Víra v duši

17. července 2011 v 10:14 | Mniška |  Památníček


Už jako hodně malá holčička jsem věřila v kde co; v něco, co připomíná boha, v démony, čáry, tajemné síly, které hýbou světem a které můžeme ovládnout i my, a v duchy - duše zemřelých. V mých světech se mísila nejedna podivuhodná představa, ale o to víc bylo kolem mě vše barevnější a pestřejší. Netvrdím ale, že jsem se nikdy nebála svých představ, které jsem považovala za skutečné.


Snad to byly ty kreslené pohádky, jež ve mně vždy živily tu obrovskou fantazii, za níž jsem vděčná doteď. Na stejné vlně byla i má nejlepší kamarádka, s níž jsem se seznámila už ve školce. Pamatuji si, jako by to bylo včera, když jsem tehdy prvního dne ve školce přistoupila k hezké malé blondýnce a prostě jí řekla: "Budeš moje kamarádka?" a ona mi bez váhání odpověděla kladně a už mě vedla ke hře. Od té doby jsme spolu chodily do školky, spolu jsme absolvovaly základní školu a gymnázium. Myslím, že to byla pro mě ta nejlepší osoba za celý můj život, žádnou takovou, pro mě důležitou, už jsem poté nepotkala. Hrozně jsme si totiž rozuměly a obě jsme měly velkou fantazii, kterou jsme navzájem živily.

Tak, když jsme spolu třeba šly ze školy do jídelny, vyprávěly jsme si po cestě neuvěřitelné příběhy, které jsme každý den přikrášlily jinak a s pravidelností jsme o nich diskutovaly: "Včera o půlnoci, když jsem vykoukla z peřiny, viděla jsem na zemi rudé, zářící oči." "Vážně? Týjo, to muselo bejt strašidelný. To já jsem zase viděla divnou, průhlednou postavu, jak se na mě celou dobu kouká." Ačkoli jsme si to každá vymýšlela za pochodu a věděly jsme o tom, obě jsme tomu chtěly věřit a věřily. A tak jsme začaly oficiálně věřit na duchy a ve vše, co je s tím spojené.

Já jsem byla vždy nerada sama doma, protože jsem skutečně věřila tomu, že v našem bytě, kde žijeme s rodinou, sídlí nějaký duch, mrtvý člověk, který se odtud nechce vystěhovat. Bylo tomu nejspíš proto, že věci občas vydávají zvuky, praskají, někdy něco spadne, ale tehdy jsem věřila, že ty podivné zvuky dělá onen duch. Navíc jistě víte, že občas má člověk pocit, že koutkem oka vidí někoho, kdo ho pozoruje. Pamatuji si na jeden zásadní okamžik, když jsem opět přišla ze školy do prázdného bytu a já se šla rovnou vykoupat. Z kuchyně - aspoň mi to tak přišlo - se ozývalo opravdu mnoho podivných zvuků a já se ve vaně ani nepohnula, jak jsem byla vystrašená. Někdy jsem s duchem mluvila: "Copak tu chceš? Chceš s něčím nějak pomoct? Proč tu jsi? Nebo si chceš prostě jenom povídat? Já ti nic neudělám, tak nedělej nic ty mně." Někdy, když jsem se bála hodně, vždy jsem měla osvědčený recept, jak na duchy vyzrát. Musíš si zpívat, musíš být veselá a musíš se usmívat, protože když bude ten duch vědět, že tě děsí, tak ho to posílí v tom, ještě víc tě strašit. Tyhle promluvy a recepty byly tak účinné, že jsem za nějaký čas uvěřila tomu, že duch se se mnou smířil a jednoho dne odešel. Ale bylo mi z toho smutno. Najednou mi přišlo, že neslyším tolik zvláštních a strašidelných zvuků, najednou jsem prostě neměla pocit, že by byl někdo se mnou v bytě přítomen. Prostě odešel. Asi do nebe.

Ale i později se stala jedna zvláštní věc. Kdo četl na mém rodném sblogu záchodové příběhy, bude tuto strašidelnou historku už znát. Bylo to už v době, kdy jsem chodila na gymnázium. Už jsem byla víc rozumná, sice jsem stále věřila v mnoho věcí, ale už jsem prostě nebyla dítě. V bytě jsem byla pouze já a má sestra. Zatímco jsem hrála na PC Heroes III., moje sestra seděla na záchodě. Najednou vykřikla: "To nebylo moc vtipný!" Myslela jsem, že si ze mně dělá nějakou legraci, takže když přišla z WC, zeptala jsem se jí, co tou větou myslela. "Jak jako? Tys mi otevřela dveře od záchoda!" "Cože?! Co to kecáš? Já jsem byla celou dobu u počítače, přísahám!" "Nekecej, viděla jsem, jak se ta klika od dveří hýbe." "A slyšelas snad moje kroky? Já jsem to fakticky nebyla." Tak, co si o tom myslíte? Tohle je svědectví, které mohu odpřísáhnout, jakože přísaha je mi svatá.

S kamarádkou, o které už jsem vyprávěla předtím, jsme velmi často vyvolávaly duchy. Měly jsme prostě pro strach uděláno a my věděly, že je to nebezpečné, proto nás to bavilo. Dělávaly jsme to vážně často a nebyly jsme samy, přidávaly se k nám i naše sestry a jedna další kamarádka. Velmi často jsme měly pocit, že se nám to podařilo, byly ale i rituály neúspěšné. Jedno další svědectví, které také mohu odpřísáhnout vám také povím. Myslím, že to bylo také v té době, kdy jsme obě začínaly chodit na gymnázium. Lenka pořádala u sebe doma Halloween party. Přišlo nás tam asi tak 6. Po pár hrách a filmu jsme se rozhodly, že budeme vyvolávat ducha. Konkrétně mého nedávno zemřelého dědečka. Ve chvíli, kdy jsme se na něco zeptali, uslyšeli jsme všichni křupavý zvuk ve vedlejší místnosti. Přísahám, že jsme se všichni tak lekli, že jsme okamžitě vytvořili klubíčko objímajících, vystrašených lidí. Lenka řekla, že bychom se do místnosti měli podívat, jestli to náhodou nebyla její kočka anebo rodiče, kteří své dcery rádi také občas postraší. Trvalo nám nějakou dobu, než jsme se osmělili a do místnosti vyrazili na průzkum. Zjistili jsme ale, že ani kočka, ani Lenčiny rodiče to nebyli. Shodli jsme se na tom, že ten zvuk zněl, jakoby někomu křuplo v noze. Pokračovali jsme v otázkách a musím říct, že v mnoha případech jsme měli opravdu pocit, že nám duch odpověděl. Pak, když jsme ducha odvolali, uviděli jsme všichni přes zavřené skleněné dveře takovou slabou světlou záři ve tmě. Dívali jsme se na to s bázní. Byli mezi námi i lidé, kteří spíš experimentovali a v duchy ve skutečnosti nevěřili, ale i oni poznali na vlastní kůži podobnou moc.

Byla mezi námi i kamarádka Monika, která se velmi bavila tím, že si z nás prostě dělala šašky, ale v té době jsme jí s Lenkou zbaštily všechno i s navijákem, to abych toto téma trochu odlehčila. Třeba nám řekla, že jak jsme vyvolávaly Boženu Němcovou, která je proslulá tím, že škrábe a není ráda, když jí někdo vyrušuje z jejího klidu, pronikla do jejího těla a udělala si z ní medium. Každý den nás poté strašila jinými podivuhodnými historkami. Třeba nám ukázala své škrábance na ruce, které jí prý Božena Němcová udělala. Nebo nám neustále říkala, že se cítí stále víc a víc slabá a už by bylo potřebné, abychom z ní toho ducha dostali. Také nám jednu dobu chtěla napovídat, že když se dotkla jedné ozdobné kliky na hrobě lovosického hřbitova, získala neuvěřitelnou magickou sílu a její triky, které nám ukazovala, se jí občas velmi dobře povedly. Zkrátka to byla Monika. Která v nás dál živila víru v duchy. Když se teď na to podívám zpětně, můžu říct, že ta holka si z nás vyloženě dělala srandu. Ale nezazlívám jí to, protože v té době, kdy jsme jí to všechno baštily, to bylo vzrušující a ten strach nás bavil. Život měl šťávu.

Dnes mám na duchy trochu jiný názor, ale neustále v ně věřím, aby taky ne, když mezi tím vším byly okamžiky opravdového svědectví, které bych neodpřísáhla jenom já. Dnes už bych ale duchy nevyvolávala, protože je to nebezpečná hra. Dnes mám na svět tajemna vůbec takový opatrnější pohled a dospěla jsem k názoru, že ten svět není pro lidi, kteří s tím neumí zacházet. Není pro lidi vůbec. Věřím, že to existuje, ale lidé, ať už si třeba myslí, že jsou nějací velcí magičani, by se neměli pokoušet tajemné síly zkrotit a pokoušet se s nimi nějak zacházet. Myslím, že je to jen v kompetenci přírody nebo prostě třeba nějakých bytostí, které nemají být v povědomí lidí, nebo zosobnění osudu. Nevím, každopádně ať už je to, jak chce, lidé by si s tím neměli hrát. Na druhou stranu ale nelituji všech těch dobrodružství, které jsme s mou sestrou a Lenkou prožívaly, klidně bych se do těch časů znovu vrátila, do časů strašidelných dobrodružství, které živily naši fantazii, náš život a dětství.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 17. července 2011 v 12:02 | Reagovat

To bylo zajímavé povídání. Myslím, že jsou věci mezi nebem a zemí, které nikdo nedokáže vysvětlit, a asi dvě-tři jsem sama zažila. Jednou jsme vyvolávali taky duchy, a něco se ozvalo, my jsme byli vyděšení jak králíci. Ale to jsme byli děcka, takže už si to moc nepamatuji, jen ten pocit momemntální hrůzy. A nevím, jestli to byla skutečnost nebo si z nás dospělí udělali srandu. Pak jsem viděla něco jako UFO a jednou jsem zažila silný pocit deja vu, v Olomouci, když jsem šla kolem jednoho kostela - jako bych tou cestou kráčela kdesi před stoletími.
Kamarádka Monika je pěkný číslo, ale taky bych se na ni nezlobila, protože svým způsobem spřádala stejné fantazie jako vy dvě, jen možná trochu zlomyslně. Ale bavily jste se všechny, jak se zdá, takže nic zlého z toho nevzešlo.

2 Mniška Mniška | E-mail | Web | 22. července 2011 v 14:52 | Reagovat

Pocit deja vu už jsem také měla hodně často. Někde jsem četla i jak může být tento pocit vyvolán z lékařského hlediska. Nevím, možná ale jde také o to, čemu chce člověk věřit a já bych heště ráda zůstala u toho tajemna :) snad ten svět nemůže být pořád tak suchý, aby se dal vysvětlit jen něčím racionálním :)

3 bludickka bludickka | Web | 17. listopadu 2011 v 18:22 | Reagovat

takovýhle historky mě docela děsí :)vyvolávat duchy jsem jako malá chtěla několikrát ale nakonec to bylo vždycky něčím přerušený takže na to nakonec nedošlo. navíc o vyvolávání kolovali různý strašidelný historky takže jsem se bála :) jednou jsme zkoušely se sestřenkou vyvolat dědu a taky jsme uslyšely divnej zvuk a hned jsme se lekly a přestaly. jinak jedna kamarádka mojí mámy je schizofrenička ale do svých šestnácti to byla obyčejná holka. až jednou vyvolávali duchy a ona tvrdí že od tý doby jsou v ní. prostě věří že je posedlá démony. tenhle její příběh mě taky dost vyděsil

4 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 7. ledna 2012 v 22:49 | Reagovat

Když před pěti lety zemřel Karel Svoboda, s kamarádkami jsme zrovna začaly mluvit o duších, v nějakém pořadu dávali, jak ho příbuzní vyvolávají. A nás na škole v přírodě nenapadlo nic jiného, než ho vyvolat. Na půl jsme si to vymýšlely, nebály jsme se. Na kamarádku spadnul větrák. jen tak letmo, ale spadnul. Tak jsme toho nechaly. Pak se za mojí postelí našel svatební prstýnek (do teďka ho máme) s datem 15.7. 1939. Kdo se bral za války? 15.7. sice jiný rok, se brali moji rodiče. Náhoda? Každopádně teď už bych to nikdy nezkoušela. V duchy věřím. A déja vu mám dost často.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama