S ním je všechno jiné

8. listopadu 2011 v 18:49 | Mniška |  Pergamen a brk
Potřebuji si promluvit, Adame, opravdu to potřebuji. Zvláště po tom, co mne stíhá jedna rána za druhou. Ano, já vím, že ti zakázali se mnou mluvit, protože se za mnou vznáší mraky problémů. Nemusíš. Nemluv. Z tvých gest poznám, co mi budeš chtít říct, tak mne prosím vyslechni, alespoň pro tentokrát!


Jak už je to dlouho, co jsme se neviděli, kolik let…Je vidět, co na tobě ten čas zanechal. Stárneš, ale to vlastně i my všichni. Ani já už nejsem tak štíhlá jako dřív a ani mé oči už se nelesknou mou dávnou naivitou a nezkrotností, vidíš?
Je to tak zvláštní, když se na nás dva podívám v čase zpátky a najednou tu sedíme spolu o několik let starší. A ty o mně nic nevíš, ani já o tobě. Přitom bych za tebe dřív dala ruku do ohně jen za to, že jsem si byla jistá tím, že tě znám. Náhle jsme sami sobě tak vzdálení, i když jsi teď tak blízko, že se tě mohu dotknout. Není to zvláštní?
Ne, prosím, nic mi nevyčítej, měla jsem vážné důvody k tomu, abych odjela a opustila tě, tedy, alespoň jsem si to myslela. Ze srdce doufám, že mi jednoho dne odpustíš.
Moc jsi mi chyběl. Moc. Tvá společnost mi byla vždycky milá a vlastně žádoucí, i když jsi toho ani tenkrát příliš nenamluvil. Ovšem, co slovo, to perla, nemluvil jsi zbytečně. Já vím, že to neříkám poprvé, ale vyslechni mne prosím. Moc o to stojím.
Chtěla bych mluvit o nás, o tobě…o tom, co nás vždycky spojovalo.
Ty víš, jaký mám pohled na svět. Víš, že když kolem sebe nevidím příběhy lidí jako pohádku, jsem zmatená. Možná si ani nechci připustit, že realita je jiná a ty příběhy nekončí vždy radostí nebo svatbou. Znáš mě. Jsem slepec bloudící tmou, když jdu po ulici. Vidím věci jinak, než tak, jak by měly být. Jenže mě jednou kdosi vzal za ruku a pohladil mne po vlasech, jen proto, že mne viděl a chtěl mne vyvést z té temnoty na světlo. Proto, že mne povrchně neodsoudil, tak jako mnozí, když mne uviděli na ulici a začali se mi smát kvůli tomu, že očima hltám stromy a svět a já přitom vypadám hloupě. Ten někdo vzal paletu a štětec a ulice a parky pro mne vybarvil různými barvami. Do té doby jsem měla zavřené oči a svět kolem mne byl černobílý. Žila jsem šťastně ve své pohádce jako princezna, která se nikdy nestane královnou. Ale jakmile jsi mne vzal za ruku a strhl na svou stranu, minula mne lavina, která mě měla dříve či později smést z mé cesty životem. Najednou jsem nebyla jen šťastná, ale spokojená, plná radosti, můj život měl zkrátka smysl. Konečně.
Prosím, nech mne to dopovědět, musím ti to říct. Co když budu muset znovu odejít a já už se nevrátím? Usaď se tu a poslouchej, nešij sebou pořád, cítím, jak jsi znepokojený.
Jak už jsem řekla, znáš mě. Tak jako nikdo jiný. Víš, co cítím, když se podívám na kouř z cigaret, když se dívám na koně a hltám ho celou svou duší i srdcem. Ano, ty víš, že koně jsou má oblíbená zvířata a že dokážu i plakat dojetím, když nějakého spatřím. Tolikrát jsi věděl, kam bych chtěla jít, vsouval mi slova do úst… Pamatuji si, jak jsi mi jednoho dne řekl: "Ty jsi má kniha a já tvůj čtenář, ale když se do tebe začtu, jsi ty ten čtenář." Tuhle větu nikdy nezapomenu.
Když jsem plakala, vzal jsi mne do náručí a řekl mi pravdu, že jsem to zpackala a že příště na to musím jít jinak. Když jsem se smála, smál ses od srdce také.
Ano, rozumím. Nechápeš proč jsem tenkrát tak náhle odešla, když jsi mi byl vlastně vším. Sama nevím a neumím to popsat. Někdy se to tak stane, že věci zajdou tak daleko, že pak člověk dostane strach, že by se něco mohlo změnit nebo pokazit a já se bála. Utekla jsem. Omlouvám se. Byla to chyba. Chci, abys věděl, jak moc mě mrzí, že jsem tě opustila, že jsem tě tu nechala a nechápala. Nepochopila jsem, že něco se nedá jen tak opotřebovat a že tak jako v pohádkách něco může přežívat věčně a až do smrti.
Ale vrátila jsem se. Vrátila jsem se kvůli tobě, protože bez tebe se mi svět znovu mění pod nohama, bez tebe jsem ztracená. S tebou je totiž všechno jiné, magičtější a mnohem intenzívnější. Odpusť mi, prosím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mniška Mniška | E-mail | Web | 8. listopadu 2011 v 18:57 | Reagovat

Nechtěla jsem to psát přímo do textu, ani jako úvod, takže to napíšu sem. Tento slohový útvar (vlastně ani nevím, jak to mám nazvat, povídka? Vyznání by bylo lepší, ale o takovém slohovém útvaru jako češtinářském jsem neslyšela). Nicméně, jestli si Vendy pamatuje, visel tento příspěvek na mém rodném sblogu, ze kterého teď chci vytáhnout, co se dá, dokud ještě žije. A navíc mám takovou zamyšlenou a tvořivou náladu, kterou ovšem kvůli nedostatku času neuplatním. A jak se znám ta múza bude v háji, až pro ni ten čas bude...Zkrátka, když tento článek (v němž jsem pro tuto chvíli vymazala jen uvozovky a dvě čárky, žádné jiné úpravy) byl k vidění na tefohe.sblog.cz, mnoho z čtenářů si myslelo, že toto vzniklo na základě skutečných událsotí. Konkrétně asi 3 kluci měli dojem, že píšu o nich, což mě rozesmívá ještě dnes :) Samozřejmě, když tam mluvím o pocitech, o tom, jaká jsem, je to z velké části pravda, ale ve skutečnosti jsem se nikdy nikomu takhke nevyznávala. Vzniklo to na hodinu českého jazyka a inspirovala jsem se jednou povídkou ze Zaklínače, která byla psána celá v ich formě a promlouvala k druhé osobě, což se mi moc zalíbilo.

2 (Ta)jemná kakaová (Ta)jemná kakaová | Web | 9. listopadu 2011 v 18:15 | Reagovat

Je to nádherné. Předtím, než jsem si přečetla tvůj dovětek, mi přišlo, že naopak chceš někomu otevřít oči. Každopádně, opět dokonalá práce, naše "češtinářské cukroví" využíváš prostě dokonale, taktéž tvou bezednou milující fantazii, překrásnou duši dostávající čtenáře do kolen.. a v neposlední řadě svého nezměrného talentu.

Nadšení vrcholí, tvé psaní hladí po srdci. :)

3 Vendy Vendy | Web | 9. listopadu 2011 v 19:19 | Reagovat

Mám pocit, že si to vybavuji. A ještě další povídání o jednom neuvěřitelném klukovi... vytáhni to všechno, zlato, nebo to udělám za tebe! ;-)  :-)
P.S. tohle je nádherné vyznání! K tomu netřeba dlouhého komentování, protože pocity se dají těžko popisovat.

4 Karr Karr | Web | 10. listopadu 2011 v 21:33 | Reagovat

Trošku mě to uvrhlo do deprese.. Je zvláštní jak moc se jeden vztah podobá druhému, ač si to neuvědomujeme nebo uvědomit nechceme. Snad se mi má spřízněná duše nikdy neodcizí. Asi bych to nepřežila..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama