Jarní opojení

26. března 2011 v 11:38 | Mniška |  Nový vítr

Počasí se sice stále ještě neustálilo, ale jistě všichni cítíme, že se oteplilo (to říkám proto, že existuje výjimka v podobě mého těla ledové princezny, které zase takový rozdíl nepoznalo). Ovšem, přestože doma pořád chodím s plyšovými králíky na nohou, které mi mé morčátko Adélka neustále okusuje, takže vypadají jako by si nagelovali účes na punk party, cítím jak na mě jaro působí.

Mám chuť podnikat velké i malé věci a nápadů se mi v mozku rojí tolik, že se mé "pamatovací buňky", chudinky, mezi sebou nedokážou dohodnout a perou se o prvenství. Ta, která prohraje, musí ustoupit.

Hlavně neuvěřitelných nápadů na hromadnou výrobu článků na blog je moc, takže se prosím připravte na to, že se pokusím vás jimi bombardovat a když budu mít o víkendu čas, chtěla bych napsat článků více. Pokud to půjde, ještě budu dnes něco přidávat. Je toho totiž tolik, o co bych se s vámi chtěla podělit!

Projevuje se to však i třeba tím, že se těším na Velikonoce. Najednou z ničeho nic jsem dostala chuť péct. To víte, mám takovýho tušáka, že od zajíčka dostanu spíš bobky, než mlsky, tak si aspoň musím napéct sama :) Přestože v tom zase takový expert nejsem. Pamatuji se, že když jsem pekla se svou kamarádkou Květou naposledy piškotové těsto, nově jsem vymalovala stěny kuchyně. Bohužel se mé abstraktní umění mamce moc nelíbilo. No, nevadí, stejně jsem se nadšeně utvrdila v tom, že se pokusím upéct perníčky a barevné mufinky. Už se na to celá třesu, všechno bude vykolorkované (včetně kuchyně určitě zase) a pokud mi bude v cestě stát nedostatek času kvůli úkolům do školy, zamažu na protest i knihy a sešity. Takže už se začínám připravovat (psychicky). Mufinky už jsem jednou pekla s Mírou. Pekli jsme banánové a Míra dělal všechnu tu špinavou práci :D kdy uhnětával těsto apod. No, řeknu vám...dalo se to jíst (zbytek jsme museli vnucovat spolužákům), ne...nebylo to špatné, skutečně, snědlo se to všechno a dobrovolně :) Ujišťuji vás, že v tomto pořadu nikdo nezahynul a nedošlo ani k jiné vážné újmě.

Taky mě chytla vyráběcí mánie a asi nejvíce kuřátkovská manie. Ačkoli doma nějaká ta kuřátka máme, nějak jsem zatoužila po nových přírustcích do kuřátkové rodiny. Takže jsem je sháněla všude možně. Představte si, že ani v Ústí nenajdete v květinářstvích úplně normální kuřátka. Už jsem se rozhodla, že si budu na radnici stěžovat, že se v Ústí nevedou kuřátka, to se přece nedělá, když se Velikonoce kvapem blíží! Takže nakonec jsem nakoupila u nás v našich dobrých a starých Lovosicích malá žlutá štěstíčka, která můžete vidět na obrázku. Deset nedredatých a dvě dredatá kuřátka (že by inovace od Schwarzkopf?). Tak jsem si spočítala, že v jedné krabici s kuřátky se nachází šedesát kuřátek. Takže jich asi ještě tak padesát odkoupím :D

Nicméně, nechci je jen pro sebe, prostě mě napadlo, že budu vyrábět a pokusím se pro své milované osůbky vyrobit pár kuřátkovských překvapení. Až to bude hotové, jistě vám dám report a fotku. No, prostě vůbec mám vyráběcí náladu, dokonce mám teď v hlavě koncept i na jinou výrobu a kresbu, kterou mám rozpracovanou, ještě ji musím dokončit.

Mé sny se taky úžasně rozjely, takže díky nim mám i nový námět minimálně na povídku, ne-li na román. Taky se mi stává, že se často opakují. Třeba už někdy mnohem dříve, asi téměř s pravidelností pár let se mi zdává o tom, že u babičky u baráku vedou koleje. Vždycky vypadají stějně a vždycky jsou na stejném místě. To musí jistě něco znamenat, buď nějaký symbol, nebo tam někdy nějaké koleje fakt vedly. Taky se mi často zdává o letadlech, která ale nemohou vzlétnout a o výtazích (podle snáře prý tajně doufám v cizí pomoc, nějaký jiný snář zase říká, že mi zase někdo pomůže k úspěchu). Ale jinak se mi teď třeba zdálo, že jsem se svými mládežnickými přáteli zdobila jarní stromeček kopretinami, které byly všude, nakonec se proměnily ve sníh (teď když po sobě opravuji chyby, proč jsem napsala místo "ve sníh" "vesmír" - tajemné síly mi asi chtějí něco dalšího prozradit :)). Nebo se mi zdálo o jednom pěkném psíkovi, se kterým jsem se musela pořád mazlit a on mě pořád olizoval, prostě samé takové šťastné a hezké sny. Fakt na mě leze jaro, přátelé. Naštěstí se to neprojevuje jako u Ozzáka, který mimo jiné "žere" kytky a leze na holky...

Tady můžete vidět mé relativně nové tričko, které mi mamka koupila. No, není naprosto úžasné? Plné veselých barviček a nejvíce se mi na něm líbí ty skvělé úsměvy těch zmrzlinek. To je prostě jarní tričko jako vyšité, už se nemůžu dočkat, až náš historický obor potáhne na hromadné zmrzlinování v parných a vyčerpávající dnech po škole. A věřtě nebo ne, všem se tohle primózní tričko líbí a všechny vždycky rozesměje. Viď, Péťo? I z té největší depky ;)

Jinak na závěr bych si dovolila pár krátkých zamyšlení. Jak už jsem napsala, počasí se stále ještě neustálilo a někdy se nám obloha zatáhne a prší. Je to většinou důvod, proč se pak někteří lidé cítí být smutní, nebo prostě nemají dobrou náladu. Já říkám veselte se! Svět by byl nudný, kdyby pořád jen svítilo slunce, je to důkaz, že svět je rozmanitý, pestrý! A navíc ti, kteří déšť moc nemusí, se pak mají na co těšit, protože někdy ta žlutá koule přece vyjít musí. Já nevím. Možná se mi to říká snadno, když mám déšť ráda, ačkoli s vycházejícím sluncem se mi také koutky úst zvedají více (sluníčko jsou moje kamínka na mé věčně zmrzlé tělo). Přesto mám pocit, že je fajn, když se všechno mění, svět, počasí, podnebí, není tu takový stereotyp. A hlavně má všechno své důvody. A to je fajn vědět. Tak to mějte na paměti až budete smutně zírat z okna na déšť. Změna je přeci fajn!

A když už jsme u těch smutných výrazů, uvědomila jsem si, že je opravdu potřeba je respektovat. Vždyť každý z nás má svůj den blbec. Každý. A přichází to neznámo kdy. A někdy se stane, že ten dotyčný, koho špatná nálada zrovna postihla, může být protivný a vás se to dotkne. To se mi teď nedávno stalo, ale uvědomila jsem si, že člověk by to měl respektovat, protože ten smutný v tu chvíli nemá zájem na tom, aby vás naštval, má svou vlastní starost, kterou chce sám v sobě řešit, a proto jedná takto ostře. Pokud nemáte sílu na povzbuzování, nebo cítíte, že ten člověk pomoc nechce, přejděte to mlčením. Ale nebuďte za to na něj naštvaní, nevracejte mu stejnou mincí. Prostě to respektujte a rozumějte tomu, že občas se někdo necítí ve své kůži. Není hned důvod k hádkám. Ani nenaléhejte, pokud se bude chtít dotyčný svěřit, dá to najevo sám a pak ho vyslechněte. Píši to proto, že si myslím, že občas kvůli něčemu podobnému vznikají zbytečné hádky a následně na to spory. A taky proto, že jsem ráda, že jsem k tomu dospěla. Protože i maličkosti dělají divy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elise Elise | Web | 27. března 2011 v 11:49 | Reagovat

Díky za komentáře :*. Ty kuřátka já žeru, máme jich doma přes 50!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama