Továrna na smrt

1. dubna 2011 v 15:27 | Mniška |  Truhla

Holocaust. Mnozí z nás vědí, že existoval a v mnohých svraštělých srdcích možná ještě existuje dodnes. Pro nás už je to však pouze slovo, navíc dost profláklé. Víme o něm, víme, že se o něm často píše, někteří pak tuto problematiku znají více do hloubky, takže přinejmenším tuší, že se momentálně motáme kolem Židů a nacistů, kteří židovskou komunitu pronásledovali a cíleně vyvražďovali. Jelikož si myslím, že toto téma je až tak zprofanované, že o něm všichni víme, ale dostatečně si nepřipouštíme tu skutečnou hmatatelnou hrůzu, rozhodla jsem se dát tomuto tématu prostor. (Mimochodem, když článek přečtete celý, čeká vás odměna!)


Letní semestr druhého ročníku na univerzitě oboru historie mi momentálně dokořán otevírá bránu k moderním dějinám 20. století. Řeknu vám, že doposud nebylo jediné přednášky a semináře českých nebo světových moderních dějin, kdy bych se nesetkala s otřesnými poměry doby a neustálým vyvražďováním masy lidí. Už asi šest či sedm týdnů sedím na těchto přednáškách a s výkladem se nořím do temných prostor dějin, kdy snad lidi nenapadlo dělat něco lepšího. Vyvražďování mas byla asi zábava, nebo já nevím, jak si mám vysvětlit tyto otřesné "aktivity", a to nejen světem proslulého Stalina nebo Hitlera, ale svět celý se od 20. let zcela zbláznil, až bych řekla zbarbarizoval. Vše bylo postaveno na životech lidí, kteří za nic nemohli.

Jak se stále víc nořím hlouběji do těchto hrůzných vyprávění, tím víc cítím i úzkost na srdci a sdílím bolest třeba právě těch Židů. Čtu knihy o tom, jak byli Židé bez milosti stříleni na ulicích jen pro zábavu zfanatizovaných nacistů, kteří měli potěšení z toho zabít někoho, koho ani neznají. Utápím se ve světě ghett (svět se vrátil do středověku, kdy byla židovská ghetta úplně normální záležitostí), koncentračních táborů, kde byly jedním pohybem ruky vyhlazovány tisíce rodin (samozřejmě ne jen židovských, ale momentálně bych se ráda zaměřila na židovské obyvatelstvo) s malými dětmi, které ani pořádně nestačily poznat svět okolo sebe. Které byly ještě v těch dobách tak roztomilé a k zulíbání.

Mnohdy Židé nepřežili ani transport do koncentráků, protože jich byly stovky nacpány v dobytčácích, kde hladověly, vzduch byl pomalu nedýchatelný, žádné světlo a oni hodiny a hodiny stáli namačkaní na sobě - opravdu si nešlo nikam sednout. Jedna pamětnice, která k nám přišla do školy (často míváme ve škole pamětníky, kteří přežili koncentrační tábory, válku a normalizaci a mají své vlastní přednášky) a její jméno je Marta Kottová, vyprávěla, že si vzpomíná, že se rukou musela opírat o zuby jedné mrtvé ženy, která zemřela s otevřenou pusou.

Když už jste dorazili na místo smrti, nikdo se vás na nic neptal, prostě vás poslali buď do plynu, pokud jste se jim na první pohled zdáli neužiteční, anebo vás poslali trpět do zavšivených dřevěných baráků, kde jste za celý den nedostali třeba nic jiného než černou vodu - kafe a občas bílou vodu - polévku, tak nám to vyprávěla paní Kottová. Dennodenně tam lidé makali pod přísným dohledem stráží, které někoho pokaždé zmlátily jen pokud se jim zdálo, že v práci dotyčný pokulhává. Občas se i střílelo a občas sami vězni museli pracovat s mrtvými těly svých přátel či rodiny, kteří buď zemřeli v plynu, nebo vyčerpáním z práce, hladem, nemocí aj. Pohled na jejich vyhublá těla až na kost a pach smrti nutil zvracet, pokud bylo vůbec co. Ani stodoly nebyly útulnými útočištěmi. Profukovalo jimi a "postel" postrádala matrace, peřiny i polštář, lidé tam spali na tvrdých prknech. Navíc se tam tísnilo vedle sebe mnoho "člověčenstva".

V Osvětimi navíc mezi lidmi chodil sám ďábel. Doktor. Ale nikoliv proto, aby zbavil nakažené smrtelným skvrnitým tyfem, který se šířil tábory klíšťaty, blechami a vši, ale proto, aby už na tak zubožených lidech dělal své nechutné experimenty, dokonce i na dětech, které sešíval tepnami nebo zády k sobě, odjímal končetiny nebo jiné orgány, někdy však naopak orgány druhotně přidával. Je jistě každému jasné, že tyto experimenty, jakkoli jim Mengele věřil, nemohly vést k "úspěchům", ale jen k další bolesti a utrpení. Děti sešité tepnami k sobě, dostaly závažnou a bolestivou infekci rukou a následně na to zemřely. V jeho rukách snad nikdo nezůstal naživu. Stejně jako ostatní vězni trpěly tyto oběti hladem, který si my v dnešní době nedokážeme ani představit, vyčerpáním, nemocemi a někteří z nich dalšími těžkostmi, které jim naordinoval oný "Anděl smrti", jak se Mengelemu říká. Paní Kottová dokonce vypověděla, že rozdával dětem otrávené bonbonky a ačkoli se starší lidé snažili děti přimět, aby si smrtelné cukrovinky nebraly vůbec do ruky, byly tak hladové, že většina z nich prostě neodolala. On trávil děti! Chápete to?! A on ještě za to všechno dostal několik vyznamenání. Ovšem na tu dobu normální, vždyť čím víc Židů nacistický voják zabil, tím vyšší hodnost získal. Nezdá se vám nechutné a naprosto nespravedlivé takto těžit z utrpení? Dokázali byste s úsměvem a radostí přijmout povýšení, zatímco je kolem vás dennodenně více mrtvých a vy sami jste smrti podali ruku? Vážně odporné...

Nemluvě o tom, že jen málo lidí, kteří přežili, vyvázli společně se svou rodinou. Zeptala jsem se paní Kottové na nepříjemnou otázku, nad kterou jsem ještě dlouho váhala, mám-li ji vyslovit - jak dopadla její rodina. Když jsem svou otázku položila, bolestně zavřela oči a polkla, jako by si v duchu řekla: "Je to tady. Musím tu smutnou vzpomínku zase oživit," a odpověděla, že přežila pouze ona a její bratr. Pokud se správně pamatuji, její rodiče poslali do plynu. Jaké to asi je, když je vám patnáct let, tolik mladých let máte před sebou, které byste měli prožít v radosti a staroslitvé péči rodičů, a vy se najednou ocitáte mezi neznámými lidmi, vypadajícími nezdravě a všude kolem vás smrt a beznaděj. Čekat jen na to, kdy patnáctileté dítě zemře. Navíc hlad a strach udělá i z největšího poctivce přímo svini. Jistě, byli i tací, kteří ukázali, že i v této chvíli dokážou být hrdiny a naopak si utrhnout od úst, aby nakrmili plačící dítě nebo jen někoho, koho neznali. Ale to pro ně mohlo mít nedozírné následky. Četla jsem, že když nějaký nacista zjistil, že jeden z vězňů daroval svému spoluvězni svetr, protože mu byla zima, byl zastřelen, neboť se jednalo o "vzpouru". Ale byli i mnozí, kteří nacistům podlézali, kradli drobky chleba a všechno možné, o co vy byste třeba vůbec v dnešní době nestáli. A mezi takovými živly byste se ocitli.

A svět nic neví. Nacistická propaganda dělá všechno možné, aby obrovské tábory smrti nebyly nikomu trnem v oku, přestože v nich umírají tisíce lidí. Natočilo se několik filmů, které světu ukazují, že např. Terezín je klidné a příjemné místo pro Židy, které je pro ně naopak příznivé a lidé se tu cítí bezpečně a dobře. A i takové velmoci jako Anglie, Francie, Amerika jim to zbaštily i s navijákem, proto pomoc dlouho nepřicházela. Jaká pomoc? Kdo by ji mohl potřebovat? Tiše trpící masy...

Pořád si kladu otázku, co je tak úžasného na tom vyhladit tolik lidí. Proč vůbec má někdo zájem na něčem takovém, na utrpení. Že to byli zrovna Židé, na tom vlastně není nic zvláštního, protože proti Židům už se brojilo po vzniku křesťanství a nikdy od této chvíle nepřestali být nenáviděni. Mnohokrát v minulosti na nich byla spáchána genocida. Holocaust byl vyvrcholením oné nenávisti k nim. Víte, my si dnes vůbec nedokážeme představit, co znamená mučení, bolest, utrpení. Už to slovo samotné "Holocaust" by mělo vyvolat chvění, protože to, co se pod tímto heslem dělo, to je nám na hony vzdáleno. Nevíme, co je nespravedlnost. Střílení do Židů kvůli ideologii - ještě navíc hnusné - je nespravedlivé.

Paní Kottová mi byla neuvěřitelně sympatická. Je to stará dáma, zato velmi aktivní. O všem mluvila odvážně a všechny rekvizity - židovské hvězdy, židovské "peníze" - nám chtěla ukazovat. Takovou babičku bych chtěla mít. A když se jí tehdy jeden kluk zeptal na to, co si myslí o neonacismu, pronesla moudře, že si myslí, že existuje proto, protože lidi nechápou, co se tehdy stalo. Nikdo jim to nedokáže pořádně vysvětlit, ani učitelé ve školách, a tak žijí v bludech. Prostě nechápou a oni reagují na své nepochopení. Na závěr řekla, že se cítí být povinna o svém neštěstí lidem vyprávět právě proto, aby pochopili. Paní Kottová sklidila velký potlesk a já cítila povinnost jí ze srdce a osobně poděkovat. Když totiž vyprávěla, celá jsem se chvěla, občas jsem měla i na kahánku. Takových pamětníků jsme měli ve škole víc a je všem třeba důrazně poděkovat za jejich svědectví a odvahu o tom mluvit.

Na závěr bych jen ráda řekla, že si myslím, že není důstojné o holocaustu mluvit bezobsažně, ale myslím, že bychom to slovo měli více prožívat a dát tím najevo respekt k těm, kteří zemřeli nespravedlivou smrtí, a těm, kteří statečně bojovali dál a dnes jsou i po tom všem úžasnými lidmi, hlavně mají porozumění i pro náš zapeklitý svět. Jako by je koncentrační tábory více obrnily na duchu. Prožili si peklo, které si my ani nepředstavíme, pocit nespravedlnosti, beznaděje, mučení a to všechno proto, že někdo měl jednou takový "dobrý nápad". Já sama cítím nespravedlnost vůči tomu, co se tenkrát stalo proti Židům, velmi to prožívám a právě proto jsem vám tohle všechno chtěla sdělit. Uctěme jejich památku alespoň tím, že pochopíme.

Já už vám pak skutečně naposledy chci něco nabídnout - a pozor, myslím, že je to ode mě skutečně nabídka velkorysá! Stačí, když mi odpovíte na dvě otázky do komentářů a něco ode mě získáte. Řeknu vám nejprve o co se jedná. V momentální době čtu vynikající komix Maus od Arta Spiegelmana, kreslíře, jehož polský otec přežil Osvětim. Tento komix spojuje dva příběhy; jeden z nich se odehrává v Americe, kdy Artie (autor) dychtivě naslouchá příběh svého otce, jež vypráví o tom, co zažil jen chvíli před válkou a za ní, což je příběh druhý. Tento komix byl v Americe oceněn a já mohu potvrdit, že je skvělý, nechce se mi od něj odtrhnout, když jsem do něj začtená, je to docela osobní a zajímavé. Komix byl vydán knižně, já ho však vlastním v pdf v češtině. Když mi odpovíte na dvě otázky a budete o ten komix stát, pošlu vám ho. 1. otázka: Co považujete za nejhrůznější z ukrutností, o kterých jsem se v článku zmínila? 2. otázka: jak vnímáte slovo "...." - to si v článku najděte, jako jediné samostatné slovo je opatřeno uvozovkami a zároveň je označeno kurzívou. Ještě malá nápověda, začíná velkým písmenkem, i když to slovo samo o sobě velké písmenko nenosí (pokud nestojí na začátku věty samozřejmě). Popřípadě by mě zajímalo, ale to už je nepovinná otázka, máte-li sami zkušenost s nějakým pamětníkem (třeba i prarodiči samozřejmě)

Přebal komixu
Maus
A ukázka
taky Maus

Že by náhoda? Osobně na náhody nevěřím, spíše v něco víc, ale o to nejde, já jen, že jsem teď (18:50) objevila na novinky.cz zajímavý článek, který s naším tématem trochu koresponduje; je o polské zachránkyni židovských dětí v době, o které nyní hovořím. Zde
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 1. dubna 2011 v 20:37 | Reagovat

Tohle píšu dřív, než na to zapomenu - židovská ghetta vytvořili sami židé, oni sami se vyčlenili od ostatních lidí, vytvořili svou komunitu. To jen tak na okraj... mnozí se mylně domnívají, že židy takhle vykořenili ostatní lidé. Nebylo to tak...
Ale to nesouvisí s hromadným vyhlazováním. To byla jen poznámka k ghettům.

2 Vendy Vendy | Web | 1. dubna 2011 v 20:52 | Reagovat

K první otázce bych řekla, že nepovažuji za nejhrůznější z krutostí nic. Považuji všechny krutosti za stejně hrůzné. Jestli trpěli tím, že je věšeli na háky, nebo jim rvali zaživa nehty z prstů, nebo jim rozmlátili ledviny při výslechu, nebo jim píchali injekce s benzínem, nebo museli odnášet a "uklízet" své mrtvé příbuzné, jestli museli živořit a přebývat v nelidských podmínkách, považuji za stejně hrůzné. Cílem bylo devastovat jejich lidství, dostat je na úroveň zvířat, dohnat je k zoufalství a ztrátě veškeré naděje. Ale myslím, že naděje byla to jediné, čeho se ještě drželi, naděje, že to skončí, že to přežijí, že to vydrží.
Mimochodem, vzpomínám si na film Sophiina volba. V čem spočívala její volba? Chtěla zachránit své děti, tak se doprošovala u nejbližšího velícího důstojníka. Ten jí řekl, že může zachránit jedno dítě, ale musí ona sama určit, které. Volba matky, které dítě pošle na smrt a které přežije. Dovedeš si tu situaci představit? Já tedy ano. Ale nedovedu si představit, jak bych se rozhodovala. (Pokud by se nedovedla rozhodnout, šly by do plynu obě děti).
K druhé otázce - tuším, že to byl Anděl smrti. Ano, velmi vznešené jméno. Opravdu trpěl velikášstvím.
Víš co je nejhorší? Že to víme a že s tím nemůžeme nic udělat.
A že se nezměníme.

3 Vendy Vendy | Web | 1. dubna 2011 v 20:56 | Reagovat

Ještě k otázce, proč bylo tolik židů dohnáno do plynových komor, proč jich bylo tolik zajímáno a pronásledováno - myslím, že víc než otázka rasy to byla otázka peněz. Židé totiž byli dobře zaopatření, bohatí nebo aspoň se slušným majetkem. A takový zkonfiskovaný majetek se rychle hrabal do soukromých pracek.
Navíc se "ekonomicky" odebíraly mrtvým židům zlaté zuby, prsteny a řetízky. Myslím, že i brýle. Z některých prý použili i kůži pro potažení lampy. Ano, čteš dobře... Někde jsem o tom četla, ne že bych to sama zažila.

4 Vendy Vendy | Web | 1. dubna 2011 v 21:02 | Reagovat

Ještě jsem tady (už si připadám jak host, který ne a ne odejít) - o Ireně Sendlerové jsem slyšela loni, taky jsem ji dávala k sobě na blog, byla to obdivuhodná žena. Ještě stejně obdivuhodný byl jistý Nicholas Winton (najdeš na gůglu nebo na seznamu), zachránil několik set dětí a co bylo nejúžasnější, zkontaktoval několik lidí a do této práce se pustil sám na vlastní pěst.
Pak tu ještě byla rozporuplná postava Otakara Schindlera, který ať byl jaký byl, zachránil kolem tisícovky Židů. Sice si za to nechal zaplatit, ale nemusel to dělat vůbec. A riskoval stejně, kdyby mu na to přišli, asi by šel do koncentráku, nebo rovnou na popravu.
Ale to jsou jenom moje názory, nic vědeckého...

5 Pavel Pavel | 3. dubna 2011 v 10:05 | Reagovat

Na to se nedá snad ani odpovědět... Co je z toho nejhrůznější? Asi to, že ti lidé nevěděli do čeho jdou. Kdyby věděli co se s nima stane, kdyby tušili jak dopadnou, tak mohli udělat něco, vzpouru, vzepřít se a nedat se. Ty vlaky byly střeženy tak jedním "vojákem" na vagón, vojcl měl karabinu k98 na pět nábojů a každej náboj musel ručně nabít závěrem do hlavně. Ve vagónu bylo třeba i 60
lidí. To by je bývali utloukli ale zase co pak? Rozprchnout se do lesů? Dělat němcům lovnou zvěř? Pořád by to bylo lepší než se nechat nahnat do tábora jisté smrti. To by snad bývali udělali, kdyby tušili do čeho jdou. V sovětských gulazích se zase lidé
modlili k Stalinovi, psali mu dopisy a věřili, že o tom co se v těch táborech děje neví a kdyby o tom věděl, tak by proti tomu tvrdě zakročil. Je ale pravdou, že sám Stalin tyhle tábory zřizoval a organizoval šílené čistky, které statisticky byly snad ještě horší než "konečné řešení" ohledně židů. Podle mě je tedy nejhorší ta nevědomost, protože to, co se pak dělo uvnitř táborů smrti je tak nepředstavitelné a tak hrůzné, že nad tím zůstává rozum stát a nedokážu to ani pořádně pobrat ale marná naděje je snad ještě horší. Několikrát jsem se byl podívat v Terezíně a pokaždé mi dost stoupnul tlak (stejně jako teď, když na to pouze myslím) a pořád si říkám, jak je možné, jak jsme to (respektive naši nedávní předci) mohli dopustit.... Jak je vůbec možné,
že se taková s***ě jako Hitler mohla dostat k moci a nakonec jak je možné, že ještě dnes se k nacismu hlásí tolik příznivců? Já to znovu svedu na tu nevědomost a na nechuť domýšlet důsledky svých činů. Lidí jako je Marta Kottová je zapotřebí, lidé zapomínají
na hrůzy a utrpení minulého století, je to dáno nevzdělaností, prostým sobectvím a vrozenou nesnášenlivostí. Né nadarmo se říká, že kdo nezná historii, musí si jí prožít znovu...

6 Berry Berry | Web | 3. dubna 2011 v 10:49 | Reagovat

Tlačím si slzy. Četla jsem již pár knížek, které napsali lidé, kteří nějakým zázrakem koncentrační tábor přežili, ale pořád je to pro mě dost nové. K tomu neonacismu, ano, opravdu to vzniká proto. Mladá generace chce řešení hned, což tyto radikální směry mohou nabídnout. A jelikož novodobé dějiny se téměř neučí, neuvědomují a nechtějí si uvědomovat, že tyto hrůzy opravdu byly. To jen na okraj, kamarádka dělala ročníkovou práci na extremismus a subkultury mládeže...
Ta doba byla šílená. A o to šílenější, když někteří lidé hloupli pomocí tohoto přesvědčení...
Můj pradědeček byl v koncentráku a vedl vzpouru s útěkem. Moc toho nevím, ale nedávno se tam jel taťka s dědečkem podívat, kde všude figuruje jeho jméno.
Nejvíc mi vadí, jak někteří začínají říkat, že holocaust vlastně vůbec nebyl. Nemám už co dodat, je to strašné. Ubližovat dětem jen proto, že jejich rodiče jsou takoví. Nebo jim naopak vzít rodiče a udělat z nich monstra... To je hnusné!
Nedokážu si to ani představit, jaké to bylo... Navíc, nedávno jsem rozečetla knížku o německém vojákovi, kterého zajali Rusové a co prováděli. Ta doba oebcně byla šílená. Nebo film Pianista...Zkrátka...
Holocaust je něco, na co bychom neměli zapomínat. Uvědomit si, co se tenkrát dělo. A neříkat, už je to OK, už je to za námi. Jinak se to celé stane znova...

7 Mniška Mniška | E-mail | 5. dubna 2011 v 8:58 | Reagovat

Zpočátku se židé vyčleňovali, ale vpravdě to nikomu nevadilo, spíše naopak, bylo to účelné. Takže se to zavedlo. Sophiinu volbu jsem četla, vzpomínám si, jak se mi knížka zpočátku nelíbila. Až když jsem jí dočetla do konce, tak jsem cítila, že naopak to nebyla zlá knížka, ale že si jí určitě budu chtít přečíst znovu. Prostě až po poslední stránce knihy jsem zjistila, o čem to je a že můj úsudek na počátku byl jiný a vyplýval z nepochopení. Velmi zvláštní četba.
Takže z toho všeho mi vyplývá, že jen Vendy stojí o ten komix? Popravdě je to pro mě docela zklamání, protože je to dílo vskutku jedinečné, a to jsem ještě ani neřekla, že mám oba díly v jednom.

8 Vendy Vendy | Web | 9. dubna 2011 v 14:08 | Reagovat

Zlatíčko, díky!
Už mi to došlo, zkouším stáhnout, doufám, že mi za chvíli počítač nezařve do ksichut, že mám zastaralý Adobe a že to stáhnout nejde... jsem na ten komiks zvědava, obecně komiksy moc nemusím, ale některé jsou opravdu na úrovni, třeba Sin City, nebo se mi líbil Thorgal, dítě z hvězd... Ještě bych se chtěla dostat ke komiksu Persepolis, viděla jsem na to téma animovaný film, naprosto perfektní.
Ale komentáře k tvému článku jsem nepsala proto, abych vyhrála, ale hlavně proto, že mě zaujal a že ve mě vyvolal spoustu otázek, přemýšlení a odpovědí.
Nebo aspoń pokusy o odpověď...

9 Nebožka Nebožka | Web | 21. dubna 2011 v 12:06 | Reagovat

Holocaust je neuvěřitelný zvěrstvo a pořád nechápu, jak je možný, že k něčemu takovýmu došlo. Ale rasová nenávist a vyvražďování existuje pořád a netýká se jen Židů/židů, což je na tom to nejtragičtější.
Když mi bylo 14, tak jsme se byli podívat v Osvětimi. Tehdy jsem toho moc nevěděla, ale stejně to na mě padlo. Vědět to, co vím dnes, tak tam asi nebudu mít tu sílu vkročit.

10 LayDee LayDee | E-mail | 5. ledna 2012 v 22:34 | Reagovat

Ahoj lidi, měla bych prosbičku, totiž, dělám referát do školy, má v něm být popsanej jeden den v koncentračním táboře, jak probíhal, něco jako harmonogram.Vím že to nebylo každý den stejný a vím, že se tam děly hrozný věci, ale mým ukolem neni popsat všechny ty krutosti, ale jeden den jak to vypadalo.Nemáte někdo tip na nějakou stránku, nebo příbuzné kteří jsou ochotni vám popsat "denní rozpis" ?Prosím kdyžtak do mailu, moc by jste mi pomohli

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama