Hrad postavený z not

28. května 2011 v 20:28 | Mniška |  Společenský sál
Já vím, že o hudbě už bylo napsáno mnoho článků. Vždycky je, co psát, protože pro každého má hudba jinou hodnotu, ačkoli vesměs pozitivní. Jenže mi to prostě nedá a sama nyní cítím, že chci doplnit těch milion úvah a článků na toto téma. Bude to nejspíš tím, že se mi do pacek dostalo zase něco nového, co mě dokonce od učení odtrhlo. Prostě mě asi nikdy nepřestane fascinovat neuvěřitelná moc hudby, její schopnost čarovat a pravomoc hrát si s lidskou myslí.


Věřím, že každý z vás má pozitivní vztah k hudbě, v dnešní době by se asi těžko našel někdo, kdo by nerad poslouchal hudbu, kdo by v ní nenalézal kouzlo, které ho záhadně přitahuje. Někdo ji rád poslouchá při jakékoli své činnosti, ať už jen jakoby k dotvoření "pozadí", někdo si ji pouští pro své obveselení, pro potěšení, jež mu poslech prostě přináší. Je mnoho důvodů. Já osobně si hudbu nerada pouštím jen jako "wallpaper" okamžiku, ale vždy ji poslouchám se záměrem se na ní soustředit a vnímat ji celou od záchvěvů not po její celek. Občas si vyberu nějaký nástroj, který v písničce "sleduji" a říkám si, jak je to skvělé, že i když ta basa hraje úplně jinou melodii, skvěle to harmonicky zapadá do celku.

Pořád mě uchvacuje, jakou má hudba moc vyvolávat různé pocity, vzpomínky nebo myšlenky. A jakou dává inspiraci. Všimla jsem si na sobě, že většinou, když píši melancholickou báseň nebo se snažím v nějakém svém slohovém díle podtrhnout temnou, melancholickou atmosféru, téměř vždy se snažím poukázat na hudbu - jelikož mám nejraději molové písničky (de facto melodií smutné), které mi inspiraci přinášejí - a zakomponovat ji do díla. Když totiž poslouchám takové melancholické písničky, prohlubují se pocity a ty jsou pak mnohem intenzívnější. Při čtení knih to také platí. Jednou jsem vyzkoušela pustit si molovou písničku při čtení knížky, kde se zrovna odehrávala nebezpečná a dech beroucí scéna a ta pasáž mi pak připadala skoro jako můj vlastní zážitek. Od té doby vždy když čtu onu pasáž, pustím si k ní nějakou molovou písničku.

Musím se přiznat, že já miluji pocit smutku, pocit strachu, je to pro mě totiž nehoráznou inspirací a samozřejmě i velkým poučením. Ráda totiž píši o smutných věcech. Nevím proč, prostě odjakživa, když píši básně, povídky, ráda je nořím do temných hlubin řeky Styx. Když chci něco napsat, musím si na to navodit atmosféru, protože když píši, chci, abych věděla, jak to doopravdy cítit, aby to bylo živé jakobych to prožívala já sama, takže si uměle navozuji náladu smutku. Zaručený prostředek, jak toho docílit je hudba, ona sama umí vkládat pocity člověku do srdce, skoro ani nevíte jak, ale dokáže to. Stejně tak umí dobře zase povzbudit, přimět k tanci, k nějakým činnům. Vložit so srdce paprsky slunce.

A když poslouchám hudbu jen tak - zase molovou (samozřejmě neposlouchám jen ty, ale když já tu melancholii tak zbožňuji) - strašně často k ní před sebou vídám příběhy a obrazy. Vidím, jak se protloukám temným lesem v antických šatech a z jeho hlubin se dívá nebezpečí, jemuž čelím. Nebo si prostě představuji jaký videoklip bych k tomu natočila. Jsem velký snílek a idealista a často jsou mé myšlenky až moc romantické a až moc neskutečné, než aby se daly splnit a asi proto si je ráda představuji a ráda o nich píši. A proto ráda poslouchám hudbu, protože mi pomáhá schovat se do svého vlastního fantazijního světa, ukrýt se před realitou a vpouštět tam jen toho, kdo chápe.

Nebo si často ráda hraji na zpěvačku a pustím se do tance. Ačkoli, pouštěla jsem se do tance, neboť právě tanec způsobil mé zranění kolene, kvůli kterému se neodvážím zase tančit naplno. A tak bych si zase přála kdyby to bylo možné...

Z mých oblíbených hudebních tónů si stavím své opevnění, své sídliště a svůj svět. Proto je pro mě hudba tak neskonale důležitá a má pro mě velkou hodnotu. Když zpívám s kapelou, pak svůj svět odhaluji posluchačům a vlastně jim tím vykládám, kdo jsem a jaké jsou mé zájmy. Hudba je vlastně řeč, mluva, někdy plná symbolů, nevyjadřující se přímo, ale o to tajemnější je a možná o to víc chce posluchač znát její tajemství. A patří k ní pohledy, pohyby zpěváka a to dodává oné hudební mluvě další slova.

Dnes ve mně hudba vyvolala vzpomínku na mé sny. V poslední době mám zase příběhové sny, chodívám na karnevaly v nádherných fantazijních šatech nebo přihlížím středověkým bitvám rytířů ve zbroji. Bohužel dnes jeden velký rytíř padl, jeden z těch největších...a vlastně tohle mě přimělo napsat tento článek.

A když už jsem u toho, v uších mi hrála hudba kanadské skupiny The Birthday Massacre - synth-rocková (i gothic rock). Nové CD s názvem Pins and Needless sice vydali už v roce 2010, ale já jsem se k němu dostala teprve tento týden. A vlastně se na jejich stylu vůbec nic nezměnilo. Jejich melodie mají stále stejný magicko-temný nádech, skupina je stále věrná tajemné fialové barvě a pořád si hrají s obrázky se smrtí. Ačkoli opravdu nepřišli s něčím novým, CD se mi moc líbí. Ale přivedlo mě to k zamyšlení. Jak jsem si CD poslechla, trochu jsem si postěžovala, že je to to samé, i když podařené. Ale leckdy si zase stěžuji u jiných kapel, že už to není takové, jaké to bývalo...Nakonec ale každé má své pro i proti. Asi jsem si začala zvykat, že všechno dnes podléhá hodně rychlému vývoji. Ale staré dobré časy jsou přeci taky fajn...Takže proč to řešit.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | Web | 28. května 2011 v 20:38 | Reagovat

díky :-) ty máš zase naozaj krásny design ;-)  :-D

2 Jana_Janina Jana_Janina | Web | 28. května 2011 v 20:47 | Reagovat

Krásně napsané, hudbu mám také moc ráda, poslouchám téměř všechno, podle nálady.
Moc pěkné články, také zavítám častěji. :-)

3 Vendy Vendy | Web | 29. května 2011 v 0:31 | Reagovat

Parádně napsané, když jsem to četla, měla jsem pocit, že pluji na stejné vlně... i když na karnevaly nechodím, ale líbí se mi a hudbu vnímám také nejen se zpěvem,ale i s nástroji (nedávno jsem si vychutnávala "retro" Progres 2 a můžu říct, že ta muzika je dokonalá. Už dávám dohromady klip, který bych chtěla věnovat MChSzAC k narozeninám, ale on je má někdy v listopadu? Takže času dost. (Jo, to má být Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri, nikoliv název s Vypatlátorem... :-D)
Ani nevím, jestli to nehodím na blog dřív...
Z nástrojů miluju housle. A flétny a různé píšťaly... Co nemusím, tak trubky a celkově plechové nástroje, i když někdy jsou působivé. Jo, viděla jsi někdy skupinu Blast? Jednou měli vystoupení a přenášela to ČT2 a já byla jak v Jiříkově vidění.
S tvým novým CD... málokdo má to štěstí, že má bohatou tvorbu a pokaždé to zní nově. (Myslím, že se to povedlo Madonně. Taky Spirituál kvintet, přestože basují a sopránují stejnými hlasy, mají různě zaměřené písně, a tak nenudí. Zkus třeba Pink Floydy, jsou výborní. (Tedy, to, že jsou výborní, snad ani nemusím říkat... ;-)  :D ).
Nevím, jestli posloucháš i české písničky, nebo jen cizí, možná bych ti mohla dát pár tipů, záleží na vkusu.
A tu Pravdivou pohádku zkus, je to vážně pěkný film. Tedy, žádný akčňák, ale to jsem psala v recenzi... :-)

4 Berry Berry | Web | 30. května 2011 v 9:58 | Reagovat

Hudba je mocná čarodějka. Proto ji lidé umí psychologicky báječně využívat, podtrhávají se jí filmy, nákupy, reklamy a vše, na co si jen vzpomeneme.
A pak si sednu v klidu si pustím hudbu, kterou někdo zpívá jen pro radost a proto, že tou hudbou žije...
Mám ráda hudbu, opravdu je úžasná :-).

5 Pavla Pavla | Web | 14. července 2011 v 11:39 | Reagovat

Taky pěkný blog, moc se mi líbí,určitě se budu vracet :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama