Festival Fantazie 2017 - Taneční nejen s Geraltem

20. září 2017 v 13:52 | Mniška (Acalanthi) |  Památníček
Už v minulém dílu jsem prozradila, jak moc ráda plním blog svými zážitky z Festivalu fantazie. Jsem jako ta zaseknutá hrací skříňka, která vám pravděpodobně brzy začne lézt na nervy. Přesto si neodpustím ještě jednou natáhnout klíček a spustit další svou skladbu. Slibuji, že se přitom vynasnažím nehrát příliš falešně.
 

Festival Fantazie 2017 - Potter výzvy

31. července 2017 v 16:38 | Mniška (Acalanthi) |  Památníček
Už několikrát za svůj život jsem dostala otázku, co bych dělala se strojem času a kam (resp. kdy) do minulosti bych se s ním chtěla vrátit. Málokdy odpovídám stejně, protože moje záliby jsou pokaždé jiné, ale zvědavostí planu jako pro nedostatkovou bílou čokoládu s oříšky. Dneska vám ale odpovím s naprostou jistotou. Chci se vrátit do dnů 3.7. - 6.7., neboť právě tehdy jsem znovu nechala přemístit svého člověka na Festival fantazie!

Omnium malorum origo otium

5. června 2017 v 21:07 | Mniška |  Truhla
Někde v temném zákoutí vesmíru, kam nedohlédnou ani pozemští astrologové se svými dalekohledy, se nacházejí přesýpací hodiny v nadpředmětné velikosti sto krát sto bilión a tiše měří čas pozemských živočichů všeho druhu. Někteří z nich se věnují vznešeným artistickým vědám, jiní se baví na účet ostatních svou hloupostí, druzí zase nevědí, co by dali sobě samým, natožpak světu. Mnozí tvoří pro lidi, onací svou sobeckostí zase nevědí, jaký cizí trávníček by ještě spásali. A někteří zase píší moudra v naději, že nikdo jiný v nich nerozpozná jejich vlastní bláznovství. Každý dělá, co může. Nebo snad jen to, co chce? Každopádně platí, že "zahálka je počátkem všeho zla", jak kdysi pravil neobyčejně obyčejný člověk neznámého jména.
 


Vyzvedni, tvoř a pošli!

16. října 2016 v 21:39 | Mniška |  Kniha projektů
Na cestu do mého blogového zámku padá už první podzimní listí. Nebudu ho uklízet. Ať leží, zdobí, reprezentuje podzimní dny a nakonec ať zetleje. Abychom poznali, že uběhl opět nějaký čas a ten čas mění. Nás všechny.

Ach ta nostalgie! Ta mrška se opět vkradla do mých slov. Buďme ale velkorysí a darujme jí v tomto článku trochu více prostoru. Nevnímejme však její mrazivé doteky, které někdy cítíme při vzpomínání. Dnes je to dáma, oděná v šatech z barevného podzimního listí, které vydává libou vůni jako z herbáře. A její pohled vás hřeje v duši. Než začne vyprávět příběhy, které sami dobře znáte, chce se vám usednout do měkkého křesla před hořícím krbem a popíjet teplý grog.

Proč zvu paní Nostalgii k našemu malému posezení? Protože se tento můj oblibený pocit týká i vás, mých oblíbených blogerů. Těžko říct, jestli budete sami nadšeni, anebo dostanete dřív nebo později chuť zjistit si mou celou adresu, na níž byste mne mohli zastihnout zcela nepřipravenou k poslednímu úderu pěstí. Proto se snažím navodit příjemnou atmosféru v křesle u krbu...

Doktorská "práce"

1. října 2016 v 13:17 | Mniška |  Nový vítr
Než začne velká část lidstva slavit Nový rok 2017, potrvá to ještě tři dlouhé měsíce. Moje skromná existence však začala slavit konec se začátkem už teď - ideální doba než si s námi slunce začne hrát na schovávanou a my ho budeme hledat i v koši na špinavé prádlo.
Ne, nebojte se, neřídím se jiným kalendářem, i když je fakt, že se občas cítím jako bych se na Zem dostala na krunýři létající želvy z jiné planety... řídím se ale trochu jiným harmonogramem. Konec akademického roku je tady a přichází nový!

Nový kabátek

24. července 2016 v 23:35 | Mniška |  Nový vítr
Aiya! Zdar, sláva!, jak by pozdravili elfové ve svém vznešeném jazyce. Po elfsku nyní zdravím i já vás, milí návštěvníci.

Stálí čtenáři, pokud tu ještě nějací zbyli, už vědí, že pozdravy a vítání se vlastně stalo mé hobby, protože v poslední dlouhé době plní tento blog převážně články, které se zčistajasna po delší odmlce objeví, vítají a zvou k prohlídce tohoto hradu. Přitom paní sídla ani není přítomna a sama by se měla pozvat do domu. To mi trochu připomíná pár scén z filmu Hodíme se k sobě, miláčku...?, v němž se Alena hádá se svým novým manželem tak divoce, až se divák diví, proč se ti dva dali vlastně dohromady. A pak to z Aleny vypadne; přece kvůli tomu usmiřování! A tak já na dlouho utichnu, abych se pak vrátila se svou zálibou vás všechny znovu přivítat.

Dějiny se cyklicky opakují, takže se zdá, že vítánky na tomto blogu zakoření jako výkřiky kosmické se smyslem komickým.

Doktorské studium na univerzitě totiž vycucává čas zrovna tak jako Maelström lodě, navíc jsem tento týden pomáhala na zámku Duchcov jako kustod antické výstavy (mimochodem doporučuji její návštěvu, expozice je skvěle připravená). Takže můj blogový hrad zarůstá plevelem. Musím se přiznat k tomu, že už jsem měla vážné a nebezpečné představy o tom, že blog zruším nadobro, protože mě osobně velice mrzí, že blogový vesmír a s ním lidé svých blogových světů se mi tak vzdalují, že už jsem měla pocit, že tu snad nikdo nemohl zůstat. Jak jsem ale ráda, že jsem se zase mýlila! Nejen, že se mi nedávno ozvala Berry prostřednictvím svého korespondenčního lístku, ale také Dincie, která jednoho ušmudlaného dne prostě napsala na e-mail a nabídla mi své dva nové layouty, které pro mě vytvořila, aniž bych jí předtím napsala jakoukoliv žádost. Velmi mne potěšily obě dívky, které si vzpomněly na mou skromnou existenci! :)

Ještě ale k layoutu, který už návštěvníci mohou nějaký ten čas na mém blogu obdivovat. Dincie opět odvedla naprosto famózní práci a těší mě, že na mě pamatuje s mými oblíbenými jednorožci a dokáže se mi trefit se svou fantazií do noty. Hlavně mi vytvořila layout navzdory tomu, že jistě věděla, že jsem již dlouhou dobu neaktivní a právě i tím mne nevědomky přesvědčila o tom, že blog.cz ještě nebudu opouštět. Taková krásná práce, především vytvořená od srdce, nemůže přijít vniveč. A mimochodem její krásné layouty, které pro mne vytváří už dlouho, jsou jediným důvodem, proč jsem už dávno nezměnila kvalitativně upadající doménu blog.cz (tou kvalitou se ale nechci dotknout autorů nejen mých oblíbených blogů, ale i těch málo jiných, které si drží úroveň).

Tolik tedy k vítání a k nové úchvatné výstavbě mého sídla. Dincie patří můj obrovský dík za její práci tak krásně čarovnou a tak kouzelně laskavou!

A vám všem přeji krásný poslední červencový týden!

Stopy minulosti

5. května 2016 v 10:30 | Mniška |  Památníček
A znovu mě dohonil čas. Budoucí, který už je vlastně minulý. Měla jsem za úkol napsat povídku, inspirovanou jednou z mých fascinujících poutí po snových světech. Každé noci se mi zdají zajímavé sny, ale sepsat je, to jsem do určitého dne zkrátka nějak nestíhala. Naštěstí moje mozkovna čaruje už pěkně dlouho a o svých snech jsem v minulosti napsala nemálo příspěvků nejen na svém nejstarším a už neexistujícícm blogu, na kterém začínala má závratná kariéra beznadějné blogerky. A tak jsem vytáhla všechny své staré data nosiče a dala si tu práci, abych nakonec onen čas, který bych mohla věnovat tvorbě nové povídky, ztratila hledáním povídky staré. Jenže na co všechno jsem nenarazila...

Časová smetánka

20. dubna 2016 v 22:29 | Mniška |  Památníček
Píšu, píšu a zase píšu. A člověk by si mohl říct, že je to přece fajn, protože už jako malá jsem si přála být spisovatelkou a chtěla hodně psát. Snila jsem o úžasných obálkách knih mých fantasy románů a o tom, jak budou mé příběhy jednoho krásného dne zfilmovány. A teď realita: přání "hodně psát" mi splnila škodolibá sudička, díky které trávím dny psaním oficiálních e-mailů, psaním domácích úkolů z němčiny a filozofických prací do školy. A znovu životu adresuji jeden ze svých nacvičených ironických úšklebků...

Jak zním

22. března 2016 v 16:43 | Mniška |  Truhla
Vážené dámy, vážení pánové, dovolte, abych se Vám dnes představila trochu jiným a možná neobvyklým způsobem. Nebudu mluvit o sobě, nebudu přikládat ani žádné své fotografie. Dnes uslyšíte můj hlas Smějící se

Kdo četl mou reportáž z Pragoffestu z února 2016 (Baví mě žít s FF), už ví, že jsem se nadšeně přihlásila na amatérské dabování, a zahrála si tak chvíli na dabérku. Ve svém předchozím článku jsem Vám slíbila, že pokud někdo projeví zájem, ono video Vám sem hodím, abyste se mohli pobavit na můj účet.

Dabovala jsem jen krátký úsek ze známého jůtuberského seriálu Otravný pomeranč, alias já jako Zubní pasta. Docela jsem si to užila, prostě jen proto, že jsem si to užít chtěla (ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem neměla trochu trému). Co si tak pamatuji, i tamní posluchači ze mě měli docela radost. Dokonce se mě rejža zeptal, jestli jsem profesionálka. Můj osobní dojem je ten, že by se na mé interpretaci zubní pasty dalo ještě hodně pracovat, takže by to mohlo být lepší, na druhou stranu si myslím, že by to mohlo být i horší. Prostě sama sebe hodnotím opatrně, ani na výbornou, ale ani na uhelný dáreček. Ale teď už k videu, ať to taky můžete posoudit sami. Hlavně se nebojte se mi zasmát, koneckonců proto jsem to taky dělala Smějící se


Radost ze života

9. března 2016 v 12:41 | Mniška |  Soukromá komnata
Usedla jsem k práci. V rámci přípravy na čtvrteční výuku jsem si vzala k ruce text s kurentem, který přepisuji do naší známé latinky - to abych se samolibostí nenechávala studenty v hodině číst těžké texty, zatímco já bych je škodolibě opravovala za pomoci už připraveného textu, který je normálně pro vyučující k dispozici. Pustím si k tomu nějakou hudbu. Venku je krásně slunečno a za mým oknem zobají hrdličky semínka, která jsem jim nasypala do mističky k boudičce (báj můj přítel). Úplně najednou mě zachvátí pocit nadměrné spokojenosti, při němž se cítím jako by mě někdo s láskou objímal. Bože, život je někdy opravdu skvělý!

Kam dál