje". Dnes všichni víme, že to byla od nacistů další bouda...
2) Zubožené děti "mumie" (v Osvětimi zahynulo asi 1,1 milion lidí, většina z nich byli židé)
3) Adolf Burger, který nám ukazuje padělanou britskou pětilibrovku (odpovídalo všechno - speciální papír z tureckého plátna, přesné barvy a nápisy, nejjemnější kresby, registrační a sériová čísla - prostě k nerozeznání od pravé bankovky.)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ebolin Ebolin | Web | 24. listopadu 2011 v 19:26 | Reagovat

Páni, ty jsi vážně historička. Kde budeš učit ten dějepis? :-)
Ano, nedávno jsem byla na Lidicích, to je taky hrozné. Ono je dneska už málo lidí, kteří zažili druhou světovou z toho horšího pohledu a dneska o tom dokáží mluvit. Já bych to nedokázala.
Vždycky, když vidím nějaké články nebo něco takového z válek se za sebe stydím. Když jsem před čtyřmi roky (bylo mi 7 a věřila jsem na ježíška) nedostala k vánocům mobil a sestra ano, brečela jsem a psala jsem ježíškovi dopis, jaká jsem chudinka, a že mě nikdo nemá rád. Že se o mě nikdo nestará a nezajímá. Že nemám pěkné oblečení a hodné rodiče, kteří mi nechtějí kupovat sušenky a nutí mě čistit si zuby... :-? Prostě se musím stydět za to, co občas říkám i za to, co si někdy myslím ...

2 Lucie Lucie | Web | 24. listopadu 2011 v 20:36 | Reagovat

Knížka může být zajímavá, poohlédnu se po ní, docela ráda bych si ji přečetla. Nikdy jsem na tuto tematiku moc nebyla, nezajímala mne. Dostala jsem se k ní až v maturitním ročníku, kdy jsem byla přímo donucena k povinné četbě, jelikož ta byla nedílnou součástí maturitní zkoušky z ČJ, tedy aspoň podle nové státní maturity 8-) A tak jsem se s otráveným obličejem pustila nejdříve do knihy "Na západní frontě smrt" a poté do četby knihy "Smrt je mým řemeslem" od Merleho. Obě knihy předčily mé očekávání, byly skvělé! Tak živě mne vtáhly do děje, přečetla jsem je téměř jedním dechem! Znáš ty knihy? Četla jsi je také? :-)
Do budoucna mám také v plánu sednout si ke knize "Sophiina volba" ( nevím, jestli jsem to napsala správně, omlouvám se :-(  :-D ) :-)

3 Vendy Vendy | Web | 24. listopadu 2011 v 21:57 | Reagovat

Precizně napsaná recenze.
Kniha vypadá opravdu působivě, téma je však děsivé. Nevím, jestli bych byla schopna si ji přečíst... snad někdy. Druhá světová, válka i koncentrační tábory, to je ošklivá skvrna v našich dějinách. Bohužel, ani toto období však nezanechalo ten správný odkaz - výstrahu do budoucnosti. Znovu se vraždí, znovu se válčí, snad jen trochu jiným způsobem...

4 Lucerna Lucerna | Web | 25. listopadu 2011 v 0:18 | Reagovat

tak to by som asi nedokazala citat.. je to... no take ine, ked iba vies a potom este pobrat aj desive podrobnosti.

[3]: ziadne obdobie ani udalost ho na ludstvu snad nezanecha. Ludia su velmi chulostivy na pravo vlastnych omylov a chyb.. brutality.. = ehm, "ludskosti".

5 Ebolin Ebolin | Web | 25. listopadu 2011 v 15:31 | Reagovat

Vážně? tak to děkuji..Snažím se vymýšlet zajímavě, né jen tak z nudy.
Knižně? No, až budu ta "slavná" spisovatelka, tak určitě všechny tyhle básničky svážu do tlustých desek a založím do městské knihovny (víš jak to myslím ;-))
Vždyť tohle jsou jen začítky 8-O

6 Ebolin Ebolin | Web | 25. listopadu 2011 v 15:39 | Reagovat

Jinak děkuji...Labanda je skvělá, když něco potřebuju, pomůže mi :-)
No jo, snažím se ;-)
A děkuji i za pochvalu básničky. Řekněte mi někdo, proč se usmíváte? :-D

Děkuji...Ano ty jsi tak působivá. Takový vzor - nejvíc mě dostal ten psychycký test (nebo jak se to jmenovalo), protože jsem si v tu chvíli uvědomila, že si nejsem ničím jistá :-)
No jo, každý je jiný. Já jen obdivuji všechny kolem - přece nebudu až tak obdivovat sebe. Mám radost, když napíšu básničku - není tím jisté, jestli je pěkná. Doufám, že už takováhle zůstanu. Tedy, myslím taková normální. Doufám že se špatně nezamiluju, špatně nezkontroluju dveře domu, špatně neuklouznu, .... :-?
Samozřejmě mám ráda i knížky moderní doby (nejsem blbá, ne? :D) ale ty staré mají své kouzlo. Na všechny tyhle starší knížky (dalo by se jim říkat retro knihy) mně přivádí mamka, ona s nimi vyrůstala. Taky proto je ona první osoba, která mi smí poradit co číst za knihu ;-)
Děkuji, pokračování bych do konce týdne měla mít hotové, tak se pak můžeš mrknout ;-)

7 signoraa signoraa | Web | 25. listopadu 2011 v 22:27 | Reagovat

Báječně zpracovaný článek o knize a o době, která byla hrozná. Já nejsem dodnes schopná knihy tohoto žánru číst, už jen proto, že můj táta byl za války v lágru. Moc nevyprávěl, jen občas něco naznačil a i to stačilo.

8 (Ta)jemná kakaová (Ta)jemná kakaová | Web | 28. listopadu 2011 v 19:21 | Reagovat

Z tebe by mohla být profesorka na nějaké vysoké škole. Celkový pohled na článek - vypadá jako dokonalá přednáška. :)

Když jsem rozklikla celý článek, ten obrázek s těmi znetvořenými dětmi.. mrazí mne z toho po zádech-

9 Berry Berry | Web | 29. listopadu 2011 v 22:00 | Reagovat

Tak tato knížka vypadá nesmírně zajímavě, o tomto jsem vůbec netušila a slyším o tom prvně. Děkuji za výborný typ. Asi se nečte dobře (mě dělala dost zle samotná prohlídka Osvětimi), ale vypadá to jako velmi zajímavé a historicky cenné dílo.

10 Mniška Mniška | E-mail | Web | 30. listopadu 2011 v 21:35 | Reagovat

[1]: Ano, je to jedna z těch palčivých otázek, co s historií dál? Já nevím, ale možnost stát se učitelkou je pro mě asi jedna z těch nejhorších. Já to s dětmi neumím, navíc děti historie dneska nezajímá, dál je tu otázka, komu už se dnes říká "dítě". Pokud by to mělo být z nouze, tak možná, ale učitelkou být rozhodně nechci
O tom stěžování si, jistě nejsi sama v těhle věcech. Ono jde také o to, že leckdy přeháníme i sami před sebou a říkáme si, jak jsme na tom špatně a ono to ve skutečnosti tak není. Třeba je fakt, že mi strašně chybí na mojí mamce takový starostlivý mateřský zájem a na mojí mamce mi vadí spousta věcí, ale abych byla spravedlivá - nebije mě (teda jak kdy :D pár facek občas dostanu), ale myslím tím, že mě netýrá, o víkendu vaří a já si pochutnám, někdy mi koupí pár věcí, které bych chtěla, takže není sobecká, takže ne, nebudu si stěžovat na svou mamá, v zásadě jsem spokojená.

[2]: No, vidíš, ty knížky, které jsi vyjmenovala, neznám, ono, jestli je to beletrie, tak to nemohu zahrnout do své povinné četby, já musím číst jen odborné, případně knihu pamětníka, aby se mi to počítalo. Což tedy neznamená, že by mě to automaticky nezajímalo, to nikoli, ale jen, že i kdyby mě to zaujalo, jakože ano, tak v nejbližší době se k tomu nedostanu, ale děkuji za typ. Sophiinu volbu jsem četla můžu doporučit - napsala jsi to správně, nemusíš se omlouvat :)

[3]:[4]: To chápu, ne pro všechny je tato četba a ne všichni se chtějí do něčeho tak hrozného nořit. A já vám to i docela schvaluji, člověk, když se tím pak víc probírá, tak z toho pak může mít i špatnou náladu, ono stačí, když se o tom v televizi objeví nějaký dokument, nebo o tom někdo napíše článek...

[7]:Pamatuji si, že jsme se o tom bavily, tvé důvody chápu o to víc, ale hlavní je, že byl tvůj táta statčný a přežil to, za to můžeš být ráda, protože takové štěstí nepotkalo moc lidí

[8]: Děkuji...no, profesorka na střední...dejme tomu, tam je většina lidí, co historie zajímá, i když, co se tak dozvídám, učí se tam i lidi, co měli za to, že prostě chtěli jen nějakou školu a asi si mysleli, že historie je lehká. Ale nějak si nedomysleli, že s historií se toho dneska moc dělat nedá a jestli chtěli studovat pro peníze, tak si vybrali hodně špatně...Děkuji :)

[9]: No, naopak se to četlo hodně dobře, myslím tedy po formální stránce, samozřejmě ten obsah nemusí být pro všechny stravitelný. Ale bohužel, tohle se doopravdy dělo a my bychom to neměli přehlédnout

11 Amelie Amelie | Web | 2. prosince 2011 v 13:12 | Reagovat

Děkuji za tip na knihu, už jsem si ji napsala na seznam těch, které bych si jednou chtěla přečíst. Perfektní článek, díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama