Oko do nitra

13. února 2011 v 19:46 | Mniška |  Truhla
z mobilu 2

Díváme se na svět kolem sebe. Občas je toho k vidění tolik, že ani nevíme, kam se dřív podívat. Svět je plný krás, ale i hnusu, čím je však horší, tím zajímavější je se na něj dívat (no, ruku na srdce, občas to tak je, navíc nám to někdy více utkví v paměti). Díváme se nejen na přírodu, na města, ale také na lidi, které už od pohledu nějak soudíme, utváříme si na ně vlastní názor. Je ale čas podívat se do nitra, podívat se do sebe a podívat se našima očima na nás samé a soudit.


Na sblogu jsem zanechala první díl mého "kurzu" Buduj sám sebe, který v první řadě přesunu na tento blog a v druhé řadě v něm rozhodně budeme všichni pokračovat. Jednalo se o psychologické otázky, které rozhodně nejsou nijak náročné z hlediska jejich řešení. Je ale nakonec zajímavé, co o sobě zjistíme, co si uvědomíme, neboť každý o sobě zhruba ví, co je zač, jednáme ale automaticky a hned si neuvědomíme, že jsme skutečně protivní, že nebylo třeba hned zvyšovat hlas. Měli bychom umět na sebe pohlížet i očima "zvenčí".

Podle mého je totiž důležité znát sám sebe, vědět, co od sebe očekávat, jací jsme. Je lehké soudit ostatní, dokážeme soudit i sami sebe? Je dobré mít se pod kontrolou, jak už o tom polemizovali staří řečtí filozofové jako například Platón, který říkal, že HEDONÉ čili blaženost nemůže být bez LOGA (slovo, rozum), ale LOGOS musí nutně převyšovat, jinak by zde (u nás v nitru) vládl chaos. Tedy, abychom se vyhnuli tomu, že by nás ovládalo něco, co nemyslí, tedy tělo, ale ovládali se rozumem. Čili mít se pod kontrolou. Znalosti o sobě samém ale nejsou omezené, tím, jak lépe sami sebe poznáváme, tím lépe porozumíme i světu, ostatním lidem, se kterými budeme i lépe vycházet. Je to tedy přínos nejen pro člověka samého, ale i pro jeho okolí.

Myslím, že je pak člověk schopen lépe se naučit empatii, nebo-li umění vcítit se do druhého, a být tolerantní. Empatie je dobrá vlastnost, je ale jen na člověku, jak ji využije a jestli jejím prostřednictvím bude lidem škodit nebo jim pomáhat.

Zkrátka a dobře, EGO (já) je jedna velká hádanka, vlastně i skládanka. Když si člověk postupně bude uvědomovat, kdy, jak jedná, za jakých okolností se projeví jeho lepší či horší stránka, bude tím odkrývat více tajemství a tím lépe bude svou skládanku skládat, postaví sám sebe. Poznání sebe sama podle mě umožňuje člověku se lépe změnit (samozřejmě pokud chce, má pocit, že nějakou svou vlastnost by chtěl opustit - třeba domýšlivost - nebo naopak by rád nějakou získal), je to tedy prostředek k formování sebe sama. A věřte mi, člověk se cítí lépe. Je to taková trochu kůra, samoočišťující; zmatek a chaos, o ten přeci nestojíme, přináší nejistototu a v tom případě i neklid (opět Platón, ačkoli je pravda, že trochu vytržené z kontextu, dá se však aplikovat i k tomuto článku).
z mobilu3

To byla úvaha o mém obecném pojetí poznávání sebe sama. Člověk by měl mít rád sám sebe, i když v rozumné míře. Přijmout totiž sebe samého leccos usnadňuje - vztahy, i samotné pojetí světa a svých přátel aj. Sebepodceňování, ale i přílišné sebevědomí je nezdravé, jak pro nás samotné, tak pro ostatní, nevýhoda pro všechny strany. Pojďme tedy začít mít rádi sami sebe, a to prostřednictvím poznávání sebe sama.

Jelikož je pro mě pojetí sebe sama velmi důležité a je pravda, že se tím zabývám přinejmenším 6 let, mluvím tak trochu ze zkušenosti. Ale ani šest let mi nepostačilo k tomu, abych sama sebe dokonale poznala, ještě je toho dost, co mě na sobě překvapí. Ale mám pocit plnohodnosti, pocit, že vím, kam se mám zařadit, že někam patřím a skutečně mám pocit, že tím, že se lépe znám, dokážu hodně, že jsem více rozumná, mám prostě dobrý pocit.

Psychologické testy samozřejmě nejsou jedinou možností, jak zahájit své pojetí sama sebe a právě teď, kdy pro vás zatím nemám nové testy a článek, který tuto kůru zahajoval, pořád zatím visí jen na mém rodném sblogu, přistupme k něčemu jednoduššímu. Pochopitelně blog je skvělou poznávačkou sama sebe, což mohu potvrdit. Všímám si toho, co psát chci a co nechci, za co bych se styděla a za co ne. A proč je ale něco, za co se stydím? A ejhle, protože to asi není žádná ctnost, s níž bych se chtěla chlubit. Příště to raději udělám tak, abych se za sebe přece stydět nemusela. Stud přeci taky nebývá dobrým pocitem...Většina lidí píše svůj blog tak, aby se zalíbila čtenářům a i to o něčem vypovídá. Píše o tom, co je zajímá a s čím by chtěli seznámit ostatní, to také o něčem svědčí. Píší o svém životě a tady je podle mě ta největší a nejlepší trampolína. Až to budu číst příště po sobě znovu, uvidím se "nazpátek". Ale hlavně uvidím sama sebe. Ať se člověk svěřuje, nebo jen sděluje své pocity a zážitky, je to dobrá možnost, jak sám sebe poznat. Také tím, že lidé mé články nějak hodnotí a komentují je, mi v tomto nejednoduchém poznávání pomáhají.
z mobilu

Když se nyní podívám na sblog.cz a čtu po sobě své články a dívám se na rubriky, na to, o čem jsem psala, co mám ráda, mnohé si uvědomím.

Blog však není to jediné, co mi pomáhá sama sebe poznávat. Je to můj měsíčník. Někdo si vede deníček, já si z časových důvodů a mnoha zájmů vedu svůj měsíčníček tzn. sepisuji své zážitky za měsíc toho určitého předchozího měsíce.

Původně jsem deníček měla a pamatuji si, jak jsem si strašně přála ho mít a jak mě to naplňovalo, když jsem si konečně koupila pěkný sešit s tvrdými deskami a já jej otevřela, abych do něj začala psát. Musím se ale přiznat, že po čase jsem na to buď neměla dostatek času anebo chuť. Začala jsem psát po dvou až třech dnech a posléze třeba i po třech měsících. Pak po půl roce. Jenže ačkoli jsem ten sešit už později nechtěla ani vidět - znamenalo by to totiž, že do něj musím něco napsat - samotnou mě zaráží, že mám špatné svědomí, když své vzpomínky písemně nezachytím - a začala ho sama před sebou schovávat, neutekla jsem tomu. Špatný pocit z toho, že svou minulost zanedbávám mě doháněl a já aspoň po tom půl roce musela vzít ten sešit do pacek. Nakonec jsem se odhodlala k tomu začít úplně znovu a vytvořit si  nový měsíčník, do kterého budu nejen dopisovat své zážitky, ale budu tam lepit i obrázky, které se k onomu měsíci nějak vztahují nebo se jen hodí. Mé měsíčníky jsou doplněny i o některé mé básničky, kresby, automatické texty (o svých pocitech třeba) a o články, které mě zajímají, z časopisů, novin nebo jiných zdrojů - vystříhám z nich obrázky a svým písmem do sešitu přepíšu text. Začala jsem s tím od srpna roku 2006 a od té doby si měsíčník pravidelně vedu, píši zážitky z předchozích měsíců, nyní stále pečlivěji zaznamenávám i své pocity z oných zážitků a doplňuji texty zajímavými nápady, obrázky třeba právě z časopisů. Tak mám 3 narvané sešity o formátu A5 a momentálně píši již do druhého sešitu A4 (ukázal se praktičtějším).

Měsíčníky, případně deníky, jsou podle mého opravdu úžasné pro formování sebe sama. Přiznám se, že mám občas chuť zkreslovat skutečnost ve svůj prospěch a nutím se, abych napsala pravdu, protože kdybych lhala, byly by mi ty zápisky k ničemu. Musím psát pravdu, i když je mi to občas nepříjemné. To do pojetí sebe sama patří. Jestli nechci psát to, co je mi nepříjemné, budu se muset chovat lépe tak, aby mi bylo příjemné skutečnost zaznamenávat. Nebo zjistím, když si pak po sobě články čtu, že jsem se zachovala dost hloupě, zjistím, že na tuhle situaci reaguji třeba až moc zbytečně prudce, zjišťuji o sobě opravdu dost. Proto, chcete-li zabrousit do duší svých, začněte třeba s deníky, měsíčníky nebo ročníky (dvouročníky, trojročníky...), třeba to už ani nebudete muset, nebo chtít vést až do konce svého života a postačí vám jeden sešit a dost. I to je dobré. Ačkoli doporučuji pravidelnost. Je sice pravda, že postupem času už se to spíše stává jakousi povinností, ale kdyby mě tato povinnost věčně nestíhala, nepsala bych a mně by pak až pozdě bylo líto (zase), že si svou minulost nekonzervuji do slov.

Obrázky:   1. Mé "pracovní" desky na povídky, básně a jiné - uvítání je napsáno v runách
               2. Mé "pracovní" desky pohledem "zvenčí", můj koncept pro článek do měsíčníku na měsíc leden a sešit, do kterého zaznamenávám své nápady např. na dobrá témata pro blog apod.
               3. Mé měsíčníky
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 15. února 2011 v 18:51 | Reagovat

Krásné doplňující obrázky. Poznání sama sebe je důležité a nesmírně těžké. A, pokud nemáme rádi sami sebe, nemůžeme cele milovat druhé. Musíme se sami sobě vypovídat, vyrovnat se se sebou...
Deníček tohoto typu je skvělá věc. Píšu si něco málo přes dva roky něco podobného. Teda, posledního půl roku ne, kvůli některým věcem, se kterými se nemůžu vyrovnat. Ale tak nějak cítím, že musím v klidu sednou a vypsat se z toho, protože mi to pomáhá. Píšu to třetí osobě a to je taky fajn. Jak jsem prožil den, co mě trápí, co mě oslovilo, co mrzí. Občas si to zpětně přečtu a hodně mi to dá. Nějaké písně, básně, věty, úryvky, sms... Myslím, že je na čase opět otevřít a vypsat se... A už pravidelně. Děkuju ti za toto připomenutí...

2 Bastera Bastera | Web | 17. února 2011 v 0:14 | Reagovat

Krásný článek i fotky :) Já jsem si psala deníček chvíli, ale můj největší boj je s časem, netrpělivostí, pořád si říkám, co vše chci a pořád nějak není čas, spíš není tolik času kolik potřebuji, kolik chci a tak deníček zůstal ležet... Popravdě mi to nahrazuje dost blog, a taky mám takový deníček v podobě přítele, ví o mě vše, kažý můj vrtoch, každý můj pocit, který vyleze a to mi dost pomáhá... Já sama sebe nemám moc ráda, nejsem smířená, i když poslední dobou víc než předtím :) Je to z mnoha důvodů z minulosti, které mě poznamenaly, a já se přes ně nemohu dostat, ale jsou chvíle, kdy si řeknu, že jsem dobrá a uvědomuji si své dobré vlastnosti, v podstatě nemám ani moc špatných vlastností, jen prostě nevím proč si neumím k sobě najít tu správnou cestu... :) Jinak děkuji za komentář, budu psát na blog už se moc těším :)

3 keri.H keri.H | Web | 19. února 2011 v 10:23 | Reagovat

skvělý článek a obrázky, článek mě velice zaujal, s tím poznáváním sebe sama máš pravdu......také jsem si vždycky chtěla psát deníček, ale dostala jsem se k tomu, až tak před dvěma a půl lety, jenže ze začátku jsem tam sice psala pořád každý den, ale po tom, jak říkáš ty, jsem to hodně omezila a psala jsem tam jen občas, až jsem tam přestala psát úplně, ale nedávno jsem zase začala psát a dělá mi to psaní dobře :) takže si myslím, že deníčkej je vážně užitečná věc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama