Umění vážit si

5. března 2011 v 13:14 | Mniška |  Pergamen a brk


Jsou věci, které chceme, po kterých prahneme a toužíme je mít bez ohledu na to, kolik stojí nebo nestojí. Snad žádný okamžik v našem životě by nebyl vyplněn touhou po něčem, ať už je to věc, která se nám zalíbila v obchodě, nebo srdce druhého člověka, peníze, majetek, moc, sláva. A když už se nám třeba dostane toho, abychom získali to, po čem toužíme, nejsme spokojeni a chceme víc - pořád. Žízeň po splnění našich tužeb není snadné uhasit.



Ruku na srdce, kdo z nás tohle neprožil? Všichni něco chceme a když už to máme, brzy to zevšední a my už máme nový cíl. A takhle je to od dávnověku. Kolik lidí toužilo po moci a slávě, kolik z nich zabilo jen proto, aby se dostalo na trůn a když už tam byli, nestačilo jim to, co jim moc nabízela a často chtěli ještě víc. V dnešním světě jsou dobrým příkladem politici, kteří si vydělávají tolik peněz, že by si z vlastní kapsy mohli dovolit zaplatit státní dluh, který si nadělali, a ještě by jim zbylo. Přesto si nechávají vybavovat své kanceláře ze státních peněz, kterých nemají nikdy dost. V životě už to tak bývá, že kdo má mnoho peněz, chce jich ještě víc.

Když si žena koupí pěknou kabelku, po které pokukovala třeba už dlouhou dobu a její tužba po ní byla přeci tak silná, aby si jí nakonec koupila, časem zevšední a brzy ona žena objeví jinou kabelku, která se jí tak zalíbila, že by bylo "nutné" ji mít. Brzy má pak celou sbírku kabelek a následně na to si na ně "musí" pořídit speciální skříň. A tak to jde dál. A nemusí se jednat vždy o podobné věci. Sbírka různých lapačů prachů, po kterých přiznám se musím neustále pokukovat já, sbírky bot, triček, mobilů a jiných věcí.

Někdo zase sbírá srdce. Ženy, případně kluky. I ti časem zevšední a je třeba si hledat nový objekt.

Nemluvme však pouze o tužbách a následných stopách prachu, který naše touhy časem obklopí. Mluvme nyní o stížnostech. O smutcích z toho, že něco nemůžeme mít. Kolikrát si český člověk občas posteskne nad tím, že se musel narodit do tak "hnusné země", proč nemohl být zplozen třeba na Karibských ostrovech? Proč musí bydlet v tom zavšiveném paneláku, kde není dostatek místa pro oné sbírky všech možných předmětů, kde nemá moderní kuchyni s veškerým vybavením? Často slýchávám děti, jak si stěžují na své rodiče, kteří jim zakazují chodit kamkoliv bez zmínky o tom, kam se jejich dítě chystá. Zakazují jim chodit na diskotéky a vůbec jsou celkově strašní, protože nic nedovolí a pořád jenom nadávají. Často pak následuje sprostá nadávka z těch maličkých (nevinných?) úst. Proč mi rodiče nepořídili ten nejnovější mobil, který se teď objevuje na trhu a místo něj mi dali ten "kšunt" mobil, který přišel na světlo světa před třemi roky?

Zdá se vám také, že když všechno tohle čtete, zní to nehezky, neskromně a prostě "nesprávně"? Že to není možné uvést do souladu s všeobecně přijímanou skromností, která by tu na světě možná měla panovat, ale nepanuje? Je jasné, že se na to nyní budete dívat aspoň s malou dávkou pohrdání, přesvědčeni o tom, že je toto chování naprosto nesprávné, ale opravdu to i vy aplikujete ve svém životě? Takhle napsané to zní hrozně. Když to ale napíše sám život, tak zle to nevyzní, nikdo to neřekne narovinu, je to shované uvnitř člověka.

Z toho všeho vám chci dát na srozuměnou jednu věc, v tomhle světě možná už trochu utopickou, ale zamyslete se. Važme si toho, co máme. Vím, že je to těžké, když člověk nepozná bídu, když se neocitne až na samém dně a žije dobrý život. Ale uvědomme si, že na světě jsou věci, které bychom nechtěli zažít, situace, v nichž bychom se nechtěli ocitnout.

Jsem ráda, že žiji v České republice, ačkoli si o chamtivé vládě myslím své a ačkoli nemáme moře, které bych jistě také ráda přivítala. Ale neexituje tu tsunami, sopečná aktivita, tornáda a tajfuny. Příroda je tu krásná a někdy člověk pro její krásu ani nemusí chodit daleko. Jsem ráda, že bydlím v paneláku, i když je pravda, že skříně ani police mi na mé sbírky kamínků nevystačí a já bych chtěla pěstovat na zahradě růže. Ale nemusím spát na ulici, mám svou měkkoučkou postel, ve které se vždy vyspím do růžova. Hlavně se v ní ale vyspím. Mám tu teplo, přístřeší, mám svůj domov, ve kterém se cítím dobře. A ačkoli moje rodina není zrovna nejideálnější, moje mamka mě často nechápe a dochází kvůli tomu ke konfliktům, má sestra je nesnesitelná cholerička, mám rodinu, která se o mě stará. Poskytuje mi potravu, materiální zázemí a v mnohém mi v cestě životem pomáhá. Často mi rodiče něco nedovolí, ale proč to dělají? Protože o mě mají starost, nechtějí, aby se mi něco stalo. To přeci znamená, že mě mají rádi. Kdybych byla sama, sirotek, cítila bych se taky tak zabezpečená? Cítila bych se taky tak nebýt sama?

Můj svět není úplně ideální, není to můj sen, ale jsem spokojená. Mám vše, co ke svému životu potřebuji, jídlo, mír, vzdělání, knížky, své lapače prachu, přátele, svobodnou vůli, papíry a tužku. Mám naprosto vše a nepotřebuji víc. Nepotřebuji! Žít v přísně a fanaticky muslimských zemích, žít v revoluční Libyi, v komunistické Kubě, to bych přece mohla a nežiji. Ani bych nechtěla. Nemáme moře, ideální vládu, ale neumíráme kvůli válce, vždycky je přístup k jídlu a vodě. Dříve se umíralo a i dnes se umírá na hlad. Máme přístup ke zdravotnické péči a jsme osobně svobodní, nemusíme se nikomu zodpovídat, nejsme ničí otroci. Buďme šťastni! Můžeme věřit, čemu chceme, mít, co chceme, aniž bychom byli nějak třídně rozděleni. Važme si toho, co máme a pokud můžeme, nechtějme víc! Protože vždycky na tom můžeme být hůř. A proto chápejme i ty, kteří na tom jsou špatně - sirotky, týrané děti, ženy, které třeba zneužívá i jejich vlastní rodina (to musí být peklo na zemi!), postižené lidi, bezdomovce, vážně nemocné lidi. Važme si toho, co máme. Jsou země a byly doby, kdy tohle vše nebylo a není samozřejmostí. Buďme skromní a štědří k druhým, k těm, kteří to potřebují víc než my. Nebuďme sobečtí a lakomí. Važme si všeho, co máme!

srdce z květů
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 5. března 2011 v 23:02 | Reagovat

Máš neuvěřitelnou pravdu a na svůj věk dost pozoruhodné názory (slova "na svůj věk" neber nijak shazovačně, prostě hodně mladých lidí takhle neuvažuje, vlastně to zmiňuješ ve svém článku).
Ano, v životě postupně nasbíráme spoustu věcí (krámů), které více či méně potřebujeme a která nám v každém případě zabírají místo v domě. A zajímavé je, že po nějaké věci toužíme, a když ji získáme, najednou ji nepotřebujeme. Mám na zdi obraz Zdenka Hajného - reprodukci, ne originál - a obraz dnes téměř nevnímám. Když byl ještě vystaven v obchodě, chodila jsem na něj zírat skoro každý den.
Mám voňavé krémy, které mám uskladněny "na později", porcelánové šálky, které mám vystaveny ve vitrínce, parádní talíře s růžičkami, které vytahuji jen jednou za rok a spoustu různých ozdobných misek, které mám schované na nějakou příležitost, která zatím nenastala.
Ale to je jen malé měřítko. Znám lidi, co si koupili auto, a za půl roku je prodali a koupili si nové. Někdo kupuje nové věci, jiný střídá nové partnery... nevím, co je horší. Asi ti partneři...
A taky nadávám na tento svět a na tuto zemi a myslím, že je dost hnusná díky naší vládní elitě, která nejen dovolila, aby hnusná byla, ale která tomu také hodně napomohlo.
Ale u nás je taky krásně. A oproti jiným zemím se máme možná hůř, v některých ohledech, ale oproti většině zemí se máme o moc líp. Téměř neznáme války. Teroristické útoky. Ano, už k nám pronikly drogové gangy, mafie, únosy dětí i dospělých, ale pořád můžu jít do práce nebo na procházku a vím, že se nevyřítí zpoza rohu auto plné praštěných fanatiků se samopaly a granáty. Pořád máme domy postavené, okna se skly a zahrady s květinami a stromy. I když se zabírají zelené louky a betonují pole (bohužel), pořád je u nás dost krásných zákoutí, skalky a skály, potoky, údolí, lesy i louky. Jeskyně a propasti. Vlastně až na moře tady máme od každého kousek.... ne nadarmo se říká v naší hymně "zemský ráj to na pohled", i když do zemského ráje se nepřibližujeme, ale spíš se od zemského ráje vzdalujeme.
Pořád máme kolem sebe kamarády a ne parchanty, kteří nás okradou a podrazí při první příležitosti (ano, výjimky se najdou, ale není to pravidlem). Máme různé technické vychytávky a vymoženosti. Pomůcky pro práci. Věže nebo MPtrojky, díky kterým můžeme poslouchat hudbu. Počítače a svět internetu. Přijatelné bezpečí.
Taky se mi stane, že si pořídím něco, po čem toužím. A vzápětí věc odložím někam bokem.
Ale většinou věcí, které si pořídím, užívám.
A stejně jako nezastavím chtění po nových věcech, nemůžu se zastavit tady s tím komentářem, protože by se dalo psát a psát a psát... :-D

2 Berry Berry | Web | 8. března 2011 v 21:38 | Reagovat

Nemám k tomu absolutně co dodat. Což je nezvyklé, protože já vždycky mluvím = tudíž i píšu hodně... Souhlasím s tebou ve všem.

3 Bastera Bastera | Web | 9. března 2011 v 21:57 | Reagovat

Krásně napsané, hlavně pravdivé. Občas si taky říkám, že jsem v tomhle tak strašně povrchní a nevděčná. Že se mám ve skutečnosti celkem dobře, narozdíl od  jiných a že nechápu, kde se ve mě někdy bere tolik lítosti, úplně zbytečné... A ano taky někdy po něčem a pak mi to zevšední a někdy mě to mrzí :)

4 Bastera Bastera | Web | 9. března 2011 v 21:58 | Reagovat

Jinak ano užívám si, tedy ne nějak moc, ale prostě chvíli klid od všeho doma... A s tou školou to bude taky pěkný průšvih, až se vrátím, ale co nadělám :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama