Otroci špatné doby

18. září 2011 v 15:48 | Mniška |  Pergamen a brk
Nikdy dříve jsem se příliš nezajímala o druhou světovou válku, pod kterou jsem si většinou vždycky představovala jen hrůzy, neštěstí a oběti. Ale v poslední době se s tímto tématem stýkám častěji, než bych si kdy představila, že bych chtěla a neustále mě napají naléhavé otázky, jak bych se asi zachovala, kdybych byla v kůži českého státníka pod přímým Hitlerovým nátlakem nebo Židovkou. Lze na to vůbec odpovědět?


Miliony mrtvých na frontách, hektolitry krve a slz, nepočítaně tíživého a všudypřítomného strachu. Nikdo tehdy nemohl říct, že se ho válka netýká a už vůbec nedotýká. Každý ji na vlastní kůži pocítil, ať už to byli civilisté, obyvatelé Protektorátu Čechy a Morava, kteří oficiálně na frontách druhé světové války nebojovali (nepočítám-li odboj, zejména zahraniční), bohatí nebo chudí, kdokoli. Smrt si nevybírala, a dokonce za morálně dobrý skutek byl člověk souzen nejpřísněji. Za slova a i za aktivity a činy, které jsou pro nás dnes samozřejmostí, byli lidé bez milosti zastřeleni a bylo jedno, jestli jste přišli na to, že ten Žid se schovává v támhletom baráku, náhodou nebo jste ho skutečně chránili.

Už hodněkrát jsem si položila otázku, jaké by to bylo žít v té době. Samozřejmě, že bych to nechtěla zažít, ale čistě ze zvědavosti a pokusu lidi pochopit, se do nich chci vžít. Můžou mi k tomu dopomoci válečné filmy, a dokonce i mnoho mých snů o válce bylo až neskutečně živých a nepředstavitelně příšerných až tak, že mám za to, že jsem poznala tu atmosféru plnou hrůzného strachu. A samozřejmě jsou tu i knihy. Stejně si to snad nikdy nebudeme moci představit úplně, protože se jednalo zkrátka o jinou dobu, kdy lidé vnímali i některé věci úplně jinak, než my dnes.

Jak pochopit třeba prezidenta Protektorátu Čechy a Morava Emila Háchu? Dnes jsou mnozí, kteří o jeho existenci ani nevědí, jsou ale i tací, kteří ho považují za kolaboranta. Pokazil to už tím, že vůbec odevzdal Čechy do rukou Hitlera 15.3.1939 a podepsal Berlínský protokol, který to schvaluje. Málokdo se ale ještě ohlédne po tom, že Emil Hácha tak učinil pod nátlakem a výhrůžkami likvidace českého národa, který toužil ochránit. Odpor by byl v té době bláhový, protože Hitler začal potichoučku Čechy obsazovat ještě předtím, než se na tom s prezidentem vůbec domluvil. On byl připravený a hlavně plně vyzbrojen.

Asi přibližně do roku 1941 odmítal Hácha i s vládou jakkoli vyjadřovat loajalitu třetí říši a Hitlerovi. Mnohdy to učinili takovou šikovnou oklikou, že se člověk až diví. Žádná loajalita a dávat lidem naději! Ovšem pravda, aktivní odpor to nebyl. Bylo to tak správně? Co bych dělala na jejich místě já? Musím si uvědomit, že bych byla státník, autorita, kterou národ sleduje. Sleduje ji i svět. Emil Hácha to měl o to těžší, že trpěl depresemi po smrti své milované ženy, byl nemocný a o post prezidenta původně vůbec nestál. Své funkce litoval do konce života a měl za to, že ji Benešovi znovu vrátí a on do té doby bude jen jeho zastupitelem. Beneš se mezitím "schovával" v Anglii. Oba spolu udržovali ilegální kontakt (samozřejmě, kdyby o tom věděl Hitler, nelíbilo by se mu to ani trochu) a Benešovi se to pěkně "kecalo" z anglického ostrova, kde výhrůžky nacistů a Hitlera nemusel na vlastní kůži snášet. Udával snadno znějící pokyny, ale zdálo se, jakoby se do pana Háchy prostě neuměl a možná ani nechtěl vcítit.

Už vůbec nedokázal pochopit jeho změnu politiky po roce 1941, kdy šel už i slovní odpor plně stranou a Háchovy projevy se nesly vlnou loajality k třetí říši a doporučeními, aby se Češi připojili k jejímu budování. Je fakt, že Hácha si své projevy nepsal a mnoho bodů v nich mu bylo přímo nakázáno, ale kam se poděla ta neústupnost k tomu neslibovat říši žádnou loajalitu? Nakonec tohle Hácha nedělal úplně zadarmo. Navenek se jevil jako velezrádce národa, ale za ta slova loajality a obdivu k říši vykupoval životy vězňů z koncentračních táborů a třebaže to tak bývalo po troškách, celkově těch životů Hácha nevybojoval málo. Pokaždé prosil za zmírňování útlaku na český národ, byl proti potírání ("fiktivní") autonomie protektorátu, bránil jeho obyvatele proti agresivní germanizaci. Vždy a neúnavně žádal, přímo prosil a snažil se zachránit, co se dalo, ovšem za cenu přetvářky, které ovšem nacisté dokázali dobře využívat v jejich prospěch. Němce ale upřímně nenáviděl a Hitlera, Franka a Heydricha se velmi obával. Byli to velmi nepříjemní chlápci, kteří dobře věděli, jak se vyhrožuje.

Co bych na jeho místě dělala já? Odporovala bych? Získala bych si tím náklonnost národa i zahraničních mocností (které ovšem měly na katastrofě podíl), vymohla bych si tím čest a možná i obdiv, postavila bych se beze strachu za dobrou věc. Ale určitě bych si tím moc nepomohla a svému národu také ne. Přetvářka, i když nechutná, pomohla přeci jen cosi zachránit. Hácha si tím vysloužil jen odpor k vlastní osobě, Beneš ho také odsuzoval a prohlásil, že Hácha není nikdo, není žádným prezidentem a po válce bude přísně souzen. Ale jemu se to mluvilo, on nemusel čelit nacistickému tlaku. Hácha, jemuž se příčilo, co dělá, ale ve skutečnosti chtěl svůj národ chránit a činil to tímto způsobem. Svá slova nemyslel vážně, byl to takový obchod. Za životy zatčených studentů z gymnázií a Vysoké školy v Praze. V mnoha vědomích je však Hácha kolaborantem a posléze i komunisté si na něm pěkně smlsli. Ale co měl dělat? Byl navíc nemocný a soud po válce přiznal, že po roce 1943 nebyl Hácha za své činy odpovědný, neboť jeho nemoc (arterioskleróza) velmi pokročila. Většinou byl skutečně mimo a nevěděl, co činí. Nacisté toho využívali a téměř vše, co činili, skryli pod jeho jméno.Bezprostředně po válce měl být ale Hácha souzen velmi přísně a o jeho činech se s ním nechtěl bavit ani Beneš. Hácha ale zemřel a o jeho pohřbu neměl vědět nikdo, kromě jeho dcery. Zahynul nenáviděn a nepochopen.

Je těžké odpovědět si na otázku, jestli bych se zachovala stejně, jestli cestu, jakou si Hácha zvolil, byla ta správná nebo kolaborantská. Já osobně vždy zastávala názor, že rozhodující jsou úmysly a ne činy. Ale to platí při posuzování člověka. Nedovedu si představit, jak by na mě působil ten nátlak ze všech stran, kolaborantští kolegové, kteří by se mě snažili neustále ovlivňovat. A přitom se cítit neustále tak sama. Já stojím za panem Háchou.

Obrázky: Úplně nahoře je portrét protektorátního prezidenta Emila Háchy
Dole je jeho hrob, o němž tehdy neměl nikdo vědět. V těch dobách nenosil ani Háchovo jméno.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 18. září 2011 v 17:01 | Reagovat

Skvělý článek!
Ono se to lehko kecá, když člověk není v kůži toho druhého, lehce můžeme kohokoliv (jako třeba pana Háchu) odsoudit, když jsme nebyli jím.
Já osobně si vůbec nedokážu představit, jaký byl život za války. Muselo to být neskutečně těžké, když se člověk ráno budil s tím, že netuší nejen co bude s jeho zemí, ale i s ním samotným...
(Mimochodem - mockrát děkuju za milý komentář u mého článku)

2 signoraa signoraa | Web | 18. září 2011 v 22:26 | Reagovat

Báječně napsaný článek. O Emilu Háchovi byla natočena televizní inscenace, kde ho hrál Rudolf Hrušínský (byla to jedna z jeho posledních rolí), nejsem si jistá, ale tuším, že se to jmenovalo Noc rozhodnutí.

3 Vendy Vendy | Web | 19. září 2011 v 13:03 | Reagovat

To byl výborně napsaný článek a výborná úvaha! Taky jsem se učila, že Hácha je černá skvrna národa, kolaborant, zrádce, zaprodanec... a až později, mnohem později jsem si uvědomila, že to neměl lehké, zatraceně to neměl lehké. Nechtěla bych být v jeho kůži. Beneš byl možná dobrý státník a rozhodný člověk, nicméně, přesně jak píšeš, ze zákrytu a z místa, kde nemám nůž na krtku, se to lehce řeční a radí. Proč Beneš nezůstal v Československu a nečelil potížím? Jasně, řekl by, že musel strategicky ustoupit. A možná měl i pravdu. Ale Hácha ten nůž na krku měl, navíc nebyl zřejmě rozhodná povaha. Představ si to, nacpou tě do funkce, kterou nechceš a ještě v té funkci máš rozhodovat nejen o sobě, ale o dalších milionech lidí.
Možná, že kdyby odporoval, pozvedl by morálku obyvatel Československa. Možná by se lidi zvedli k odporu. Ale taky si myslím, že Němci by je převálcovali tak, že už v čtyřicátém třetím by nemuselo žádné Československo existovat. Zvládli to s Lidicemi a Ležáky. A to bylo jen za atentát.
Výtečný článek, Mniško! 8-)

4 Mniška Mniška | E-mail | Web | 20. září 2011 v 11:22 | Reagovat

Upřímně vám děkuji za vaše pěkné komentáře a jsem ráda, že vás to zaujalo. Trošku jsem se bála, jestli tohle téma, druhá světová válka, tak omílané, bude čtenáře zajímat a také vůbec Emil Hácha, který, co jsem tak zjistila, u široké veřejnosti překvapivě není moc znám. Víte, poslední dobou se opravdu hodně zabývám touto hroznou dobou a jak posedlá se snažím se do těch lidí vcítit (a pak nemám mít pořád tak divnou náladu :D), protože, ačkoli má i naše doba svoje mouchy, přece jenom si žijeme tak nějak pohodlně a máme za to, že je to samozřejmostí. Ale ono to zase není tak dávno, co naše pohodlnost byla jen iluzí.
Mnohokrát vám děkuji a signoree děkuji za typ, hrozně ráda se na to podívám

5 Vendy Vendy | 20. září 2011 v 14:29 | Reagovat

[4]: Tohle téma opravdu dnešní mladé nezajímá. Dá se říct, že z velké části je nezajímá vůbec nic. Ale občas překvapí...
Občas se ráda dívam na pořad Nikdo není dokonalý. Protože se tam ptají i na věci, související s dějinami, nějaká jména nebo události. A někdy to dotázaní vědí a jindy z nich padají úplné nesmysly.
Na téma druhé světové psal i Xavier Fender, ale spíš to byla reportáž z návštěvy Osvětimi. Velmi dobře napsaná reportáž, na kluka jeho věku.
Ta doba musela být opravdu hrozná, i když byla spousta lidí válkou téměř nedotčená - tedy, nezažili žádné nájezdy gestapa, a podobné věci. Moje máma v té době byla dítě, a moc si toho nepamatuje, jen to, že měla být odvedena jako árijské dítě na převýchovu, protože odpovídala tehdejším požadavkům - blond vlasy, modré oči. Nevím, co se stalo, že ji neodvedli,možná to bylo ke konci války.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama