Prdlostní zárodek a tvrdý obal skořápky

15. května 2011 v 13:50 | Mniška |  Památníček

Měla bych se učit a hlavně číst, protože mi momentálně hoří koudel u zadku a zase mám věčné problémy s časem, jenže si tenhleten článeček prostě neodpustím, musím se na chvíli vrátit do své zvrácené minulosti, kterou představuje můj rodný sblog, který asi budu opěvovat ještě dlouho, jak se zdá.



Na jednu stranu mi chybí mé staré články, na druhou stranu jsem se teď u některých trochu zastyděla, je zvláštní, že když jsem je dříve psala, vůbec mi nepřišlo, jak puberťácky u toho asi musím vypadat. Nicméně jsem si před malou chvilinkou četla některé ty své ohlodané hlody o svém životě, jelikož potřebuji napsat esej na muzeologii a já na svém blogu hledám zmínku o výstavě o Titaniku, kterou jsem navštívila a o které bych ráda něco napsala, takže snad tu zmínku ještě najdu.

Takže teď vyděšeně a celá rudá čučím na ty své ohlodávky. Na jednu stranu si říkám, že tak slušné hlášky, které jsem do svých článků nasázela, bych si fakt měla nechat patentovat a pobavila jsem jimi sama sebe - říkám si, proč už najednou tohle z mých článků vymizelo, proč jsou teď tak suché a leckdy bez nápadu, proč už jsou ty moje smyslné nesmysly trochu pasé. Že už bych se stala celkově nudnou? Nebo je to především tím, že na mě tak strašně doléhá škola a nedostatek času a já si prostě už jen dávám za úkol, co nejrychleji něco napsat, abych mohla pokračovat s povinnostmi do školy? Celkem mě mrzí, že už jsem tak suchá. Na jednu stranu si opravdu myslím, že je to školním nátlakem, protože se stále nedokážu příliš uvolnit. Leckdy dokonce nevnímám, že na mě někdo mluví, protože musím neustále přemýšlet nad tím, co ještě musím udělat a neustále si v hlavě listuju svým mozkovým diářem, jak dlouho mi co bude trvat, kdy mám začít apod. Vždycky pak mám naději v tom, že přes prázdniny se můj celkový stav zlepší a já jsem zase tak potrhlá, jako bych byla normálně. Daň vysoké školy je příliš velká...trpí jí láska, na kterou kvůli učení nemám ani pomyšlení, a vlastně i moje narušená osobnost, jež touží po svobodě s volným rozletem bez klece.

A teď si tak říkám, asi jsem ráda, když můžu být potrhlá, ačkoli někdy si si zase říkám, že bych chtěla na lidi působit spíš jako hodná holka, než jako klaun. Opět důkaz, že vlastně nevím, co chci.

Na druhou stranu se ale nehorázně divím tomu, jak jsem mohla být tak otevřená. Tedy, vlastně si to nevyčítám, protože jsem o svém životě, bez ohledu na to, jestli jsem byla zrovna dole nebo nahoře, psát chtěla, toužila jsem se pochlubit, někoho oslovit, někomu říct, na co chci, aby se zaměřil, někomu jsem tím chtěla "nenápadně" něco naznačit, někdy jsem prostě chtěla jen působit vtipně, jakože jsem přeci jen smolař, který si ze sebe umí dělat legraci. A najednou s novým blogem tohle mé svěřování se blogu skončilo. Je pravda, že když po sobě některé takovéhle články čtu, uvědomuji si, že o něčem jsem mohla pomlčet. Najednou si uvědomuji, proč byl můj spolužák Jarda vyděšen, když na můj rodný blog narazil a asi se do něj s hrůzou začetl, a rozhlašoval, že můj blog je pěkná drbárna a něco jako časopis Katka pro ženy - v tomhle případě pro holky. Totiž, rozebírala jsem tam veškeré své trable, veškerá svá zklamání, ale i naopak nadšení, veškeré své pocity. Asi proto, že jsem si myslela, že ty moje šmudloviny málokdo čte a měla jsem za to, že se mohu svěřit jen blogu. Najednou jsou mí čtenáři identifikovatelní...

Jistě, důvod, proč už se tomuto novému blogu tolik nesvěřuji je nejen ta skutečnost, že mám svůj měsíčník, který mi na svěřování se stačí, ale hlavně také proto, že už vím, kdo všechno se dívá. Vím, že můj blog čtou, i když už komentáře dávno nepíší, někteří mně blízcí lidé, ale i ti, se kterými si tolik nerozumím. Najednou jsem si uvědomila, že to, co neuváženě o sobě píši, může pro někoho být zbraň, kterou proti mně jednou jistě využije. Vím, jaké drbny se k mému blogu dostaly a nemám z toho dobrý pocit. Asi proto teď o svém životě mlčím. Navíc musím připustit, že leckdy jsem byla opravdu otevřená asi až moc a mohlo to působit opravdu puberťácky. Za něco, co jsem si teď po sobě přečetla, se docela i stydím. Taky už mi Jarda říkal, že mu připadá, že od doby, co se do mého blogu začetl, raději nepíšu ty "drbárny". No, s tím slovem mě trošku urazil, protože mým cílem nikdy nebylo někoho pomluvit, říkat o někom něco špatného, ale šlo mi prostě o to se svěřit, být možná zajímavá, legrační, ale zkrátka jsem chtěla ukázat svou osobnost taková, jaká opravdu je - že umí být nejen ironická, ale i smutná a že si dokážu připouštět své chyby a že chci na situace pohlížet spravedlivě. Najednou jsem hrozně opatrná.

Důvod je i jistě ten, že když jsem napsala nějaký takový článek, někteří lidé to vztáhli na sebe. Teď jsem si zrovna po sobě četla svou slohovku "S ním je všechno jiné" a docela jsem se pobavila nad vzpomínkou, jak si asi tři kluci mysleli, že je to o nich a snažili se "nenápadně" ujistit o tom, kde je pravda. Přitom to byla jen "obyčejná" slohovka, která měla se skutečností možná společné jen to, jak tam prezentuji sama sebe. A možná i obava z toho, aby si to ti lidé nebrali osobně a aby toho jeden dotyčný, z koho doteď nemám příliš dobrý pocit, nebral některé mé smutky jako svoje vlastní triumfy, zapříčinila to, proč už nepřispívám svými nemožně bláznivými články o tom, co všechno se mi kdy stalo a jak se zrovna cítím. Možná v tom přeci jen bylo trochu povrchnosti, když některé ty články měly působit na konkrétního člověka, ale byly psané tak, aby k němu přímo nepromlouvaly.

Asi to bude také tím mým přehnaným perfekcionismem, kdy už se začínám snažit o nějakou úroveň, když už jsem teď ta studentka na vejšce a chci, aby mé články měly nějakou hloubku, ze které by si čtenář nabral vědro čisté vody, kterou by se mohl polít a ty kapky po něm pak stékaly a něco na jeho kůži zanechaly.

Na jednu stranu jsem si nad tím teď posteskla. Na druhou stranu už si méně připadám jako puberťačka, co musí vykdákat všechno - tedy o svém vlastním životě, pokud jsem někdy psala něco o někom jiném, pak proto, že jsem mu byla vděčná, nebo to mělo souvislost s mými psychickými stavy anebo proto, abych tomu dotyčnému něco naznačila, když jsem věděla, že je zároveň mým čtenářem na blogu. Jenže zase si připadám jako suchá a přespříliš ambiciózní intelektuálka bez nějaké jednoduchosti v sobě. Zase na jednu stranu jsem sice perfekcionistka, ale kdybych měla být úplně dokonalá, tak bych to nechtěla, protože už by nebylo co zlepšovat a nad čím přemýšlet. Možná, že mi ta má obrovská naivita chybí a ta jednoduchost, s jakou jsem psala ty svoje žblepty o svých patáliích na sblog. Zase jsem si dokázala, jak je pro mě důležité ponechání existence mého rodného blogu. A říkám si, že by nebylo od věci vrátit se ke své zvrhlé jednoduchosti, ke své "dementální" pubertě, koneckonců, byla to v některých ohledech docela legrace. Teď je jen otázka, jestli budu mít stále na zádech břemeno školy, přespřílišné opatrnosti anebo jestli se ke mně nevkradl strach, což bych si v žádném případě nechtěla připustit. Já se přece nebojím ničeho....

spring is near
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 15. května 2011 v 14:54 | Reagovat

Myslím, že tomu se říká normální vývoj. Posunula ses zase kousek dál a těžko budeš dělat věci, které jsi dělala ve čtrnácti, nebo tě asi nebudou trápit věci, které tě trápily v šestnácti. Jestli někdo kdy tvrdil, že se nezmění, tak pěkně lže - nebo je opravdu natvrdlý.
Není vůbec špatné, že jsi psala ty tzv.výlevy. Svědčí to o určité době a o tvém rozpoložení.
Ale fakt je, že některé věci by chtěly spíš papír, tužku a zamčený šuplík. Dát to na net znamená riskovat, že to přečte kdokoliv, což by nevadilo u lidí, kteří tě neznají osobně a které neznáš ty, ale u blízkých lidí nebo spolužáků a spolužaček, se to může opravdu stát zbraní v ruce nepřítele. ???
Možná ses změnila a na tomto blogu jsi opatrnější, ale názvy svých článků máš pořád dobré a originální. Prdlostní zárodek prostě nemá chybu. :-D

2 Vendy Vendy | Web | 16. května 2011 v 20:05 | Reagovat

Mimo téma - teď nějak blbnou fotky na blogu, nefunguje to u více lidí, Břetislav, Mirek, Beatricia... nevidím je ani v administrativě. Chce to jen počkat, až zase přestanou zlepšovat a vrátí se do normálu, doufám, že se přijdeš podívat na sexy chlapy i na fotečky k mým vesničkám střediskovým, koláže, i prolínačky s loutnistkou (ta se mi fakt líbí) anebo vodníkovu dceru.
Tenhle komentář můžeš smazat, není k článku... 8-O  8-)

3 Mniška Mniška | E-mail | Web | 20. května 2011 v 12:13 | Reagovat

[1]: Ano, máš pravdu, to bude vývoj, to je to slovo. Je zvláštní, že i dřív jsem se za puberťačku nepovažovala, měla jsem jen za to, že to, co člověk chce říct, s čím se potřebuje svěřit, musí ven. Ale i tak to všechno vyzní dost puberťácky. Avšak nelituji, když se člověk může podívat do minulosti, hodně se poučí. A díky :)
No, tak jsi měla pravdu, obrázky naskočily, jsem ráda :) a konečně se podívám na toho sexy chlapa. co máš na blogu :D

4 Berry Berry | Web | 23. května 2011 v 9:45 | Reagovat

Myslím, že Vendy i ty jste to vystihly. Blogem zkrátka riskujeme, protože nikdy nevíme, kdo si to můžeš přečíst... Také si na to snažím dávat pozor.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama